ECLI:CZ:US:2009:3.US.2359.08.1
sp. zn. III. ÚS 2359/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 13. ledna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele Dr. H. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 32, České Budějovice, adresa pro doručování Tovačovského 3161, Kroměříž, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008, o určení výživného, a o návrhu na zrušení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008 a návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se ústavní stížností, podanou faxem dne 19. září 2008 a doplněnou písemným podáním doručeným osobně dne 22. září 2008, tj. ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení výše označeného rozsudku, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu o svěření nezletilých dětí A. K. a S. K. do výchovy matky A. K., dále o určení povinnosti otce, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, přispívat na výživu nezletilých dětí a o nedoplatku na výživném pro obě nezletilé děti.
Předmětné rozhodnutí považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dotčení v uvedeném základním právu pak spatřuje v nesprávné aplikaci hmotného jednoduchého práva, a to ustanovení §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Dle jeho přesvědčení by výživné mělo odpovídat odůvodněným potřebám dítěte, mělo by být poměřováno s výší výdělku povinného a při určité výši výživného by se stoupající tendence měla zastavit. Dále vytýká soudní praxi absenci sjednocující judikatury, jakož i nesoulad s judiciální praxí zemí Evropské unie, zejména Rakouska.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2008, navrhovatel spolu s ústavní stížnost podává návrh na zrušení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož rozpor s ústavním pořádkem spatřuje ve vyloučení sjednocující role judikatury Nejvyššího soudu, přičemž ale neuvádí žádné z ustanovení Ústavy, příp. Listiny, jiných ústavních zákonů, resp. mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, s nimiž by mělo být dané ustanovení o. s. ř. v rozporu.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací (kupř. sp. zn. III. ÚS 303/04), vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a tím zasáhly do samotné ústavnosti právního státu [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 11. června 2008 sp. zn. 8 Co 1037/2008 při posuzování předmětné věci respektoval kautely plynoucí z o. s. ř., svoje rozhodnutí řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž reagoval na argumentaci, jež je shodná s obsahem ústavní stížnosti (v předmětné věci poukázal zejména na důvodnost aplikace §85a odst. 2 zákona o rodině, k námitce spotřebovávání prostředků výživného matkou upozornil na návrh stěžovatele svěřit děti do výchovy matky a absenci jeho pochybností o její způsobilosti hospodařit s výživným pro nezletilé děti). Napadeným rozhodnutím proto soud odvolací neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní právo na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny).
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítne návrh na kontrolu norem podaný spolu s ústavní stížností, shledá-li u něj důvody k odmítnutí podle odstavce 1 nebo podle písmene a) uvedeného zákonného ustanovení.
V předmětné věci konstatuje Ústavní soud dodržení podmínek dle §74 zákona č. 182/1993 Sb. pro podání návrhu na kontrolu norem spolu s ústavní stížností. Poučení obsažené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje totiž sdělení, dle něhož proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, jež implicite z ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. vychází.
Smyslem a účelem konkrétní kontroly norem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv a svobod, jejichž dotčení není založeno protiústavní aplikací norem jednoduchého práva, nýbrž jimi samotnými. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 a další). Brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pak pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označit zákon (příp. jeho jednotlivá ustanovení), navržený ke zrušení, nýbrž je nezbytné uvést i důvod namítané protiústavnosti. Neunese-li navrhovatel v řízení o kontrole norem břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a tedy nezpůsobilý meritorního projednání (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 7/03, Pl. ÚS 24/07, Pl. ÚS 2/08, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 84/06).
V předmětné věci navrhovatel nejen ve vztahu k napadenému zákonnému ustanovení netvrdí dotčení v žádném přesně označeném základním právu či svobodě (činí tak pouze ve vazbě na napadené soudní rozhodnutí), nýbrž, a to zejména, v odůvodnění návrhu není obsažena žádná argumentace týkající se dopadů vyloučení možnosti podání dovolání dle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. na jeho ústavně chráněnou pozici v předmětné věci. Nelze proto než uzavřít, že z uvedeného důvodu a s poukazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, pročež nutno jím podaný návrh na zrušení ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. považovat za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že již ve své předchozí judikatuře (nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07) upozornil (obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 206/98, III. ÚS 187/98), že je ve věcech dle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Kriticky uvedl dále, že současný "systém" dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě. Uvedený apel na zákonodárce a nikoli postup dle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudem zvolil Ústavní soud v návaznosti a u vědomí své předchozí judikatury, vymezující prostor úvah zákonodárce při koncipování procesních prostředků k ochraně práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01): "Žádný právní řád není a nemůže být z pohledu soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z pohledu soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád generuje a nutně musí generovat i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných."
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu