ECLI:CZ:US:2009:3.US.2944.08.1
sp. zn. III. ÚS 2944/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CTPark Bor, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Národní 973/41, zastoupené Mgr. Vladislavou Kučerovou, advokátkou v Praze 1, Týnská 12, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 12. 2006 č. j. 4 C 239/2005-192 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 56 Co 186/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 28. 11. 2008 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. 56 Co 186/2007, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 12. 2006 č. j. 4 C 239/2005-192, přičemž tvrdila, že postupem těchto obecných soudů došlo k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principu legitimního očekávání, právní jistoty a pacta sunt servanda, a v důsledku toho k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem ve smyslu čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu bylo k žalobě Pozemkového fondu České republiky, podané proti Ing. K. W., CTP Invest, s. r. o., a stěžovatelce (tehdy IMMORENT INVESTMENT XII., s. r. o.), mj. určeno, že Česká republika je vlastníkem konkrétních nemovitostí v k. ú. Ostrov u Tachova a k. ú. Mlýnec pod Přimdou. K odvolání žalovaných pak krajský soud toto rozhodnutí potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 1598/2008-399 odmítl s tím, že není přípustné (ani) dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že smlouva o převodu zmíněných pozemků, uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným, je neplatná, neboť nebyl dodržen postup podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (zejména pak ten, jenž je předpokládán v ustanovení §7). Dle názoru stěžovatelky ale v českém právním řádu existují dva odlišné postupy pro převod nemovitostí oprávněným osobám, a to jednak podle příslušných ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., jednak podle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž v posuzované věci šlo o uspokojování nároků na vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., kde aplikace zákona č. 95/1999 Sb. nepřipadá v úvahu. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 33), ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. a důvodové zprávy k tomuto zákonu i zákonu č. 229/1991 Sb.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
III. senát Ústavního soudu se již zabýval ústavní stížností Ing. K. W., která směrovala proti stejným soudním rozhodnutím a obsahovala mj. v zásadě stejnou námitku, jakou uplatňuje stěžovatelka v nyní projednávané věci, tedy že v daném případě neměl být aplikován zákon č. 95/1999 Sb., načež dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Jak plyne z odůvodnění odmítavého usnesení ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 2900/08, Ústavní soud - rovněž s poukazem na usnesení ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 608/08, kde se zabýval ústavní stížností Ing. K. W., obsahující stejné základní námitky - měl za to, že ústavní stížnost je (pouhou) polemikou s jinak ústavně konformní interpretací a aplikací "jednoduchého práva" (tj. shora zmíněných zákonů) ze strany obecných soudů. Mimo jiné konstatoval, že "námitka tvrzeného porušení práva na legitimní očekávání nemůže obstát již proto, že tzv. veřejná nabídka, kterou stěžovatel považuje jen za interní reguli vedlejšího účastníka, vyplývá přímo z §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., a se zřetelem ke znění ustanovení §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona nemohou být pochybnosti o jeho aplikovatelnosti i (právě) na vydávání pozemků osobám oprávněným ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě. Nabyl-li proto stěžovatel předmětné pozemky na základě smlouvy, jež byla s tím v očividném rozporu, nemůže se (úspěšně) dovolávat porušení svého legitimního očekávání, neboť mu žádné právo nesvědčilo."
Vzhledem k výše uvedeným důvodům, příp. důvodům uvedeným ve zmíněných usneseních Ústavního soudu, jež jsou dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz, nezbylo než i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu