ECLI:CZ:US:2009:3.US.2959.08.1
sp. zn. III. ÚS 2959/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. L., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. srpna 2008 č. j. 28 Cdo 4985/2007-134, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2007 č. j. 28 Co 72/2007-110, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. září 2006 č. j. 13 C 81/2006-65, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení a 1) TONA a. s. Pečky se sídlem Chvalovická 326, Pečky a 2) České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel všechna, v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho právo vlastnit majetek a právo dědit ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny) a rovnost účastníků řízení (článek 37 odst. 3 Listiny), stejně jako údajně porušila i článek 1, článek 10 a článek 90 Ústavy ČR, včetně článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel ke skutkové stránce věci uvádí, že "je vlastníkem id. 1/2 nemovitostí v katastrálním území Pečky, a to domu čp. 255 včetně příslušných pozemků, které měl nabýt jako závětní dědic po svém strýci - J. L".
V užívání výše uvedené nemovitosti mu údajně brání první vedlejší účastník řízení, proto se stěžovatel domáhal žalobou určení neplatnosti vyvlastnění, které mělo být provedeno rozhodnutím Finančního odboru rady tehdejšího ONV v Poděbradech ze dne 28. 1. 1960 č. j. 447/60/448/60 a ze dne 17. 3. 1960 č. j. 657/60.
Stěžovatel především namítá, že k právním účinkům vyvlastnění nikdy nedošlo, neboť výše označená rozhodnutí jsou neplatná především z toho důvodu, že byla "adresována neexistujícím osobám", tj. v případě jednoho spoluvlastníka se jednalo o osobu v době rozhodování již mrtvou a u druhého spoluvlastníka došlo ke zkomolení příjmení, takže tato rozhodnutí jim nemohla být řádně doručena.
I když tedy stěžovateli byla vyplacena finanční náhrada za nevydanou id. 1/2 výše uvedených nemovitostí na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), kterou přijal, stalo se tak prý "protiprávně, resp. bez právního důvodu", což však údajně nemělo vliv na dosud "nevyřešenou otázku vlastnického práva stěžovatele k id. 1/2 nárokovaných nemovitostí. Právní závěr ve věci rozhodujících soudů, že stěžovatel nemá v projednávané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že jím podaná určovací žaloba v žádném případě neměla a ani nemohla obejít již "skončený restituční spor", protože prý "jeho vlastnické právo ke sporným nemovitostem stále trvá".
II.
Z připojených listin se zjišťují následující skutečnosti:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 20. 9. 2006 č. j. 13 C 81/2006-65 zamítl žalobu stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti oběma vedlejším účastníkům řízení (oba dříve v procesním postavení žalovaných) o určení neplatnosti rozhodnutí Finančního odboru rady ONV v Poděbradech ze dne 28. 1. 1960 č. j.: 447/60/448/60 a ze dne 17. 3. 1960 č. j.: 657/60 (výrok I.), dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel je závětním dědicem svého strýce - J. L. Stěžovatel podle poslední vůle měl zdědit mimo jiné i id. 1/2 domu čp. 255 v Pečkách, včetně id. 1/2 stavební parcely, vše zapsané na LV č. 1032 pro katastrální území Pečky u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín (dále jen "předmětné nemovitosti"). Původními vlastníky předmětných nemovitostí byli právní předchůdci stěžovatele, kteří zemřeli v roce 1956 a 1958.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že podle výpisu z LV č. 1032 jsou zapsáni jako vlastníci předmětných nemovitostí J. L. a A. S. Stěžovatel se podle zákona č. 403/1990 Sb. domáhal vydání předmětných nemovitostí. Jeho žaloba byla rozhodnutím příslušného soudu zamítnuta s tím, že vydání id. části předmětné nemovitosti brání zákonná překážka (§10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.), proto stěžovateli a jeho bratranci J. S. byla za zaniklou stavbu na základě rozsudku Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 8 C 42/1992 vyplacena finanční náhrada, kterou přijali.
Po posouzení všech ve věci relevantních okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jeho právo nebo postavení není nejisté; žaloba směřuje proti účastníkům, kteří ve sporu nejsou pasivně legitimováni.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2007 č. j. 28 Co 72/2007-110 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci. K otázce, zda stěžovatel má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odvolací soud zdůraznil, že určovací žaloba má místo jen tam, kde jde o preventivní ochranu práva, případně, to však výjimečně, kde již k porušení práva, o jehož ochranu jde, došlo. Právní postavení stěžovatele není nejisté (což ostatně shodně dovodily obecné soudy v pravomocných rozhodnutích o jiných určovacích žalobách stěžovatele), neboť bylo v restitučním řízení postaveno najisto. Bylo totiž již dříve pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel se nestává vlastníkem předmětných nemovitostí. Platnost "vyvlastňovacích listin", která má být v tomto řízení vyřešena, je podle názoru odvolacího soudu otázkou předběžnou ve vztahu k problematice vlastnictví předmětných nemovitostí a bylo již o ní také (v jiných řízeních) pravomocně rozhodnuto. Naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení neshledal odvolací soud ani v případné morální či jiné satisfakci, stejně jako tento naléhavý právní zájem nemůže být dán ani v případě dalších žalob, kde je žalováno na určení existence či neexistence samotného práva - vlastnictví prvního vedlejšího účastníka.
Odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19. 8. 2008 č. j. 28 Cdo 4985/2007-134 odmítl jako nepřípustné [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."], protože podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu nebyly splněny. Dovolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudů, že stěžovatel v projednávané věci nemá naléhavý právní zájem, protože není dán právní zájem na určení předběžné otázky tvrzené neplatnosti vyvlastňovacího rozhodnutí, "lze-li žalovat přímo na určení existence či neexistence práv nebo právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř." Protože restituční nárok stěžovatele byl již pravomocně vyřešen poskytnutím finanční náhrady, nelze se podle názoru dovolacího soudu posouzení otázky vlastnictví k předmětným nemovitostem domáhat znovu - byť jinými procesními prostředky. Navíc by se takovým rozhodnutím právní postavení stěžovatele nijak nezměnilo, protože případné rozhodnutí o neplatnosti vyvlastňovacích listin by nemohlo být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí (není jím rozhodováno o vlastnictví konkrétních osob k předmětným nemovitostem).
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv ve vztahu k napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. článek 81 a článek 90 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud v zásadě přezkoumávat jak jejich činnost, tak i samotné rozhodování těchto soudů.
Z hlediska stěžovatelem namítaného nesprávného právního závěru, který obecné soudy vyvodily ze skutkových zjištění, může Ústavní soud posuzovat pouze otázku, zda právní názor zaujatý jak soudem odvolacím, tak i soudem dovolacím v projednávané věci je ústavně konformní, nebo zda jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. K takovému zjištění však Ústavní soud nedospěl.
Především je třeba zdůraznit, že určovací žaloba podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. je namístě v těch případech, kdy je možné z důvodu prevence eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, neboť v konkrétních případech vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu účinněji než jiné právní prostředky, takže jejím prostřednictvím lze odvrátit budoucí spory účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale i k tomu, jakého určení se žalobce konkrétně domáhá (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1702/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jak vyplývá z obsahu projednávané ústavní stížnosti, stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí, což mimo jiné opírá o závěť svého strýce - J. L., který byl minimálně do data 2. 6. 2008 veden podle výpisu z LV č. 1032 jako jeden ze spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Právě tato argumentace však popírá důvodnost jím uplatněné žaloby, kterou se domáhal určení neplatnosti již výše zmiňovaných rozhodnutí o vyvlastnění.
V dané věci však podmínka preventivní funkce určovací žaloby není naplněna. Posouzení platnosti či neplatnosti výše označených rozhodnutí o vyvlastnění je jen otázkou předběžné povahy, neřešící skutečný zájem stěžovatele na určení vlastnického práva. Nelze totiž na straně jedné obdržet finanční náhradu za nevydanou nemovitost ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. a na straně druhé oprávněně deklarovat trvající vlastnické právo k takové nemovitosti. Důvody, které o správnosti tohoto závěru svědčí, byly, podle názoru Ústavního soudu, zcela přiléhavě vysvětleny v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu, na která Ústavní soud odkazuje.
I když Ústavní soud uznává, že každý účastník je oprávněn si zvolit takový procesní prostředek, který podle jeho názoru nejlépe odpovídá žádanému cíli (výsledku soudního sporu), musí být také srozuměn s tím, že pokud jeho úsudek (resp. kvalifikovaný postup jím zvoleného advokáta) nebude správný, a to se stalo právě v projednávané věci, nebude ve sporu úspěšný. Porušením čl. 36 odst. 1 Listiny totiž není neúspěch účastníka ve sporu, protože žádné ústavně zakotvené právo procesní úspěch účastníka nezaručuje, a ani zaručovat nemůže, ale je jím skutečné porušení zásad spravedlivého procesu v projednávané věci. K těm však žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatel Ústavnímu soudu nepředkládá. Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezuje na pouhou polemiku s právními závěry všech ve věci rozhodujících soudů, což její ústavněprávní rozměr nezakládá.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu