ECLI:CZ:US:2008:3.US.1702.07.1
sp. zn. III. ÚS 1702/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 32, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2007, č.j. 8 Co 54/2007-51, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č.j. 30 C 413/2006-36, spojené s návrhem na zrušení Sdělení Ministerstva pro místní rozvoj o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za 1 m2 podlahové plochy bytů, o cílových hodnotách měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a o postupu při vyhledání maximálního přírůstku nájemného pro konkrétní byt, vyhlášeného pod č. 333/2006 Sb., a Sdělení Ministerstva pro místní rozvoj o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za 1 m2 podlahové plochy bytů, o cílových hodnotách měsíčního nájemného za 1 m2 podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a o postupu při vyhledání maximálního přírůstku nájemného pro konkrétní byt, vyhlášeného pod č. 151/2007 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení s ní spojených sdělení Ministerstva pro místní rozvoj vyhlášených pod č. 333/2006 Sb. a č. 151/2007 Sb. se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil výše uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud též zrušil v záhlaví označená sdělení Ministerstva pro místní rozvoj, a přiznal mu postavení vedlejšího účastníka v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 7/07.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 30 C 413/2006 se podává následující.
Okresní soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel (vlastník bytového domu v Českých Budějovicích, Ledenická 513/16, v řízení žalobce) s odvoláním na "judikaturu Ústavního soudu" proti vedlejším účastníkům 1/ K. W. a 2/ A. W. (společným nájemcům bytu s tzv. "regulovaným nájemným", v řízení žalovaným) domáhal určení, že "výše nájemného" v uvedeném "bytovém domě" ... "činí 118, 29 Kč za 1 m2 podlahové plochy bytu měsíčně od 1. listopadu 2006". Požadovanou částku stěžovatel odvodil z aritmetického průměru měsíčního nájemného zakotveného v nájemních smlouvách, které byly s jinými nájemci bytů v tomto domě "svobodně uzavřeny" (tj. aniž podléhaly regulaci nájemného).
Soud prvního stupně konstatoval, že naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s .ř. není dán, neboť stěžovatelova věc se relevantně odlišuje od "situace, na kterou míří nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05", tím, že dne 31. 3. 2006 vstoupil v účinnost zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."), čímž nastal legislativní stav, kdy "je zde zákonem stanovený postup pro zvyšování nájemného a není důvod, aby je stanovoval soud", a "stěžovatel zákonný způsob zvýšení nájemného i v tomto konkrétním případě využil". Co do zvýšení nájemného o přírůstek "vypočtený" podle tohoto zákona, je tedy žaloba nedůvodnou, "když to žalobce může učinit sám jednostranně", a nad jím stanovený rámec je pak žalobcův požadavek podle soudu "nezákonný a nemůže požívat soudní ochrany". Soud prvního stupně současně argumentoval tím, že soudním rozhodnutím, jehož se stěžovatel domáhal, "nelze určit výši nájemného obecně pro celý bytový dům od určitého data do budoucna, když výše nájemného se může v jednotlivých bytech lišit i podle kategorie, kvality, rozlohy umístění, atd., ale také se bude měnit v průběhu doby v důsledku dohody či úkonů provedených pronajímatelem v souladu s právními předpisy, později případně v závislosti na trhu", a dále, že "způsob stanovení výše nájemného, použitý žalobcem není objektivní, když nelze takto zjištěnou výši označovat za cenu obvyklou, tedy tržní, neboť použitá jednoduchá metoda nezohledňuje některé podstatné vlivy na cenu bytu, a vybraný vzorek nájemníků, z jejichž nájmu bylo vycházeno, je jednak početně nedostačující, jednak není adekvátní".
K odvolání stěžovatele odvolací soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Soud připomenul, že "v případě určovací žaloby se řízení musí účastnit všichni ti, jejichž práv a povinností se má určovací rozhodnutí dotknout"; jinak nastupuje stav nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků, jelikož "z žaloby, jež byla formulována včetně žalobního petitu, je zcela nepochybné", že na straně jedné "se žalobce domáhal obecného určení nájemného ve všech bytech ve svém domě (stanovení měsíčního nájemného za 1 m2 v domě ve vlastnictví žalobce v období od 1. 11. 2006 do budoucna)", avšak na straně druhé coby žalované označil jen "nájemce (společné nájemce) jednoho bytu v tomto domě", ačkoli "v domě" se nacházejí i další byty obývané nájemci s tzv. regulovaným nájemným a je "přitom nerozhodné, že v době rozhodování odvolacího soudu byly podle tvrzení žalobce některé nájemní vztahy již ukončeny". Stěžovatel tedy podle odvolacího soudu nesprávně vymezil okruh účastníků řízení "na straně žalované" a žaloba musela být již z tohoto důvodu (pro nedostatek pasivní věcné legitimace) zamítnuta. Odvolací soud posléze převzal i názor soudu prvního stupně, že "legislativní stav" se po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 změnil účinností zákona č. 107/2006 Sb.; jestliže tento zákon, účinný od 31. 3. 2006, umožňuje jednostranně zvyšovat nájemné, odpadá "možnost přímé aplikace citovaného nálezu" obecnými soudy", jelikož byl "vystavěn" právě na neexistenci takového předpisu, který naopak je již platný a účinný.
V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že nesprávně formuloval žalobní petit a označuje jej za "nesprávný, extrémní a alibistický". Podle stěžovatele je totiž z žaloby zřejmé, že se týká pouze vedlejších účastníků ("je absurdní se domnívat, že by chtěl stanovit nájemné pro celý dům"), poněvadž "v žalobním petitu se hovoří o podlahové ploše bytu a s ohledem na označení vedlejších účastníků jako žalovaných je zřejmé, že jde o podlahovou plochu bytu žalovaných", a "listiny předkládané k důkazu se týkaly pouze bytu užívaného vedlejšími účastníky". I kdyby žaloba nebyla v tomto směru "dostatečně zřetelná", soud jej mohl buď vyzvat "k opravě žaloby jako návrhu, či k doplnění skutkových tvrzení, pokud ze skutkových tvrzení týkajících se pouze žalovaných nevyplýval nárok na stanovení nájemného v domě jako celku", nebo "poté, co by se ujistil, co žalobce činí předmětem žaloby, žalobní petit sám upřesnit za účelem odstranění pochybností".
Stěžovatel dále dovozuje, že sporný naléhavý právní zájem na požadovaném určení je "jasně dán", a to "kvůli dlouhodobé nečinnosti nejen zákonodárce, ale i obecných soudů, jejichž judikatura je značně rozporná a vede spíše k prohlubování právní nejistoty, než k vytvoření pevného právního základu".
Stěžovatel konečně vyslovil přesvědčení, že jím tvrzený nárok - při ústavněprávně konformním výkladu zákona č. 107/2006 Sb. - je po právu i v období počínajícím dnem 1. 1. 2007, a není-li tato interpretace udržitelná, je třeba "zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb.", jakož i na jeho podkladě vydaných sdělení Ministerstva pro místní rozvoj vyhlášených pod č. 333/2006 Sb. a č. 151/2007 Sb. Jelikož je stěžovateli známo, že podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2007 navrhl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích s odvoláním na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a podle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud zrušil část prvou zákona č. 107/2006 Sb., stěžovatel návrh na zrušení této části zákona s ústavní stížností nespojil a pouze navrhl, aby Ústavní soud zrušil označená sdělení a ve zmiňovaném řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 7/07 mu přiznal postavení vedlejšího účastníka.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovateli intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou. Odvolací soud uvedl, že "potřebné přeformulování žalobního petitu tak, aby se týkal pouze subjektivních práv žalovaných (pouze jejich bytu, a nikoli celého domu, potažmo neurčitého okruhu dalších nájemců) by již znamenalo faktickou změnu žaloby, kterou má ve svých rukách, a to pouze ve fázi řízení před soudem prvního stupně, toliko žalobce", a "taktéž vedení účastníka ke změně formulace žaloby, zejména jejího petitu tak, aby byl v souladu s označeným okruhem žalovaných (případně, aby byl tento okruh rozšířen), přičemž uvedené je logicky a věcně spjato s posuzováním naléhavosti právního zájmu na konkrétní žalobě, by znamenalo jednak poučení o hmotném právu v rozsahu, který je zcela nepřípustný, nýbrž i vedení účastníka k tomu, aby žalobu jako celek přeformuloval tak, aby se svým nárokem mohl být proti žalovaným úspěšný".
Stěžovatel v replice soudům (odvolacímu soudu) opětovně oponoval a dal najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V kontextu procesním, o nějž v dané věci jde rovněž, platí, že postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Stěžovateli lze sice přisvědčit, oponuje-li zde odvolacímu soudu (neboť zřejmě bylo možné postupy podle §43 odst. 1 o. s. ř zjednat jasno, že v dané věci šlo vskutku o nájemné ve vztahu k těm nájemcům, jimiž byli právě zde žalovaní vedlejší účastníci), nicméně přehlíží, že jeho úvahy o nedostatku pasivní legitimace žalovaných ve sporu byly jen jedním z důvodů, pro který jeho žalobě nebylo vyhověno, a jež tedy, neobstojí-li, nejsou způsobilé ovlivnit celkový výsledek sporu.
Procesní vady stěžovatelovy žaloby - posuzováno z objektivního hlediska - totiž měly fakticky původ "věcný", který obecné soudy (jmenovitě soud prvního stupně) rovněž naznačily. Stěžovatel především nedal v žalobě zřetelně a srozumitelně najevo, jaký nárok vlastně uplatňuje; zda na určení "obvyklého" nájemného, odvíjejícího se od znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Pokorného, nebo "tržního" (neregulovaného) nájemného, odvozeného ze smluv "dobrovolně" uzavřených jinými nájemci v témže domě, a jak skutečně přihlíží k zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb.; ačkoli na jedné straně (bod XV. žaloby) stěžovatel požaduje částku "118,29 Kč za 1 m2 podlahové plochy bytu měsíčně jako součást nároku podle zákona č. 107/2006 Sb. a zůstatkového nároku podle ... uvedených nálezů Ústavního soudu", z jiných částí žaloby (bodu XVII.) se naopak podává, že žalovaných 118,29 Kč za 1 m2 podlahové plochy reflektuje nájemné ze "svobodně uzavřených nájemních smluv" s jinými nájemníky v tomtéž domě, a nadto ještě míní, neměl-li by tento nárok obstát, měl by být zrušen zákon č. 107/2006 Sb. Je zřejmé, že stěžovatelem dožadovaná ingerence (poučovací) soudu má zde své meze, a spíše než "poučení" zde vskutku přicházelo v úvahu věcné - a to negativní - posouzení takto prezentovaného nároku.
Byť některé procesní úvahy odvolacího soudu, jak bylo již naznačeno, vzbuzují pochybnosti, nejde o okolnosti, jež by byly rozhodující; celkový procesní rámec, jak byl oběma soudy ustaven, oproti názoru stěžovatele ústavněprávně relevantní exces či libovůli (viz výše) však nepředstavuje.
V dalším stěžovatel dovozuje dotčení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny prostřednictvím argumentu, že se mu nedostalo spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to protiústavním výkladem rozhodného práva hmotného, resp. nesprávným právním posouzením věci. Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To však neplatí o závěru obecných soudů o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., jemuž stěžovatel oponuje, neboť byl rovněž "ve hře" i jinak, než obecné soudy uvažovaly, byť se lze bezpochyby ztotožnit s tou částí jejich úvah, že tam, kde nové "určení" nájemného je dáno výslovně zákonem (a žalobcem podle něho efektivně i provedeno), netřeba dalšího "určení" soudem, resp. soudním výrokem.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997, a mnohá další).
V dané věci zjevně tyto podmínky splněny nebyly, pročež - zcela v souladu se standardním judikatorním nazíráním - se pozornost soustřeďuje k jediné možné žalobní alternativě, totiž k žalobě na plnění podle §80 písm. b) o. s. ř. Tu stěžovatel opominul, a již zde byl zakomponován důvod neúspěchu naopak žaloby o určení, spočívající v nedostatku naléhavého právního zájmu, s nímž obecné soudy operovaly, byť převážně v jiných souvislostech.
V duchu řečeného vyznívá i názor, jenž Ústavní soud vyslovil v usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07, a který se zde obrací do poměrů "mírnějších" než právě posuzovaných, kdy žalobní návrh zněl na "určení povinnosti platit za nájem" (konkrétní částku). Zde Ústavní soud uvedl, že "je nezbytné si náležitě uvědomit, o jakém návrhu lze procesně regulérně v dotčených skutkových a právních souvislostech rozhodovat, resp. co se může - ve skutečnosti - mínit návrhem "na určení, že žalovaní jsou povinni platit ... nájemné ... počínaje dnem...", a jaký je jeho vztah k vymezení žalobních návrhů v ustanovení §80 o.s.ř., zda ač se návrh výslovně týká "určení" nejde o "plnění" a jak by rozhodnutí, jež by převzalo takový návrh, bylo vykonatelné, zda opravdu lze nárok, o který materiálně může jít, identifikovat s opětujícím se plněním (do budoucna) atd. Co do "konstitutivního rozhodnutí pro futuro", jímž odvolací soud operoval s odkazem na (některé) nálezy Ústavního soudu, se dovolací soud pokusí nepominout výklad, že "do budoucna" může znamenat jen "od podání žaloby, resp. od okamžiku, který žalobce v ní jako počátek rozhodného období vymezil", a že "konstitutivnost" lze ukotvit ve smyslu "vytvoření", resp. založení "nové", "další" peněžní povinnosti nad rámec té, jež vyplývá z nájemní smlouvy, a to po dobu vymezenou žalobou, resp. do rozhodnutí soudu (viz sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. I. ÚS 719/2005IV. ÚS 611/05, nebo II. ÚS 93/05)".
Stěžovatel tedy oponuje v tématu naléhavého právního zájmu mylně již potud, že opomíjí vztah této podmínky určovací žaloby k žalobě o plnění, resp. zásadní přednost právě této žaloby; jinak řečeno, přehlíží tradiční závěr, že žaloba na určení není - zásadně - opodstatněná tam, kde je použitelná žaloba o plnění.
Také v rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které se stěžovatel odvolává (rozsudek ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006), bylo žalováno o uložení povinnosti, tj. byla uplatněna žaloba o plnění podle §80 písm. b) o. s. ř., nikoliv o určení podle písm. c). Stěžovatel se též mýlí, pakliže poukazuje na to, že Nejvyšší soud rozhodoval jakkoli ve vztahu k zákonu č. 107/2006 Sb.; nemohl totiž, jak je vlastní dovolacímu přezkumu, vycházet z jiného právního stavu, než který zde byl v době nikoli jeho rozhodování, nýbrž již v době rozhodování soudu odvolacího (č. j. 15 Co 456/2005-47 Krajského soudu v Českých Budějovicích), tj. dne 8. 8. 2005.
K dalšímu, pro výsledek sporu rozhodnému argumentu, totiž platností (účinností) zákona č. 107/2006 Sb. a jeho důsledky pro právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 a dalších, na něj navazujících, se v obecné rovině (a též k názoru o jeho "protiústavnosti") vyjádřil Ústavní soud rovněž v již zmíněném usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 7/07 tak, že obecné soudy nemohou než oddělit otázku "protiústavnosti" zákona č. 107/2006 Sb. od otázky, jaké důsledky účinnost tohoto zákona způsobuje co do ustavených předchozích režimů nároků pronajímatelů, jdoucích nad rámec smluvně sjednaného nájemného, a vyvarovat se toho, aby - byť implicite - od Ústavního soudu požadovaly právě (a jen) zodpovězení této otázky, neboť ta nepochybně přísluší primárně právě jim.
Ve vztahu k této výzvě však obecným soudům v dané věci vytýkat ničeho nelze. Posouzení kritické otázky, již za takovou považuje i stěžovatel, se soudy nevyhnuly, svůj názor srozumitelně vyjádřily a adekvátně i odůvodnily. Zejména soud prvního stupně výslovně argumentoval jak vztahem k důvodům nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 proklamované potřeby soudcovského "dotváření" práva, tak i označením zpochybnitelných důsledků, k nimž by stěžovatelem požadované "určení" po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. mohlo vést. Stěžovatel nevyvrací ani argument soudu prvního stupně, že jím založený (rozhodnými skutkovými tvrzeními) základ uplatněného nároku je jednak vnitřně nesourodý (dvojí "zjištění" "správného" nájemného, totiž znaleckým posudkem na jedné straně a reálně uzavřenými nájemními smlouvami na straně druhé) a jednak, co do "zjištění" druhého, neosvědčený, jestliže tak učinil "svobodně uzavřenými" nájemními smlouvami toliko třemi. K tomu lze dodat, že stěžovatel rovněž jakkoli nedoložil, proč právě tyto nájemní smlouvy mají co do výše nájemného vystihovat odkazované názory Ústavního soudu na to, jak lze soudcovsky překonat nedostatek ústavně předjímané (zákonné) deregulace nájemného.
Již tím se obecné soudy vymanily z možného zásahu Ústavního soudu, neboť požadavky z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní (jak bylo výše prezentováno) v adekvátní míře respektovaly. Ústavní soud znovu připomíná, že není povolán k tomu, aby namísto obecných soudů posuzoval - kritérii podústavní správnosti - právní otázky, jež se v jejich rozhodovací praxi ustanovují jakožto nové, resp. dosud neřešené. Jeho úkolem - v rovině hodnocení, zda se stěžovateli dostalo spravedlivého procesu - je posouzení, zda v interpretaci a aplikaci hmotného práva se obecné soudy nedopustily neakceptovatelného excesu či svévole (viz shora).
Není bez významu stěžovateli připomenout, že měl k dispozici možnost posunout spor do vyšší instance (dovolacího řízení), jestliže nyní tvrdí, že jde o posouzení zásadní právní (dokonce ústavněprávní) otázky, již nadto nižší soudy posoudily v rozporu s hmotným právem [srov. podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Není to totiž Ústavní soud, nýbrž soud Nejvyšší, kdo je povolán k vytváření jednotné rozhodovací praxe; stěžovatel, aniž by byla dána příležitost se k ústavní stížností dotčené otázce vyjádřit Nejvyššímu soudu, ji předtím předkládá Ústavní soudu, čímž jej vyzývá, aby ingeroval do judikatorní činnosti soudů obecných v procesním postavení, jež mu nepřísluší (srov. zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu).
Řečeným si Ústavní soud nezavírá možnost do otevřeného právního sporu vstoupit znovu, budou-li však podmínky jeho zásahu již splněny.
Je namístě tedy uzavřít, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro projednání návrhu na zrušení v záhlaví označených sdělení Ministerstva pro místní rozvoj, neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]; ostatně ani věcně by nemohla být tato otázka hodnocena jako významná, neboť inkriminované "sdělení" se do výsledku řízení před obecnými soudy nikterak nepromítlo.
Požadavek "přiznání" postavení vedlejšího účastníka stěžovateli v jiném řízení je v řízení předmětném bez významu; pro informaci stěžovateli se poznamenává, že návrh Krajského soudu Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 7/07 Ústavní soud dne 14. 8. 2008 usnesením odmítl [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], přičemž platí, že v řízení podle oddílu prvního, hlavy druhé, zákona o Ústavním soudu je vedlejší účastenství vyloučeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu