ECLI:CZ:US:2009:3.US.3015.08.1
sp. zn. III. ÚS 3015/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatelů A) M. T. a B) Mgr. L. T., právně zastoupených Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti postupu Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, ve věci vedené pod sp. zn. MRPM-1438-24/TČ-2008, proti sdělení Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 21. 7. 2008 č. j. 1 ZN 3192/2008-16, a proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 6. 10. 2008 č. j. 1 KZN 3148/2008-26, za účasti Policie ČR, Městského ředitelství Plzeň, Služby kriminální policie a vyšetřování, Okresního státního zastupitelství Plzeň-město a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé napadají postup orgánů uvedených v záhlaví, neboť jím mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a mělo být zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění projednávaného návrhu a z jeho příloh, podali stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce dne 15. 2. 2008 trestní oznámení o skutečnostech nasvědčujících podezření ze spácháni trestného činu podvodu dle ust. §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se dle názoru stěžovatelů měli dopustit podezřelí M. B. a K. B. (zkráceně řečeno) tím, že při uzavírání kupní smlouvy se stěžovateli, jejímž předmětem byly nemovitosti - dům a parcely v k. ú. Šlovice u Plzně, obec Dobřany, okres Plzeň, neupozornili stěžovatele na existenci vad nemovitosti - rodinného domu, tyto vady úmyslně zamlčeli či zamaskovali, vydávali nemovitost za věc bez vad, ve stavu způsobilém řádného užívání, a současně tvrdili, že během doby minimálně 5 let nebude třeba provádět žádné opravy nemovitosti. Tímto jednáním měli podezřelí uvést stěžovatele v omyl, a takto vyvolaného omylu využít k vlastnímu obohacení na úkor stěžovatelů.
Přípisem označeným jako "vyrozumění" ze dne 3. 4. 2008 č. j. MRPM-1438-24/TČ-2008-75 sdělil policejní orgán stěžovatelům, že ze strany policejního orgánu nebude prováděno prověřování dle ust. §158 odst. 3 tr. řádu, neboť ve věci nebyl shledán trestný čin podvodu dle ust. §250 trestního zákona, ani jiný trestný čin. Věc je povahy civilněprávní, řešitelná prostředky občanského práva a policejní orgán se jí proto nebude zabývat. Stěžovatelé vzápětí podali u Okresního státního zastupitelství Plzeň-město žádost o přezkum postupu policejního orgánu dle ustanovení §157a tr. řádu. Na tuto žádost reagoval příslušný státní zástupce, jenž v záhlaví uvedeným sdělením ze dne 21. 7. 2008 vyrozuměl stěžovatele o tom, že postup policejního orgánu shledává bez závad. Na toto sdělení reagovali stěžovatelé podáním u Krajského státního zastupitelství v Plzni, v němž opětovně dle ust. §157a tr. řádu požadovali přezkum dosavadního postupu orgánů činných v trestním řízení. Následně bylo stěžovatelům doručeno sdělení ze dne 6. 10. 2008, v němž státní zástupce krajského státního zastupitelství výše uvedený postup aproboval.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že ve věci výše uvedeného trestního oznámení došlo k zásadnímu porušení trestního řádu a tím i k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti odkázali na úpravu postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. tr. řádu, jež v projednávané věci dle jejich názoru nebyla příslušnými orgány respektována. Stěžovatelé dále poukázali na skutečnost, že policejní orgán nejprve zahájil úkony tr. řízení dle ust. §158 tr. řádu, o čemž učinil příslušný záznam a poté vyžadoval vysvětlení dle ust. §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Navzdory tomu, že policejní orgán zahájil a prováděl úkony trestního řízení, nevydal ve věci rozhodnutí ve smyslu ust. §159a tr. řádu, jež taxativním způsobem stanovuje možné způsoby skončení věci před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelé mají s odkazem na znění ust. §159a odst. 1 věta první a ust. §119 odst. 2 tr. řádu za to, že policejní orgán měl rozhodnout o odložení věci formou usnesení a nikoli reagovat na podání stěžovatelů pouhým vyrozuměním. Uvedenou námitku stěžovatelé rozvádějí obsáhlou právní argumentací. Uvádějí, že nezákonný postup policejního orgánu, jenž dodatečně neformálním přípisem in fraudem legis "zruší" trestní řízení, v němž již byly činěny úkony dle ust. §158 tr. řádu, představuje v současnosti velmi rozšířený negativní jev, ohledně nějž by měl Ústavní soud vyjádřit závazný právní názor.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelů proti postupu orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestního oznámení ve smyslu ust. §158 odst. 2 tr. řádu. Ústavní soud se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ust. §158, 159 a 159a tr. řádu zabýval již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 850/07, III. ÚS 221/08 atd.).
Ústavní soud vždy připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných subjektivních základních práv oznamovatelů. Lze dovodit z článku 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny).
Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05, III. ÚS 585/07.
Z článku 39 a článku 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu tvrzenou škodu způsobil. I v projednávaném případě lze shrnout, že podáním trestního oznámení stěžovatelé nerealizovali svá subjektivní práva a případná nečinnost či pochybní příslušných orgánů v rámci postupu dle ust. §158 a násl. tr. řádu nebyla způsobilá do jejich ústavně zaručených práv zasáhnout. Z tohoto důvodu je nadbytečné, aby Ústavní soud hodnotil, zda postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jednoduchého práva.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu