ECLI:CZ:US:2009:3.US.316.09.1
sp. zn. III. ÚS 316/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Resslova 1754/3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 2 To 7/2009, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2009, č.j. 48 T 8/2008-6743, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod " (dále jen "Listiny"), a v čl. 2 odst. 1, čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je stíhán jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Dále je stěžovatel obžalován pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Kromě stěžovatele je trestně stíháno dalších sedm spoluobžalovaných.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2007, č. j. 40 Nt 663/2007 - 34, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu, s počátkem vazby ve 21 hod. dne 27. 9. 2007. V průběhu přípravného řízení byl důvod koluzní vazby zrušen.
O trvání vazby bylo naposledy podle §71 odst. 4, 6 tr. řádu rozhodnuto v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť jsou u něj nadále dány důvody podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. Návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu soud nepřijal.
Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
Opodstatněnost obavy z naplnění vazebních důvodů podle §67 písm. a) tr. řádu obecné soudy spatřovaly ve skutečnosti, že stěžovatel "je v částečném invalidním důchodu, je rozvedený, má dvě dospělé děti, není tedy žádným výrazným způsobem vázán na místo trvalého bydliště a s ohledem na to, že je ohrožen vysokým trestem a vzhledem k jeho věku, lze důvodně dovodit obavu, že by se mohl ... vyhýbat trestnímu stíhání či se skrývat".
Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu obecné soudy - aniž by predisponovaly výsledek trestního řízení - vycházely ze zjištění, že stěžovatel byl "v minulosti dvakrát" odsouzen, "jednak v roce 1996 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) a b) tr. zák., jednak později souhrnným trestem pro dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. a §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 roků a 6 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 12. 11. 2002 se zkušební dobou stanovenou na pět roků"; posuzované zvlášť závažné trestné činnosti "téže povahy" se tedy podle obžaloby "měl dopouštět v průběhu této doby". Úvahu o riziku, že stěžovatel bude "opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán", podepřely obecné soudy též lékařskou zprávou ošetřující lékařky prim. MUDr. H. Š. a soud prvního stupně poukázal též na vlastní "pozorování" chování stěžovatele při výslechu dne 7. 1. 2009, jež zhodnotil tak, že "rozhodně nejevil žádné známky zdravotního či fyzického postižení".
Stěžovatel v ústavní stížnosti úsudek obecných soudů o existenci obou vazebních důvodů zpochybňuje tvrzením, že je "osobou plně invalidní, tedy osobou, která se ani o sebe nedokáže sama bez pomoci státu soustavně starat", resp. že je "vážně nemocen a je mu 53 let", a tedy není "fakticky schopen ze zdravotních důvodů ani páchat žádnou trestnou činnost". Jelikož soudy neprovedly jím navržené důkazy, jimiž by to bylo doloženo (k jeho "stále se zhorčujícímu" zdravotnímu stavu"), žádá stěžovatel, aby se Ústavní soud vyjádřil k otázce, zda "může osoba po třetí mozkové příhodě s omezenou hybností jedné dolní a horní končetiny páchat trestnou činnost, která mu je kladena za vinu". Před vzetím do vazby "řádně spolupracoval" ve snaze docílit rychlé projednání a objasnění věci, byl opakovaně vyslýchán, "vždy se dostavil na telefonické vyzvání řádně a včas, odpověděl na všechny položené otázky" a dobrovolně umožnil "zajištění svých pachovek a DNA". Konečně stěžovatel poukázal na to, že má stálé bydliště a stabilní příjem, "neboť je invalidní důchodce". Podle jeho názoru se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně nevypořádaly s jeho návrhem na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek řízení před obecnými soudy je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
V ústavní stížnosti předestřené - obsahové - námitky jsou zásadně identické s argumentací, se kterou stěžovatel již oslovil Ústavní soud v návrhu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3204/08 a usnesením ze dne 29. 1. 2009 odmítnutém pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zde Ústavní soud poukázal na vlastní nález ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, z něhož ve vztahu k útěkové vazbě vyplývá relevance okolnosti, že "stěžovatel, jako zvlášť nebezpečný recidivista, spáchal zvlášť závažné úmyslné trestné činy s trestní sazbou od deseti do patnácti let"; Ústavní soud připomenul stěžovateli, že kvalifikace podle §41 tr. zák. je obžalobě k dispozici i v jeho případě (že "další skutečnosti rozvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně o ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy že stěžovatel není vázán k určitému místu pevnými rodinnými (je rozvedený) ani pracovními vztahy (ač nezaměstnaný nebyl veden v evidenci úřadu práce), zvýraznily obavu, že by, v případě propuštění z vazby, uprchl nebo se skrýval, aby se tak vyhnul trestnímu řízení a hrozícímu trestu. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit osmi skutky v rámci organizované skupiny, navíc ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové za dva trestné činy loupeže").
Obdobné platí o rozhodnutích, proti nimž směřuje posuzovaná stěžovatelova ústavní stížnost.
Nic na tom nemění, že stěžovatel byl posléze (po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí) vyrozuměn o přiznání plného invalidního důchodu.
Oběma napadeným usnesením obecných soudů nechybí ani smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění.
Jinak řečeno, ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu rozhodující orgány pouze - oproti stěžovateli jinak - odhadly míru jeho ukotvenosti v sociálním prostředí, v obou případech však nikoli neúnosně; úvahám obecných soudů o výši hrozícího trestu odvíjející se z ustanovení §41 a §42 tr. zák., a tomu odpovídajících důsledcích, stěžovatel neoponuje.
Rovněž s otázkou, zda stěžovatel není "fakticky schopen ze zdravotních důvodů páchat trestnou činnost" [§67 písm. a) tr. řádu], se obecné soudy rovněž dostatečně vypořádaly a jejich závěr evidentně není svévolný, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Oba soudy vycházely z lékařské zprávy prim. MUDr. H. Š. vycházející ze stěžovatelovy hospitalizace na interním oddělení Vazební věznice Brno v období od 4. 9. 2008 do 30. 10. 2008; na tomto podkladě - ve spojení s poukazem na "charakteristiku stěžovatele" - přisvědčil obecným soudům ohledně existence "reálné obavy z možného opakování trestné činnosti odůvodňující vazbu předstižnou" Ústavní soud již ve zmíněném usnesení ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3204/08. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal dále na vlastní "pozorování".
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyl proveden navržený důkaz ("správním spisem Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí sp. zn. 5512062424" a znaleckým posudkem vyhotoveným "civilními lékaři"), je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, jakožto i obecných soudů je dostatečně zřejmé, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými úvahami byly přitom soudy vedeny. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde nejde; neplatí totiž, že správní orgán i soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž ne vždy je nedostatek výslovného odmítnutí návrhu fatální, a tak je tomu tehdy, když důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu při dokazování a jím dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, III. ÚS 50/06).
Z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem pak plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (kam spadá i stěžovatelům návrh na doplnění dokazování, zda "může páchat trestnou činnost, která je mu kladena za vinu"), je použít nelze (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279).
Byť to z hlediska ústavněprávní kontroly postačuje, je namístě připomenout stěžovali pasáž z opakovaně zmiňovaného usnesení ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3204/08, kde v jeho věci Ústavní soud konstatoval, že "sama skutečnost, že je pachatel invalidní či trpí poruchou zdraví, nevylučuje ani vzetí do vazby a její výkon, ale ani uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jak již bylo shora uvedeno, vazební stíhání není nástrojem represe, ale plní zajišťovací funkci, aby bylo dosaženo účelu trestního stíhání. Zdravotní stav tedy sám o sobě nemůže být důvodem propuštění a je povinností státu zajistit obviněnému během výkonu vazby náležitou lékařskou péči [viz §18 odst. 3, 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů]. K tomuto účelu slouží příslušná zdravotnická zařízení Vězeňské služby (viz §32 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby). Pokud jde o zdravotní stav stěžovatele, je zřejmé, že zdravotnická pomoc je mu zajištěna, neboť, jak sám uvedl, část výkonu vazby strávil ve Vazební nemocnici v Brně".
K uvedenému lze poukázat na další judikaturu Ústavního soudu (srov. sp. zn. III. ÚS 705/2000, III. ÚS 132/05, II. ÚS 152/05, III. ÚS 2511/08), z níž vyplývá, že "způsob výkonu vazby nelze spojovat s důvody dalšího trvání vazby, o nichž bylo v napadeném řízení rozhodováno ústavně konformně".
Neobstojí ani stěžovatelova výhrada procesní provenience týkající se "nahrazení vazby dohledem probačního úředníka"; oba soudy se s odpovídajícím návrhem stěžovatele vypořádaly, a na odůvodnění jejich usnesení postačí odkázat.
Shrnutím řečeného je tedy namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
Jan Musil
předseda senátu