ECLI:CZ:US:2009:3.US.3212.08.1
sp. zn. III. ÚS 3212/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. Š., právně zastoupené JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Modřínová 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. září 2008 sp. zn. 13 Co 401/2008 a proti postupu Krajského státního zastupitelství v Plzni ve věci sp. zn. 1 KZN 3187/2007, za účasti Krajského soudu v Plzni a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejích ústavním pořádkem zaručených základních práv ve smyslu článku 7 odst. 1, článku 10 odst. 1, odst. 2 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se v téže ústavní stížnosti domáhá rovněž ochrany před postupem Krajského státního zastupitelství v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 1 KZN 3187/2007.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, čelila stěžovatelka od 18. 5. 2006 trestnímu stíhání pro trestný čin výtržnictví dle ust. §202 odst. 1 tr. řádu, jež bylo policejním orgánem zahájeno na základě oznámení ve smyslu §158 odst. 2 tr. řádu poškozené J. Š., provdané U., resp. jejích zákonných zástupců, dle jejichž tvrzení měla stěžovatelka dne 22. 7. 2005 poškozenou napadnout, bít ji, kopat, nastříkat jí neznámou látku do obličeje, vytrhnout jí kabelku a strhnout šperky. Trestní stíhání stěžovatelky skončilo zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích dle §226 písm. a) tr. řádu ze dne 14. 11. 2006 sp. zn. 1 T 139/2006.
Stěžovatelka (v předmětném řízení "žalobkyně") následně podala proti J. Š. civilní žalobu o zaplacení částky 19.476,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Stěžovatelka takto v civilním řízení požadovala náhradu nákladů, které vydala v souvislosti s trestním řízením, jež jí dle jejího názoru křivou výpovědí přivodila žalovaná J. Š. (v trestním řízení vystupující jako poškozená). Okresní soud Plzeň - město rozhodl o žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. 20 C 383/2007 tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady řízení a státu uhradit náklady vzniklé v souvislosti s výpovědí svědka. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 18. 9. 2008 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Jak dále ze spisového materiálu vyplývá, pokusila se táž J. Š. (poškozená v trestním řízení, žalovaná v předmětném řízení civilním), občanskoprávní žalobou žádat na stěžovatelce náhradu škody za věci, které měla stěžovatelka poškodit při jejím údajném napadení, jež bylo předmětem trestního řízení. Tuto žalobu však J. Š. vzala zpět a řízení bylo usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 6 C 33/2006, zastaveno. Uvedené usnesení bylo posléze ve výroku o nákladech řízení změněno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 18 Co 346/2007.
Stěžovatelka dále podala na J. Š. dne 14. 3. 2007 trestní oznámení pro trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. Policejní orgán ve věci konal šetření ve smyslu ust. §158 odst. 1 tr. řádu s tím závěrem, že ke spáchání výše uvedených trestných činů nedošlo a tudíž není důvod k postupu dle ust. §158 odst. 3 tr. řádu. Dozorující státní zástupce přitom neshledal důvod pro využití oprávnění dle ust. §157 odst. 2 věta první tr. řádu. Z podnětu stěžovatelky věc přezkoumalo Krajské státní zastupitelství v Plzni, jež přípisem ze dne 15. 12. 2008 pod č. j. 1 KZN 3187/2007-41 vyrozumělo stěžovatelku, že ve věci nelze provést tzv. vnější dohled ve smyslu ust. §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění. V přípise se státní zástupkyně ztotožnila se závěry policejního orgánu a okresního státního zastupitelství.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin dále vyplývá, že proti stěžovatelce probíhalo před komisí pro projednávání přestupků města Staňkov pod č. j. Tr/12,13/2006 přestupkové řízení pro přestupek dle ust. §49 odst. 1 písm. c) a pro přestupek dle §49 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"). Řízení bylo v obou případech zastaveno podle §76 odst. 1 písm. c), resp. podle §76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích. Oznamovatelkou byla v obou případech J. Š.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka vylíčila svou verzi událostí, k nimž mělo dojít mezi ní a dcerou její sestřenice J. Š., provdanou U. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí v přímé souvislosti s nepravdivým nařčením ze strany J. Š. byla způsobena jednak majetková škoda, neboť musela vynaložit finanční prostředky na zajištění právní pomoci v rámci své obhajoby v trestním řízení. Dále stěžovatelka měla utrpět v důsledku chování J. Š. a její křivou výpovědí vyvolaným trestním stíháním, přestupkovým řízením i civilními žalobami újmu na zdraví psychického rázu. Vykonstruovanými útoky ze strany J. Š. prý utrpěla čest, dobrá pověst a důstojnost stěžovatelky. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací, jíž je odůvodněno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, že by se měla se svými nároky obrátit na stát postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. V druhé části své ústavní stížnosti navrhovatelka brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, jež dle jejího názoru nevěnovaly jejímu oznámení ve smyslu ust. §158 odst. 2 tr. řádu náležitou pozornost a neochránily ji před útoky ze strany J. Š., když podezření z trestné činnosti náležitě neprověřily. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu a dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni porušovat její základní práva, popř. tomuto orgánu přikázal provést úkony v trestním řízení podle návrhu stěžovatelky.
II.
Na základě odůvodnění návrhu a jeho příloh dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy) a nikoli přezkum postupu orgánů veřejné moci v rovině jednoduchého práva a obecné správnosti. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž podrobně vysvětlil, jaký je účel ústavní stížnosti ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy, a sice že se jedná o nástroj ochrany individuálních základních práv a svobod. V projednávané věci stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem obecného soudu, který v civilním řízení o náhradu škody odmítl přiznat stěžovatelce nárok na peněžité plnění ze strany osoby, jež svou nepravdivou výpovědí měla způsobit, že stěžovatelka byla trestně stíhána, aniž však tato osoba byla pravomocně odsouzena za trestný čin dle §174 odst. 1 tr. zák., popř. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. v řízení, v němž by stěžovatelka měla postavení poškozené a škoda by ji vznikla v souvislosti s trestným činem.
Ústavnímu soudu však nezbývá, než se s právním hodnocením věci, vyjádřeným v rozsudcích nalézacího a odvolacího soudu v řízení o náhradu škody, ztotožnit. Argumentace stěžovatelky především vychází z nedostatečného pochopení charakteru českého trestního práva hmotného a procesního.
Základním trestněprocesním vztahem je vztah mezi orgány činnými v trestním řízení a osobou, proti níž se trestní řízení vede. Právní skutečností, kterou vzniká tento vztah, je obvinění, resp. sdělení podezření ze strany příslušného orgánu vůči stíhané osobě. Obsahem takového trestněprocesního vztahu je právo a povinnost orgánů činných v trestním řízení vést proti obviněnému (podezřelému, obžalovanému) trestní řízení a užít proti němu podle potřeby opatření přípustná podle trestního řádu. Zároveň je obsahem tohoto vztahu i odpovídající povinnost obviněného se těmto opatřením podrobit, stejně tak i jeho právo, aby byl stíhán jen způsobem, který stanoví trestní řád, včetně možnosti plného uplatnění zákonných prostředků obhajoby. Rovněž z hlediska materiálně právního existuje tzv. trestněprávní vztah toliko mezi státem a pachatelem trestného činu (viz Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní. 5 vyd. Praha: ASPI, 2008, str. 13 až 14). Podnětem k zahájení trestního řízení může být jednak oznámení o okolnostech nasvědčujících spáchání trestného činu (trestní oznámení) nebo se jím mohou stát výsledky vlastní činnosti orgánů činných v trestním řízení. Trestní oznámení jsou tak toliko pramenem, ze kterého se orgány činné v trestním řízení dozvídají o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, o němž tyto orgány vedou řízení z úřední povinnosti (viz §2 odst. 3, odst. 4 věta první, odst. 5 věta třetí tr. řádu).
Stejně tak je výpověď svědka (kterým je velmi často osoba poškozená trestným činem) toliko pramenem důkazů, na jejichž základě orgány činné v trestním řízení dospívají ke svým skutkovým zjištěním a případně k závěrům o vině. Je výlučným úkolem státních orgánů, aby náležitým způsobem vyhodnotily obsah trestního oznámení, obsah vysvětlení vyžádaných dle ust. §158 odst. 3 písm. a) tr. řádu, či svědeckých výpovědí tak, aby k trestnímu stíhání, s ním spojeným zásahům do práv obviněného, i ke vzniku nákladů spojených s obhajobou, nedocházelo bezdůvodně. Trestní řízení je plně v dispozici příslušných orgánů státní moci, které samy zodpovídají za jeho zákonnost, odůvodněnost a šetrnost k právům obviněného. Z pouhého faktu, že určitá osoba v postavení oznamovatele trestného činu, osoby podávající vysvětlení či svědka v trestním řízení podávala informace, jež svědčily proti obviněnému, jenž byl posléze obžaloby zproštěn, nelze tudíž dovodit její odpovědnost za finanční náklady či nemateriální újmu, která obviněné osobě trestním stíháním vznikla. Taková osoba totiž toliko plnila svou svědeckou povinnost ve smyslu ust. §97 tr. řádu, popř. byla v souladu se zájmy společnosti nápomocna orgánům činným v trestním řízení podáním oznámení dle ust. §158 odst. 2 tr. řádu (srov. ust. §59 odst. 5 tr. řádu). Svědek či oznamovatel v těchto případech vystupuje primárně jako pramen poznatků relevantních z hlediska postupu státního orgánu ex officio a nikoli jako subjekt prosazující své vlastní zájmy ve prospěch či na úkor obviněného.
V projednávané věci tak bez dalšího nemohlo být dovozeno zavinění žalované či příčinná souvislost jejího jednání se vznikem škody ve smyslu tzv. obecné odpovědnosti za škodu dle práva občanského (§420 odst. 1 a 3 obč. zák.). Za nedůvodné trestní stíhání a s ním spojené náklady a újmu tak nese odpovědnost jedině stát a vůči němu se také stěžovatelka mohla domáhat kompenzace dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., jak obecné soudy stěžovatelku správně upozornily.
Poněkud odlišná situace by nastala za předpokladu, že by uvedená svědkyně byla trestně odsouzena pro trestné činy křivého obvinění nebo křivé výpovědi dle §174 odst. 1 tr. zák., popř. §175 odst. 2 písm. a) tr. zák., kdy by stěžovatelce pochopitelně příslušela práva poškozené ve smyslu ust. §43 a násl. tr. řádu, popř. by se stěžovatelka mohla domáhat náhrady škody vzniklé v souvislosti s trestným činem v řízení ve věcech občanskoprávních.
Spatřuje-li však stěžovatelka porušení svých základních subjektivních práv v tom, že orgány činné v trestním řízení nedospěly k závěru, že takový trestný čin byl ze strany dotyčné svědkyně spáchán, nezbývá Ústavnímu soudu než odkázat na svou ustálenou judikaturu. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že český ústavní pořádek negarantuje "právo na trestní stíhání jiného". Jak vyplývá již z výkladu uvedeného výše, nemá v rámci českého právního řádu trestní oznámení charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů. Pro podrobnější argumentaci Ústavní soud odkazuje na celou řadu svých usnesení, dostupných v databázi NALUS, např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 850/07, III. ÚS 221/08 atd.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu