ECLI:CZ:US:2009:3.US.441.09.1
sp. zn. III. ÚS 441/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Š. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 147, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009 sp. zn. 2 To 120/2008 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 2008 č. j. 1 T 5/2008-664, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci, s tvrzením, že jimi byl dotčen v ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To z důvodu, že k vyvození skutkového základu obecné soudy použily rovněž jednak v pořadí třetí a čtvrtý výslech poškozeného provedený v přípravném řízení, a dále jeho výslech provedený v rámci hlavního líčení před nalézacím soudem, ačkoliv v pořadí druhý výslech v přípravném řízení předtím provedený byl realizován v rozporu s obsahem §102 odst. 1 tr. řádu. V důsledku toho stěžovatel považuje i následující výslechy (poškozeného) za důkazy absolutně neúčinné a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Se shodně konstruovanou námitkou stěžovatele se vypořádal Vrchní soud v Praze v rámci odůvodnění napadeného rozsudku tak, že se (zčásti) ztotožnil s jeho námitkou; totiž že "pokud byl poškozený po svém dostavení se s matkou na Polici ČR SKVP, odbor obecné kriminality v Hradci Králové, dne 6. 6. 2007 policejnímu orgánem poučen, že v případě změny svědecké výpovědi mu hrozí uložení ústavní výchovy, protože původní svědeckou výpovědí zavinil vzetí obžalovaného Š. B. do vazby (č. l. 170), bylo toto jeho poučení nezákonné, v rozporu s ustanovením §102 odst. 1 tr. ř. ...". Navzdory tomu dodal, že "podle přesvědčení odvolacího soudu však již nelze při posuzování přípustnosti (účinnosti) svědecké výpovědi jít tak daleko, aby vzhledem k této nezákonnosti byly všechny pozdější svědecké výpovědi považovány za důkaz absolutně neúčinný." Zdůraznil, že ostatní výpovědi proběhly v souladu s trestním řádem, při zachování práva obhajoby, jakož i náležitého poučení. Z hlediska obsahového potom, že nalézací soud v hlavním líčení poškozeného jako svědka vyslechl velmi podrobně, přičemž jeho výpověď je v souladu s jeho původně usvědčujícími výpověďmi, jmenovitě s procesně účinnými výpověďmi z 25. 7. 2007 a 25. 8. 2008.
Z judikatury Ústavního soudu se podává (kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 359/05, IV. ÚS 468/05, IV. ÚS 568/05, IV. ÚS 679/05), že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z pochybení v rámci realizace důkazního procesu, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny; tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát (srov. kupř. i nález sp. zn. III ÚS 191/06).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 521/06 Ústavní soud v obdobných souvislostech konstatoval, že "Měřítkem rozhodování Ústavního soudu je i intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V této souvislosti je třeba uvážit, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k negaci či k nepřiměřenému (a v tom rámci tudíž ústavně neakceptovatelnému) omezení základního práva; takový závěr - přirozeně podle okolností případu - nelze zpravidla vztáhnout k dílčímu zásahu do (trvajících procesních) ústavně zaručených základních práv, a to zejména tehdy, je-li předtím, jakož i následně, jejich realizace v průběhu procesu řádně umožněna."
Uvedené závěry lze dle názoru Ústavního soudu (co do myšlenkového schématu) přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovaný případ stěžovatele, a to zejména při zohlednění uceleného a v odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně popsaného důkazního řetězce, sestávajícího z přímého důkazu použitých svědeckých výpovědí poškozeného ve spojení s ostatními nepřímými důkazy.
Proto bylo o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2009
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu