ECLI:CZ:US:2006:4.US.568.05
sp. zn. IV. ÚS 568/05
Usnesení
IV. ÚS 568/05
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. B., zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, AK J. Š. Baara 80, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1119/2005-397, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2005, č. j. 19 Co 2958/2004-374, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. 11 C 232/96-346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost pak doplnila podáním ze dne 25. 11. 2005, v němž uvedla, že bylo porušeno její právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny.
Návrhem došlým Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2005 stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož dne 10. 10. 2005 jí bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu. Tento návrh odůvodnila svou složitou majetkovou a zdravotní situací.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 11 C 232/96, z něhož zjistil následující.
Žalobou došlou Okresnímu soudu v Českých Budějovicích dne 10. 9. 1996 se stěžovatelka domáhala vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud ho rozsudkem ze dne 30. 12. 2002, č. j. 11 C 232/96-239, vypořádal. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 4. 2003, č. j. 19 Co 810/2003-258, rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 11 C 232/96-346, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví tak, že do vlastnictví stěžovatelky mj. přikázal tržní cenu převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v částce 600.000,- Kč a do vlastnictví stěžovatele přikázal mj. výnos z podnikatelské činnosti ve výši 174.500,- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích odvolání stěžovatelky do tohoto rozsudku nevyhověl a prvostupňové rozhodnutí rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 19 Co 2958/2004-374, potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že pokud jde o hodnotu rekonstrukce domu ve Smetanově ulici, vycházel z dodatku znaleckého posudku Ing. P., který vypočetl výši nákladů vynaložených k datu rekonstrukce (rok 1992), nikoli z nákladů, které by bylo třeba vynaložit v době zpracování znaleckého posudku, jak byl původně znalecký posudek nastaven. Ke znaleckému posudku Ing. Z. o ocenění podniku bývalého manžela předloženému stěžovatelkou soud uvedl, že tento znalecký posudek nezpochybňuje metodu výpočtu ani výpočet samotný učiněný ve znaleckém posudku Ing. V. vyžádaném soudem; prve uvedený posudek pouze dodával, že by do hodnoty podniku měly být zahrnuty i zásoby, s čímž soud nesouhlasil, neboť sdružení založené podle §829 občanského zákoníku a vypořádávané ke konci každého kalendářního roku, není klasickým podnikem, a proto by bylo nadbytečné provádět revizní znalecký posudek. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, č. j. 22 Cdo 1119/2005-397, dovolání stěžovatelky zamítl. K otázkám, které jako dovolací soud dosud neřešil, uvážil následovně: podniká-li jeden z manželů ve sdružení se třetí osobou, nelze vyjít z hodnoty podniku jako souboru hmotných, jakož i osobních, a nehmotných složek podnikání sdružení, neboť takové ocenění nevyčísluje výši majetkových nároků podnikajícího manžela vůči sdružení; předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů může být jen částka, na jejíž vyplacení by měl nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů (§839 občanského zákoníku). Skutečnost, že s rozvedeným manželem - členem družstva - bydlí nezletilé děti, nemá vliv na ocenění hodnoty členských práv a povinností týkajících se družstevního bytu. Na určení výše podílů bývalých bezpodílových spoluvlastníků nemá vliv, že v době trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů došlo k podstatnému zhodnocení majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů.
Stěžovatelka upozorňuje, že řízení před obecnými soudy trvalo téměř osm let, což mělo nepříznivý dopad na ocenění majetku. V průběhu let společně s ustálením judikatury došlo ke snížení hodnoty movitých věcí a ke zvýšení hodnoty členských práv a povinností k družstevnímu bytu, a proto délka řízení představuje pro stěžovatelku majetkovou újmu. Disproporci stěžovatelka shledává v rozdílném přístupu k oceňování jednotlivých částí majetku, kdy členský podíl k družstevnímu bytu byl oceňován cenou obvyklou, a bylo tak dosaženo vyšší ceny, zatímco hodnota podniku byla vyčíslována účetní hodnotou jednotlivých věcí, které byly pořízeny za trvání manželství, a zůstatkem finančních prostředků na účtech podniku. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, publikované v Právních rozhledech č. 10/2005, podle kterého manžel, který podnikal, je povinen do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahradit takovou částku, jež bude zpravidla představovat cenu podniku ke dni zániku tohoto spoluvlastnictví, přičemž se jedná o cenu tržní. Stěžovatelka kritizuje skutečnost, že soudy nepřihlédly ke znaleckému posudku Ing. Z. a dále, že neustanovily revizního znalce po smrti znalce Ing. V., vůči jehož znaleckému posudku existovala řada připomínek a který byl zpochybněn znaleckým posudkem Ing. Z. Stěžovatelka namítá, že rovněž ke znaleckému posudku Ing. P., jež stanovil hodnotu rekonstrukce domu ve Smetanově ulici, který je ve výlučném vlastnictví bývalého manžela, měl být proveden revizní znalecký posudek. Závěry, že náklady rekonstrukce domu byly hrazeny z výnosů podniku bývalého manžela a nikoli z větší části z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jsou nesprávné. Znalecký posudek Ing. P. vzbuzoval značné pochybnosti také v tom směru, že v dodatku ke znaleckému posudku, pro jehož vypracování nebyl dodržen procesní postup, dochází znalec k diametrálně odlišnému závěru, který nebyl zdůvodněn. V řízení bylo zjištěno, že majetek bývalého manžela se za trvání manželství značně zhodnotil a krátce po rozvodu bývalý manžel investoval nemalé částky, zatímco v průběhu manželství účastníci pořídili majetek v nepatrných hodnotách; soud měl k těmto skutečnostem přihlédnout, jakož i ke zdravotnímu stavu stěžovatelky a k jejím povinnostem vůči dětem, a přikročit k modifikaci podílů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že coby soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mj. bdí nad dodržováním principu zachování ústavně garantovaných lidských práv a svobod v jednání státních orgánů. Ústavní soud nenáleží mezi obecné soudy, ale stojí vně jejich soustavy a přísluší mu hodnotit rozhodovací činnost obecných soudů toliko z hlediska respektování ústavně zaručených lidských práv a svobod. Proto také návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem (ústavní stížnost) musí obsahovat řádnou ústavněprávní argumentaci spočívající v tvrzení, že byla porušena stěžovatelova práva, a toto tvrzení musí být dostatečně konkrétně a podrobně vyloženo.
Opírá-li se stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentačně o porušení článku 36 Listiny ve spojení s článkem 6 odst. 1 Úmluvy, považuje Ústavní soud za nezbytné opětovně připomenout, jak nahlíží na pojem spravedlivého procesu a jakým způsobem přistupuje k přezkumu řízení a soudních rozhodnutí z nich vzešlých. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že se jím garantuje úspěch v řízení a že jednotlivci je zaručováno právo na rozhodnutí podle jeho názoru, ale jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma stranám zaručena rovnost zbraní (srov. např. usnesení IV. ÚS 441/04, publikováno na www.usoud.cz, a mnoho dalších). Rovnost zbraní je chápána jako stejná možnost všech účastníků řízení přednést svá tvrzení před soudem, navrhnout důkazní prostředky na jejich podporu, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením protistrany, jakož i vyslovit své stanovisko ke všemu dalšímu, co v řízení vyšlo najevo. Jestliže soud postupuje tak, že těmto požadavkům řádného průběhu řízení dostojí a současně své rozhodnutí náležitě odůvodní, tj. tak, že je z něj seznatelné, jak hodnotil důkazy, jaké úvahy jej vedly k zaujetí skutkových a právních závěrů, není obvykle ingerence Ústavního soudu možná.
V usnesení III. ÚS 359/05 (publikováno na www.usoud.cz), z něhož bude dále bohatě citováno, Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Jak se z dosavadní judikatury podává, stran prvně uvedené kategorie opomenutých důkazů, resp. a contrario ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu podloženého racionálními argumenty, má Ústavní soud za to, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V řízení o ústavních stížnostech lze tedy co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedených základních východisek, je nutno dodat, že každý proces je přirozeně třeba i v uvažovaných specifických souvislostech týkajících se zjišťování skutkového stavu pojímat jako celek (in globo). Tudíž je nezbytné zvažovat i míru relevance některého z popsaných pochybení, pokud se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci. Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí procesní nedostatek realizace důkazního řízení vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny (obdobně kupř. sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04); tj. zvažováno z pohledu, zda napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu navzdory tomu řádně obstát, nejde-li o případy hraniční či jednoznačně takové, v nichž by s přihlédnutím k určitému důkazu (bez řádného odůvodnění neprovedenému nebo provedenému, leč v rámci myšlenkových konstrukcí upínajících se ke stabilizaci skutkového děje jakkoliv nezohledněnému), či při odhlédnutí od určitého důkazu (vykazujícího zásadní procesní vady) muselo dojít ze strany Ústavního soudu k již nepřípustnému "přehodnocení" celé důkazní situace a takto toliko obecným soudům příslušejícímu relevantnímu hodnocení míry důkazní síly určitého neprovedeného či provedeného důkazu, z povahy věci zejména stěžejního, ve vztahu k vyvození (obecnými soudy) přijatého skutkového základu věci.
Stěžovatelka v Ústavním soudu spatřuje další instanci v rámci obecného soudnictví, která by měla provést běžný přezkum napadených rozhodnutí; tento přístup stěžovatelky je patrný zejména z obsahu ústavní stížnosti, která obsahuje velice skromnou ústavněprávní argumentaci omezující se na jedinou větu, konstatující, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Ústavní soud z hlediska svých kompetencí nemá výhrady k dokazování ani k právním závěrům obecných soudů, a proto není důvodu jejich rozhodnutí rušit. Dostatečně bylo vysvětleno, proč se částka nákladů na rekonstrukci domu určená ve znaleckém posudku Ing. P. lišila od jeho pozdějšího dodatku (srov. č. l. 380 spisu); rovněž odůvodnění, proč do ocenění podnikání bývalého manžela nebyly zahrnuty zásoby, podpořené právním názorem Nejvyššího soudu, který není v rozporu s jeho rozhodnutím publikovaným č. 10/2005 Právních rozhledů, je situaci přiměřené a náležitě osvětluje, proč si soud nevyžádal revizní znalecký posudek k posudku znalce Ing. V. Ústavní soud taktéž nemá námitek k řešení otázky financování rekonstrukce domu ve výlučném vlastnictví bývalého manžela a k nezohlednění podstatného zhodnocení jeho majetku za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Určení tržní ceny při vypořádání práv a povinností spojených s užíváním družstevního bytu je v souladu s dostupnou a obecně uznávanou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 22 Cdo 717/99 publikované v Právních rozhledech, č. 11/2000). Riziko změny hodnoty majetku patřícího do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů je nevyhnutelným důsledkem plynutí času.
Namítá-li stěžovatelka průtahy v řízení, je třeba mít na paměti, že jde o řízení již skončené, kterážto skutečnost Ústavnímu soudu brání v jejich odstranění, pokud by byly shledány. Dále stěžovatelku zatěžuje břemeno tvrzení - brojí-li totiž stěžovatelka proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí, či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatelky relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. Ústavní soud pak v rámci přezkumu není těmito tvrzeními (důvody) vázán, nicméně neunese-li stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti břemeno tvrzení protiústavnosti, nelze než považovat takový návrh za rozporný s ustanovením §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (srov. usnesení III. 347/05, publikováno na www.usoud.cz). V rozporu s výše uvedenou povinností stěžovatelka blíže nespecifikuje, který ze soudů, v kterém období a jakým jednáním měl způsobit průtahy v řízení. Navíc stěžovatelka stran průtahů žádné relevantní stížnostní žádání nepředkládá; vzhledem k tomu, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, který je odstranitelný zákazem jejich pokračování spojeným s příkazem ve věci neprodleně jednat, kasace v záhlaví uvedených rozhodnutí není způsobilá případné průtahy odstranit. Shrne-li Ústavní soud svá zjištění, konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal vybočení z mezí ústavnosti, pro které by byl oprávněn vyhovět stěžovatelčině návrhu.
Ústavní soud konstantně judikuje, že akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti, a proto při zjištění absence porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a svobod nemohlo být tomuto návrhu vyhověno.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu