ECLI:CZ:US:2009:3.US.53.08.1
sp. zn. III. ÚS 53/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. Ř., právně zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 3. 2007 sp. zn. 3 T 10/2007-143, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 10 To 178/2007-178 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 8 Tdo 1042/2007, za účasti Okresního soudu v Mělníku, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, článkem 39 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň k porušení článku 6 odst. 2, odst. 3 písm. b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že dne 17. 8. 2006 v 17:00 hod. řídil v obci Větrušice, okr. Mělník, po silnici první třídy ve směru od obce Mělník na Prahu nákladní vozidlo zn. Liaz, s návěsem BSS, přičemž v pravotočivé zatáčce přejel přes vodorovnou dopravní značku V 1a (podélná čára souvislá) do protisměru a odbočoval vlevo na účelovou komunikaci, při tomto nedal přednost protijedoucímu motocyklu zn. BMW, který jel rychlostí 97,9 km/hod. a při následném střetu motocyklu s pravou stranou a pravým zadním kolem nákladního tahače utrpěl řidič motocyklu F. P. závažná poranění, kvalifikovatelná jako těžká újma na zdraví, neboť se jednalo o déletrvající poruchu zdraví spojenou s podstatným omezením v obvyklém způsobu života, a to v době delší než 42 dnů.
Za tento trestný čin uložil stěžovateli nalézací soud podle výše citovaného ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil soud stěžovateli za povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 187.510,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citované rozhodnutí soudu prvého stupně napadli stěžovatel i poškozený P. odvoláními, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 22. 5. 2007 tak, že (z podnětu obou odvolání) podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu uložil stěžovateli podle §228 odst. 1 tr. řádu za povinnost zaplatit poškozenému P. částku 214.818,- Kč; se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal odvolací soud tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. řádu. Toto dovolání však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 27. 9. 2007 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve velmi podrobně podal svou verzi skutkového děje. Zdůraznil, že dle svého přesvědčení jel, při odbočování na vedlejší komunikaci z hlavní silnice, na které se nacházel, zcela podle předpisů. Přibližující se motocykl řízený poškozeným prý stěžovatel nemohl za situace, kdy poškozený překročil povolenou rychlost, vidět. Poukázal na to, že poškozený jel na motocyklu určeném pro závodní účely a nikoli pro běžný provoz. Má za to, že soud prvého stupně nesprávně posoudil právní otázku, zda stěžovatel měl právo předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží předpisy. Dle názoru stěžovatele se nalézací soud, pokud jde o učiněná skutková zjištění, náležitě nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi jednotlivých svědků nehody, včetně stěžovatele a poškozeného a závěry znaleckého posudku, vypracovaného znalcem Ing. S.
Stěžovatel z tohoto důvodu navrhoval v průběhu trestního řízení výslech svědka J. Č., který byl další osobou, která smysly vnímala průběh nehodového děje. Dále stěžovatel navrhoval provést jako důkaz revizní znalecký posudek z oboru silniční dopravy, odvětví příčiny dopravních nehod a provedení rekonstrukce na místě. Stěžovatel namítá, že se nalézací soud ani soud odvolací jeho důkazními návrhy náležitě nezabývaly a zamítnutí návrhů na doplnění dokazování žádným způsobem neodůvodnily. Stěžovatel poukazuje na rozpory v odůvodnění odvolacího soud, který sám uznává, že zásadní podíl na vzniku nehody měl poškozený P.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je přesvědčen, že projednávaný skutek byl po právní stránce nesprávně posouzen, což Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ignoroval, stejně jako návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Dle názoru stěžovatele postupoval Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku zcela formalisticky, a nevzal na vědomí celý obsah dovolání stěžovatele.
Stěžovatel má za to, že tímto postupem mu byl odepřen přístup k soudu a porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Zároveň prý obecný soud jednal v rozporu se svou povinností dle článku 4 Ústavy ČR a v rozporu se závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zedník proti České republice a Kadlec proti České republice.
Stěžovatel Ústavnímu soudu rovněž předložil znalecký posudek č. 0337/0115/07, který byl vypracován na základě jeho objednávky znaleckým ústavem V.V.V Expert a. s. se sídlem Přemyslova 431 Kralupy nad Vltavou, IČ: 27237788, dne 3. 12. 2007. Tento znalecký posudek má dle stěžovatele potvrzovat rozpory ve skutkových zjištěních obecných soudů a tím i jeho skutkovou verzi případu.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a rovněž spis vedený u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 10/2007. Vyjádření účastníků byla stručná a ve své podstatě jen odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. V projednávané věci je klíčové zjištění, zda stěžovatel mohl vidět protijedoucí motocyklisty ještě dříve, než začal svůj odbočovací manévr směrem na účelovou komunikaci. Obecné soudy dospěly na základě jimi provedeného dokazování ke kladné odpovědi na tuto otázku a odtud se již odvíjely jejich úvahy ohledně zavinění stěžovatele ve vztahu k trestnému činu. Jestliže stěžovatel v protisměru jedoucí motocyklisty viděl a rozhodl se nedat jim při odbočování vlevo přednost ve smyslu ust. §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., musel vědět, že tímto potenciálně nebezpečným manévrem může ohrozit lidské zdraví a život ve smyslu ust. §224 tr. zákona [srov. §5 písm. a) tr. zákona]. I v případě, že stěžovatel motocyklisty přehlédl, tzn. nevšiml si jich, pak lze za dané situace dovodit jeho zavinění alespoň ve formě nedbalosti nevědomé dle §5 písm. b) tr. zák., neboť za situace, kdy se chystal odbočovat a potenciálně tak zkřížit cestu vozidlům jedoucím v protisměru, měl a mohl věnovat náležitou pozornost tomu, zda se takové vozidlo z protisměru skutečně neblíží.
Svými námitkami skutkového charakteru stěžovatel staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví, jež by měla znovu přehodnocovat důkazy provedené soudem prvého stupně. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že mu takováto role nepřísluší. Zásada, že Ústavní soud nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, je prolomena tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99 dostupné v on-line databázi NALUS). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, jde o pochybení s ústavní relevancí jen tehdy, pokud se obecný soud nevypořádal s důkazním návrhem, který nebyl zjevně irelevantní a byl způsobilý v kontextu dalších důkazů podstatně změnit dosavadní skutková zjištění (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).
V trestní věci stěžovatele takové pochybení dovodit nelze.
Ústavní soud shledal, že ve věci bylo provedeno dokazování poměrně obsáhlé, přičemž již s ohledem na charakter výše uvedené nehody nelze očekávat, že výpovědi svědků budou bezrozporné. Proto ve věci sehrál klíčovou roli znalecký posudek Ing. O. S., od jehož závěrů o dohlednosti a možnosti stěžovatele včas vidět v protisměru přijíždějící motocykly se skutková zjištění nalézacího soudu především odvíjela. Celkově lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, podle nějž okresní soud v hlavním líčení provedl všechny dostupné a pro objasnění věci ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. řádu potřebné důkazy.
Rámec dokazování, prováděný obecnými soudy není bezbřehý a nevyhovění některým důkazním návrhům nepředstavuje porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a obhajobu dle výše citovaných článků Listiny a Úmluvy, bylo-li řízení jako celek spravedlivé a provedené dokazování vedlo ke skutkovým zjištěním, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že se nalézacímu soudu nepodařilo vyslechnout svědka Č. a že tato skutečnost není v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak reflektována. Ústavní soud však nedospěl k závěru, že by toto opomenutí mělo vliv na spravedlnost procesu a rozhodnutí jako celku. Svědek Č. byl jedním z řady očitých svědků nehody, který řídil motorové vozidlo asi 30 m za vozidlem stěžovatele. Ke klíčové otázce, zda stěžovatel z kabiny svého nákladního automobilu mohl před začátkem odbočování vidět motocyklisty, by se uvedený svědek mohl zásadním způsobem vyjádřit jen stěží (a jeho výpověď z přípravného řízení tomu nenasvědčuje), ostatně stěžovatel sám ve svých návrzích neuvedl, jakým způsobem by tento svědek měl potvrdit jeho verzi nehodového děje. Podobně i rekonstrukce nehodového děje na místě se jeví být důkazem nadbytečným za situace, kdy měl nalézací soud k dispozici podrobnou fotodokumentaci a náčrtky. Pokud jde o stěžovatelem předložený znalecký posudek, nemohl se jím Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím zabývat, neboť musel vycházet z důkazů dostupných obecným soudům v době jejich rozhodování. Takový posudek by mohl připadnout v úvahu jedině jako důkaz v řízení o obnově dle §277 a násl. tr. řádu.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci náležitým způsobem zohlednily vysokou míru spoluzavinění poškozeného Pragera na dopravní nehodě.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele, ani zde Ústavní soud znaky přepjatého formalismu neshledal. Ze spisového materiálu je totiž zřejmé, že námitky stěžovatele uplatněné v dovolání (shodné takřka s odůvodněním ústavní stížností) jsou námitkami skutkového rázu a nespadají tudíž pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit, spatřuje-li pochybení Nejvyššího soudu v tom, že nerozhodl o jeho návrhu na odklad vykonatelnosti. Postup Nejvyššího soudu je jednak dle §265h odst. 3 tr. řádu závislý na návrhu soudu prvého stupně, který v projednávané věci podán nebyl. Především však takový návrh sdílí osud samotného dovolání, a byl-li tento mimořádný opravný prostředek odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost, lze jen stěží považovat za pochybení ústavněprávní relevance, nezabýval-li se Nejvyšší soud návrhem odvolatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu