ECLI:CZ:US:2009:3.US.610.09.1
sp. zn. III. ÚS 610/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TMAS CZ s. r. o., IČ: 258 65 978, se sídlem Splavní 108/14, 708 00 Ostrava - Poruba, právně zastoupené JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou AK se sídlem Na Hradbách 2/120, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2008 č. j. 1 Cmo 14/2008-271, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení a Komerční banky a. s., se sídlem Na Příkopě 696/33, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. března 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení výroků pod body II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. prosince 2008 č. j. 1 Cmo 14/2008-271, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětném řízení se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po žalované Komerční bance, a. s. zaplacení částky ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím z důvodu porušení povinností žalované ze smlouvy o běžném účtu, když v důsledku tohoto porušení došlo k výplatě částky ve výši 1.000.000,- Kč z účtu stěžovatelky třetí osobě.
Rozsudkem ze dne 29. srpna 2007 č. j. 4 Cm 54/1998-220 ve znění opravného usnesení ze dne 22. října 2007 č. j. 4 Cm 54/98-238 rozhodl Krajský soud v Ostravě tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,42 % ročně od 26. května 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I.), dále soud zamítl žalobu o další část příslušenství ve výši 14,42 % z částky 1.000.000,- Kč od 26. října 1996 do 25. května 1997 (výrok pod bodem II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 135.452,- Kč (výrok pod bodem III.). Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. Vrchní soud v Olomouci následně svým rozsudkem ze dne 9. prosince 2008 č. j. 1 Cmo 14/2008-271 rozsudek Krajského soudu v Ostravě v jeho výroku pod bodem I. potvrdil a v jeho výroku pod bodem III. částečně změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále rozhodl nově tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše uvedeným postupem Vrchního soudu v Olomouci bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Vrchní soud totiž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce - ač byla v řízení zcela úspěšná - nebyla přiznána náhrada nákladů soudního řízení před soudy obou stupňů za více než deset let trvající spor, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady. V tomto uvedeném rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení spatřuje stěžovatelka prvek "svévole" spočívající v tom, že jednak odvolací soud nevysvětlil zcela přesně důvody, které jej vedly k tomu, aby náhradu nákladů řízení žalobkyni nepřiznal (obecné konstatování o tom, že soud vnímá podíl stěžovatelky na uvedeném stavu, je dle názoru stěžovatelky zcela nedostatečné) a jednak v tom, že dle názoru stěžovatelky ust. §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na tento případ použít nelze.
Stěžovatelka má zato, že pokud by soud shledal, že stěžovatelka přispěla svým jednáním ke škodě, měl tuto skutečnost zkoumat v rámci odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, a to dle ust. §374 obchodního zákoníku, v němž se uvádějí skutečnosti, na základě nichž se žalovaná mohla své odpovědnosti zcela či zčásti zprostit. Podmínkou pro toto však bylo, aby žalovaná tyto okolnosti v řízení tvrdila a prokazovala je. Jak však konstatoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, žalovaná takové skutečnosti netvrdila, a proto ani soud nemohl učinit závěr o tom, že by se žalovaná odpovědnosti zprostila (zčásti či zcela). Stěžovatelka považuje za nepřípustné, aby skutečnosti, které by jinak mohly ovlivnit odpovědnost žalované za škodu způsobenou žalobkyni, ale které v řízení nebyly ani tvrzeny ani zjištěny, mohly ovlivňovat rozhodnutí soudu o nákladech řízení. V rozhodovací činnosti soudů bývá ust. §150 o. s. ř. zpravidla využíváno v případech, kdy to vyžaduje majetková, sociální, osobní či jiná situace osoby, která by jinak měla být k náhradě nákladů řízení zavázána. Dle názoru stěžovatelky není možno toto ustanovení použít pro okolnosti, které by mohly mít vliv na celkový výsledek sporu, pokud by byly namítnuty osobou, v jejíž prospěch bylo ust. §150 o. s. ř. použito, ale touto osobou namítány nebyly. Nedůsledná obrana žalované nemůže být nahrazena soudním rozhodnutím, v němž se žalobkyni nepřizná náhrada nákladů řízení.
Navíc stěžovatelka podotýká, že předmětný spor již byl u Vrchního soudu v Olomouci řešen podruhé (původní rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení) a o této skutečnosti - tj., že by měl soud přihlédnout k tomu, že stěžovatelka měla na vzniku škody podíl a že by se tím soud měl zabývat při rozhodování o náhradě nákladů řízení, nebyla v rozhodnutí soudu žádná zmínka. Z tohoto pohledu podle stěžovatelky jde o rozhodnutí nepředvídatelné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci o nepřiznání nároku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků, a je přesvědčena, že aplikací ust. §150 o. s. ř. v souzené věci došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ust. §150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však především přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.
Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Obsah a rozsah tohoto neurčitého právního pojmu obecné soudy aplikací daného ustanovení upřesňují na konkrétní okolnosti případu. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, ale je nutno pamatovat i např. nato, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 742/05).
Je zásadně věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).
Pokud tedy stěžovatelka vytýká obecnému soudu porušení ust. §150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když své závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého rozhodnutí označil, byť stručně, avšak dostatečně zřetelně, důvod, který považoval za relevantní pro použití uvedeného ustanovení v daném případě. Napadené rozhodnutí tedy nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
V projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných procesních ustanovení, náhrady nákladů řízení se týkajících. V postupu obecného soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí vrchního soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle. Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelce byla porušena práva plynoucí z článku 36 odst. 1 Listiny či článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu