ECLI:CZ:US:2009:3.US.674.06.1
sp. zn. III. ÚS 674/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 19. února 2009 sp. zn. III. ÚS 674/06 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Č. proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2006 č. j. 21 Co 85/2006-79, jímž bylo stěžovateli uloženo nahradit E. Č. náklady odvolacího řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a E. Č. jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2006 č. j. 21 Co 85/2006-79 se ve výroku III ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 21. 8. 2006, doplněnou podáním ze dne 16. 2. 2007, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále též jen "krajský soud"), a to s tvrzením, že jím bylo porušeno ustanovení čl. 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 16. 11. 2005 č. j. 8 C 175/2005-58 k žalobě E. Č. (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) na zvýšení výživného z částky 1 600 Kč na částku 4 000 Kč, resp. 3 500 Kč uložil stěžovateli počínaje dnem 1. 8. 2005 povinnost přispívat na výživu jmenované žalobkyni částkou 2 900 Kč měsíčně předem (výrok I), zaplatit této žalobkyni do dvou měsíců od právní moci rozsudku jednak dlužné výživné za období od 1. 8. 2005 do 30. 11. 2005 ve výši 5 200 Kč (výrok II), jednak na nákladech řízení částku 12 900 Kč k rukám její advokátky (výrok III), dále pak ve stejné lhůtě zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 740 Kč (výrok IV); žaloba v části, kterou se žalobkyně domáhala zvýšení výživného nad částku 2 900 Kč měsíčně, byla zamítnuta (výrok V). Jde-li o výrok III, tj. výrok o náhradě nákladů řízení, uvedený soud za předmět sporu považoval částku 54 000 Kč, jakožto šedesátinásobek částky 900 Kč, představující rozdíl mezi částkou 2 000 Kč, již stěžovatel jako výživné uznal, a výživným, které nakonec soud stěžovateli stanovil [§3 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů].
Tento rozsudek ve výroku I až IV napadl stěžovatel odvoláním, načež Krajský soud v Hradci Králové výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I až III potvrdil (výrok I), výrok IV změnil tak, že se stěžovateli neukládá povinnost platit soudní poplatek (výrok II), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení v částce 30 750 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně vedlejší účastnice (výrok III). Zde krajský soud vycházel z toho, že předmětem odvolacího řízení je opětující se plnění ve výši 2 900 Kč, předmětem řízení pro potřeby stanovení sazby odměny advokáta je pak z něj vypočtená částka 174 000 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně vymezil předmět sporu, a to částkou 2 900 Kč. Svým odvoláním totiž napadl výrok ve věci samé v rozsahu 900 Kč, a to jako částky převyšující jím navrhované zvýšení výživného na částku 2 000 Kč měsíčně. Závěr krajského soudu je v příkrém nesouladu s obsahem spisu. Uvedený soud mu stanovil povinnost v rozporu se zákonem, čímž došlo k porušení čl. 4 Listiny a v důsledku zmenšení jeho majetku k porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Napadené rozhodnutí bylo dle stěžovatele dále vydáno v řízení, v němž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právo účastníka řízení být slyšen, jež zahrnuje nejen právo vyjádřit se k provedeným důkazům, ale také k právnímu posouzení věci, a upozorňuje na Ústavním soudem vyslovený zákaz překvapivých rozhodnutí, kde soud neseznámí účastníka se svým odlišným právním názorem, a tím mu znemožní přednést jeho tvrzení a právní argumentaci, jakož i na názor Ústavního soudu, dle něhož je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud v odůvodnění opomene uvést, proč neakceptoval právní argumentaci účastníka opřenou o existující judikaturu či právní teorii. Krajskému soudu v této souvislosti stěžovatel vytýká, že jej nijak neupozornil, že na otázku, co je předmětem sporu, nahlíží jinak než soud prvního stupně, a že neuvedl, na základě čeho k takovému závěru dospěl, čímž nesplnil povinnost své závěry řádně odůvodnit. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále s poukazem na čl. 90 Ústavy České republiky upozorňuje, že v daném případě neexistuje v rámci soustavy obecných soudů žádná možnost přezkumu předmětného rozhodnutí a že je lze napadnout pouze ústavní stížností. S odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 73) tvrdí, že z tohoto důvodu má být Ústavní soud při přezkumu těchto rozhodnutí důraznější a že za této situace musí obecný soud ve zvýšené míře dbát na přesvědčivost odůvodnění, neboť jen tak může splňovat kritéria legitimity; tato podmínka prý však splněna nebyla.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel shrnul a částečně také rozvedl svou argumentaci, jak byla uvedena výše, dále pak se v obecné rovině vyjádřil k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, přičemž současnou situaci označil za neuspokojivou a učinil podnět, aby Ústavní soud řízení přerušil a podal plénu návrh na zrušení slov "ve věci samé" obsažených v ustanovení §237 občanského soudního řádu.
II.
Ústavní soud si ve smyslu §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. E. Č. sdělila, že se k ústavní stížnosti nechce vyjadřovat.
III.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojícím mimo tuto soudní soustavu (viz čl. 91 Ústavy České republiky), jehož kompetence jsou vymezeny čl. 87 Ústavy České republiky. K poskytování ochrany právům (zákonem stanoveným způsobem) a rozhodování o vině a trestu za trestné činy jsou povolány obecné soudy (čl. 90 Ústavy České republiky). Jde-li o individuální ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických či právnických osob, jež se realizuje cestou řízení o ústavní stížnosti, již z výše uvedených pravidel plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší, a to ani nepřímo, rozhodovat namísto obecných soudů o právech a povinnostech fyzických či právnických osob, nelze jej ani považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví; jeho úkolem je zákonem předepsaným způsobem přezkoumat rozhodnutí obecných soudů v tom rozsahu, zda neporušují ústavně zaručená základní práva a svobody údajně dotčeného subjektu - stěžovatele [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 88 Ústavy České republiky a §82 odst. 1 až 3 zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na výše uvedené principy Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V souzené věci měl být stěžovatel postižen postupem krajského soudu, který nesprávně ocenil předmět odvolacího řízení, v důsledku čehož nesprávně stanovil i výši náhrady nákladů tohoto řízení, a to za situace, kdy své rozhodnutí řádně neodůvodnil, přičemž stěžovateli vůbec neumožnil v daném ohledu právně argumentovat.
Ústavní soud v celé řadě svých nálezů dospěl k závěru, že rozhodnutím o nákladech soudního řízení může dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Dle názoru Ústavního soudu je totiž toto rozhodování integrální součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57)], přičemž "právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny" [viz nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 nebo např. nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, svazek 40, nález č. 65)].
Na straně druhé je třeba vzít v úvahu (a současně odmítnout stěžovatelův odlišný názor), že z hlediska ústavnosti je rozhodování orgánů veřejné moci o nákladech řízení v porovnání s jejich rozhodováním o věci samé otázkou sekundární [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 108, dostupný rovněž na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)]. Jestliže Ústavní soud není - jak opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích a jak plyne z výše uvedených ustanovení Ústavy České republiky - povolán k přezkumu celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí a jim předcházejících řízení, jde-li o věc samu, pak o to více musí tato zásada platit, jde-li o rozhodnutí o nákladech řízení. Ještě pozorněji nutno vnímat a následovat pravidlo, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je doménou obecných soudů; zásah Ústavního soudu do této činnosti je ospravedlnitelný pouze tehdy, je-li daný rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami (tj. vadami majícími za následek porušení ústavnosti, jak je Ústavní soud vymezuje v rámci své rozhodovací činnosti) značné intenzity.
Takový případ nastal i v nyní posuzované věci. Mezi základní povinnosti obecných soudů náleží řádně odůvodnit svá rozhodnutí, tj. tak, aby příslušné odůvodnění nejen obsahovalo náležitosti stanovené zákonem (v případě usnesení viz §167 odst. 1 občanského soudního řádu), ale také aby bylo srozumitelné a racionální, bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Nejsou-li tato kritéria naplněna, jde o zřejmý signál a zpravidla i doklad toho, že příslušné rozhodování je zatíženo prvkem libovůle, a tím v rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení zakotvenou v §1 občanského soudního řádu ("aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob"), jakož i s principy právního státu, jež vyplývají zejména z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny (viz např. již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 290/06).
V posuzované věci napadené rozhodnutí trpí především vnitřním rozporem. Krajský soud shledal, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení správně. Ústavní soud v této souvislosti pokládá za nutné upozornit, že se necítí oprávněn vyjadřovat k tomu, zda okresní soud posoudil otázku náhrady nákladů v nalézacím řízení správně, či nikoliv (viz výše; kromě toho stěžovatel jeho rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadl). Podstatné je, že soud prvního stupně vycházel z toho, že hodnota předmětu řízení činí 54 000 Kč, přičemž za základ pro výpočet výše této částky ve smyslu §3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. pokládal částku 900 Kč jakožto rozdíl mezi částkou 2 900 Kč, jež byla soudem přiznána vedlejší účastnici, a částkou 2 000 Kč, jak navrhoval stěžovatel. Oproti tomu odvolací soud měl za to, že hodnota předmětu (odvolacího) řízení činí 174 000 Kč, kdy za základ svého výpočtu vzal částku 2 900 Kč. Z jakého důvodu vycházel právě z této částky, přitom není z odůvodnění jeho rozhodnutí patrno, což se děje v situaci, kdy současně postup soudu prvního stupně, který ovšem pro stanovení "výchozí" částky použil zcela jiný mechanismus (navíc se zásadně rozdílným výsledkem), shledal jako správný. Z napadeného rozhodnutí také nelze zjistit, jak se odvolací soud vypořádal se skutečností, že stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby mu byla uložena povinnost platit vedlejší účastnici výživné v částce 2 000 Kč měsíčně, a tedy že jednoznačně vymezil, v jakém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně napadá a o jakou částku bude spor v dalším (tj. odvolacím) řízení veden, resp. jak v této souvislosti uvedený soud zohlednil ustálenou soudní praxi vycházející z nauky o tzv. rozštěpení práva (mající za následek kvantitativní omezení rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu) v případě, že je odvoláním napadeno rozhodnutí o dělitelném plnění pouze zčásti (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. BECK, s. 1089, 1118).
Ústavní soud při posuzování daného případu nemůže přehlédnout, že rozhodování o nákladech řízení, jež obvykle ani není svou povahou nijak složité, nelze klást na roveň rozhodování ve věci samé, a nelze tudíž vyžadovat, aby úvahy soudu byly vždy podrobně rozváděny v odůvodnění rozhodnutí. O případech libovůle lze uvažovat tehdy, provázejí-li ten který případ některé další okolnosti, zejména pak jestliže soud musí řešit nikoliv jednoduché skutkové a/nebo právní otázky. V posuzované věci Ústavní soud přítomnost prvku libovůle v soudním rozhodování spatřuje především v tom, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ponechal nevyřešen výše zmíněný rozpor mezi názorem svým a názorem soudu prvního stupně a že neuvedl, jak při interpretaci a aplikaci ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. zohlednil ustálenou soudní praxi. Jeho rozhodnutí tak z hlediska principu spravedlivého procesu nemůže obstát.
Pokud jde o stěžovatelův podnět Ústavnímu soudu k postupu ve smyslu §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, III. senát Ústavního soudu dané oprávnění nevyužil, neboť je názoru, že stěžovatelem uplatňované právo na opravné prostředky proti rozhodnutí soudu o nákladech řízení jako ústavně zaručené základní právo neexistuje - pouze Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 2 zakotvuje právo na odvolání v (některých) trestních věcech. Zrušení stěžovatelem uváděných ustanovení občanského soudního řádu z důvodu absence opravného prostředku nepřipadá v úvahu, a to ani ve světle nálezu Ústavního soudu 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96, vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), kterým byla (mimo jiné) s poukazem na principy právního státu zrušena celá část pátá občanského soudního řádu. Důvodem dané derogace tehdy nebyla pouze absence možnosti přezkumu rozhodnutí správních soudů, ale celá řada dalších okolností (zejména Ústavou České republiky přepokládaná existence Nejvyššího správního soudu, rozpor zmíněné právní úpravy s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod); dle III. senátu také nelze stavět na roveň rozhodování ve věci samé a o nákladech řízení (ostatně i podle posléze přijatého soudního řádu správního je rozhodování o nákladech řízení jednostupňové - viz ustanovení §104 odst. 2).
S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti stěžovatele podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku III zrušil.
Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci a vedlejší účastnice řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).