ECLI:CZ:US:2009:4.US.1036.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1036/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, 1. máje 741, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2008 č. j. 4Ads 144/2007-29, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2007 č. j. 17 Cad 128/2006-14 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o úpravu starobního důchodu dle čl. LXVII bodu 1 zák. č. 264/2006 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. dubna 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se stanovením výše jeho starobního důchodu, k němuž došlo prostřednictvím rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. října 2006, č. 440 219 430. Stěžovatel byl přesvědčen, že mu byl přiznán nižší starobní důchod, než mu dle platných právních předpisů náleží. K zásadnímu pochybení došlo dle názoru stěžovatele v souvislosti s aplikací článku LXVII. bodu 1 zákona č. 264/2006 Sb.
V důsledku chybného postupu České správy sociálního zabezpečení a obecných soudů byl dle názoru stěžovatele porušen čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterým je zaručeno občanům právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Tím, že stěžovateli nebyla započtena náhradní doba do výkonu práce v hornictví se stálým pracovištěm v podzemním dolu, došlo u něj ke ztrátě na důchodu přibližně ve výši 3.000,- Kč měsíčně.
Současně stěžovatel tvrdil, že postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, který je zajištěn čl. 36 Listiny, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257).
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů a České správy sociálního zabezpečení, týkající se aplikace předpisů důchodového zabezpečení.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2008 č. j. 4Ads 144/2007-29 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2007 č. j. 17 Cad 128/2006-14, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. října 2006, č. 440 219 430, č. III. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o úpravu starobního důchodu podle článku LXVII. bodu 1 zákona č. 264/2006 Sb.
Správní orgán i obecné soudy se postavily na stanovisko, že stěžovatel nesplnil pro úpravu starobního důchodu zákonné podmínky, neboť nebylo prokázáno, že před 1. lednem 1993 vykonával aspoň po dobu 15 let zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech (popř. 10 let, šlo-li by o takové zaměstnání v uranových dolech), které bylo podle předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání 1. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let. Správní orgán i soudy vycházely z toho, že stěžovatel byl zaměstnán v zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech před 1. lednem 1993 pouze po dobu 13 let.
Stěžovatel se v průběhu přezkumného soudního řízení i nyní v ústavní stížnosti dovolává toho, že základní vojenskou službu vykonával vletech 1964 - 1966, přičemž již v roce 1961 vykonával práci v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí hlubinných dolů a do takového zaměstnání se vrátil i po výkonu základní vojenské služby. Vyslovil názor, že není důvodu pro to, aby mu nebyla náhradní doba - výkon základní vojenské služby - zhodnocena jako zaměstnání I. AA pracovní kategorie. Stěžovatel ovšem neuvádí, podle jakého zákona by mu vznikl nárok na zhodnocení základní vojenské služby v I. AA pracovní kategorii, a to i za situace, kdy v jeho případě existuje tzv. obklopenost započítatelných dob dobou zaměstnání (výkonu práce) zařazeného do I. AA pracovní kategorie.
Rozdělení pracovníků do tří pracovních kategorií a stanovení výhodnějších podmínek pro přiznání důchodu v preferovaných důchodových kategorií zavedl zákon č. 55/1956 Sb. (§5), a to od jeho účinnost dne 1. ledna 1957. Tuto úpravu postupně převzaly zákon č. 101/1964 Sb. (účinný od 1. července 1964 do 31. prosince 1975), zákon č. 121/1975 Sb. (účinný od 1. ledna 1976 do 30. září 1988) a zákon č. 100/1988 Sb. účinný od 1. října 1988. Zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, účinným od 1. června 1992, byly pracovní kategorie zrušeny. Tímto zákonem mj. došlo ke změně §15 zákona č. 100/1988 Sb., podle něhož se nadále zaměstnání vykonávaná po 31. prosinci 1992 pro účely důchodového zabezpečení považují za zaměstnání III. pracovní kategorie. Nicméně zákon č. 235/1992 Sb. změnil ustanovení §174 a dalších zákona č. 100/1988 Sb., v nichž zachoval úpravu nároků I. a II. pracovní kategorie a I. a II. kategorie funkcí po 31. prosince 1992, přičemž nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 zachovává i zákon č. 155/1995 Sb., účinný od 1. ledna 1996 (viz §74). K tomu ještě nutno pro úplnost dodat, že podle §174 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění zákona č. 235/1992 Sb., podmínkou vzniku nároku na starobní důchod podle odst. 1 bylo, že zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni 31. prosinci 1992; za zaměstnání se pro tyto účely považovaly i náhradní doby uvedené v §5 odst. 1 a v §6 odst. 1 nařízení vlády ČSSR č. 117/1988 Sb.
Pro posouzení věcí stěžovatele je pak ještě nutno zdůraznit, že zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví, která se vykonávala pod zemí v hlubinných dolech, se od 1. července 1982 nařízením vlády č. 73/1982 Sb. rozdělila do dvou skupin, na které se váže v důchodovém zabezpečení rozdílný rozsah zvýhodnění. Jde o - zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., tzv. I. AA pracovní kategorie] a - ostatní zaměstnáni T. pracovní kategorie v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech [§14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení - tzv. I. A pracovní kategorie].
Pokud jde o započítávání náhradních dob a některých dalších dob, kdy pracovník zaměstnání I. AA pracovní kategorie fakticky nevykonával, pak platilo, že z náhradních dob se započítávala jako doba zaměstnání I. AA pracovní kategorie pouze doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo podporu při ošetřování člena rodiny; ostatní náhradní doby se při splnění podmínky obklopenosti dobou zaměstnání I. AA pracovní kategorie započítávaly jako doby zaměstnání uvedeného v §14 odst. 2 písm. b) zákona č. 100/1988 Sb. - I. A pracovní kategorie. Další započitatelné doby, které se započítávaly při splnění podmínky obklopenosti jako doby I. AA pracovní kategorie [tedy jako doby zaměstnání I. pracovní kategorie se stálým pracovištěm pod zemí hlubinných dolů podle §14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., jsou doby uvedené v §5 a §6 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]; mezi těmito dobami však není výkon základní vojenské služby. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel se dovolává toho, že byl-li výkon základní vojenské služby obklopen výkonem zaměstnání I. AA pracovní kategorie, pak není důvodu nezapočítat mu tuto náhradní dobu rovněž jako dobu zaměstnání I. AA pracovní kategorie. Správní orgán i soudy se s tímto názorem stěžovatele neztotožnily. Doba služby v československých ozbrojených silách patřila podle zákona č. 100/1988 Sb. mezi náhradní doby uvedené v §9 odst. 1 [§9 odst. 1 písm. a)]. Tuto náhradní dobu však nelze zaměňovat s náhradní dobou uvedenou v §9 odst. 1 písm. f) téhož zákona - tedy dobou, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo podporu při ošetřování člena rodiny. Přitom z ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. v jeho znění do 31. 5. 1992 je zcela jednoznačné, že jako doba zaměstnání uvedeného v §14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. - tedy zaměstnání I. AA pracovní kategorie, se z náhradních dob započítávala pouze doba, po kterou měl občan nárok na nemocenské nebo podporu při ošetřování člena rodiny. Jiné náhradní doby, tedy i doba výkonu základní vojenské služby, se započítávala jako doba zaměstnání uvedeného v §14 odst. 2 písm. b) zákona ě. 100/1988 Sb., tedy jako doba I. A pracovní kategorie.
Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl ke shodnému názoru vyjádřeném v napadených rozhodnutích. Stěžovatel se sice dovolává porušení článku 30 odst. 1 Listiny s tím, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele, ale opomíjí odst. 3 tohoto článku, podle něhož podrobnosti stanoví zákon. Ústavní soud má za to, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a setrvává na stanovisku, že zhodnocení náhradní doby výkonu základní vojenské služby v I. AA pracovní kategorie výše uvedené právní předpisy neumožňovaly.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou. O takový případ aplikace práva se ovšem v tomto případě zjevně nejedná, napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, přičemž právní závěry v nich obsažené jsou logicky konzistentní. Za těchto okolností Ústavní soud existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele (čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny), nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu)..
V Brně dne 3. února 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu