ECLI:CZ:US:2009:4.US.1736.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1736/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem se sídlem Radniční 13, Šumperk, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 1172/2006-117 ze dne 13. 3. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 9 C 54/2005-103 ze dne 17. 10. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 7. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 9 C 54/2005-103 ze dne 17. 10. 2006 částečně vyhověl žalobě stěžovatele o vrácení přeplatku za elektrickou energii a za služby a uložil žalované D. H. (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit stěžovateli částku 7 885,14 Kč (výrok I.); co do částky 4 634,86 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Vedlejší účastnice byla dále zavázána k náhradě nákladů řízení ve výši 2 133 Kč (výrok III.) a k zaplacení soudního poplatku ve výši 600 Kč (výrok IV.). Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") č. j. 12 Co 1172/2006-117 ze dne 13. 3. 2007 byl v napadeném rozsahu potvrzen výrok II. a dále i výrok III. a IV. rozsudku okresního soudu. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, přičemž vyslovil nesouhlas s právním názorem, o nějž byl opřen výrok o částečném zamítnutí jeho žaloby, že vedlejší účastnice byla oprávněna ponechat si část přeplatku záloh ve výši 3 486,80 Kč na úhradu služeb poskytovaných správcem domu, společností Entes Copany, s. r. o. Stěžovatel především namítal, že v nájemní smlouvě ze dne 13. 10. 2000 nebyla žádná taková nákladová položka definována a že sjednané měsíční nájemné ve výši 1 750 Kč dle jeho přesvědčení dostatečně krylo náklady pronajímatelky i s přihlédnutím k jejímu zájmu na dosažení zisku. Rovněž vyhláška ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, platná v době sjednání nájemní smlouvy, žádnou službu, pojmenovanou jako poplatek za správu domu či obsahově se takovému vymezení blížící, nedefinovala. Stejně tak i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 32/2006 ze dne 7. 7. 2006 vyplývalo, že náklady na správu a údržbu bytu tvoří součást nájemného a nelze tedy požadovat jejich samostatné uhrazení. Týkaly-li se předmětné náklady výlučně domu jako celku a nešlo-li tedy o službu spojenou s užíváním bytu, nebyla vedlejší účastnice oprávněna tyto náklady proti pohledávce stěžovatele započíst; ostatně žádný takový úkon ani z její strany učiněn nebyl. Stěžovatel rovněž konstatoval, že je poživatelem dávek státní sociální podpory a dávek v hmotné nouzi a nemá nárok na doplatek na bydlení dle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, předmětná částka by pro něj proto představovala podstatné zvýšení nákladů za bydlení. Postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho řádně uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl bezdůvodně zkrácen, když obecné soudy nelogicky a v rozporu se zákonem označily provozní náklady správy domu za poplatek za službu spojenou s užíváním bytu. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 12 Co 1172/2006-117 ze dne 13. 3. 2007 a rozsudek okresního soudu v Šumperku č. j. 9 C 54/2005-103 ze dne 17. 10. 2006 v rozsahu, v němž byla zamítnuta jeho žaloba, resp. potvrzen výrok o zamítnutí žaloby, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by v důsledku vydání napadených rozhodnutí současně došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž podstatu neoprávněného zásahu spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v této souvislosti v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem řádně zabývaly, přibližně ve dvou třetinách jej shledaly důvodným, přičemž své závěry, vedoucí k částečnému zamítnutí žaloby stěžovatele podrobně a srozumitelně odůvodnily. Jimi provedená interpretace relevantních ustanovení občanskoprávních předpisů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich závěry jakkoliv přehodnocovat, a to ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Pouhý nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy nebyl sám o sobě způsobilý konstituovat porušení jeho ústavně zaručených práv.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené toliko na polemice s právním názorem obecných soudů v rovině podústavní, a to fakticky ve shodném rozsahu jako v řádném opravném prostředku, stavěl stěžovatel Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu