ECLI:CZ:US:2009:4.US.1906.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1906/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Andreou Bednaříkovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 7, Františka Křížka 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009 čj. 28 Cdo 2623/2007-159, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2007 čj. 14 Co 394/2006-145, rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 13. 7. 2006 čj. 4 C 73/2006-117, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006 čj. 28 Cdo 1615/2004-95, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2004 čj. 14 Co 622/2003-81 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 9. 2003 čj. 4 C 18/2002-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 17. 7. 2009 se Ing. M. V. (dále též "žalobce", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem porušujícím s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") bylo v záhlaví uvedenými rozhodnutími porušeno základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a zrušil usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 30. 4. 2009 čj. 28 Cdo 2623/2007-159, rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") ze dne 22. 2. 2007 čj. 14 Co 394/2006-145 a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "nalézací soud") ze dne 13. 7. 2006 čj. 4 C 73/2006-117.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu 4 C 73/2006 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce se žalobou podanou k nalézacímu soudu dne 31. 1. 2002 domáhal určení, že smlouva o převodu pozemku uzavřená s Pozemkovým fondem ČR dne 19. 11. 2001 je neplatná; tvrdil, že vlastnictví k předmětnému pozemku již dříve nabyl vydržením a že neplatnost smlouvy kromě toho, že ji uzavřel jako vlastník, způsobuje i to, že byla uzavřena v tísni.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2004 čj. 14 Co 622/2003-81 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2003 čj. 4 C 18/2002-61 s tím, že bylo důvodné žalobu na neplatnost smlouvy ze dne 19. 11. 2001 zamítnout. Na rozdíl od nalézacího soudu však spatřoval důvod k zamítnutí žaloby v nedostatku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti. Dovolací soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 17. 3. 2006 čj. 28 Cdo 1615/2004-95 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Vyslovil přitom právní názor, že s přihlédnutím k okolnostem případu svědčí žalobci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jím uváděné smlouvy.
Dne 13. 7. 2006 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Dospěl mj. k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že vlastnictví ke sporné parcele nabyl vydržením a že tuto parcelu předmětnou smlouvou nabyl od nevlastníka. Uvedl, že "Hlavním důvodem pro to, že žalobce nemůže být v dobré víře ohledně vlastnictví tohoto pozemku, je, že není dán právní důvod, na jehož základě by žalobce mohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo patří, neboť při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, si nikdy existenci vlastnického práva, případně právního titulu, který měl za následek jeho vznik, neověřil (NS ČR - PR č. 5/2000)."
Dne 22. 2. 2007 odvolací soud k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 7. 2006 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Mimo jiné konstatoval, že žalobce sám podmínky vydržení nesplnil (s ohledem na rozhodnutí bývalého ONV Rokycany ze dne 24. 10. 1979 ve znění rozhodnutí ZKNV Plzeň ze dne 12. 2. 1980, o zřízení trvalého užívání k pozemkům v dosavadním držení žalobce ve prospěch Státního statku v Rokycanech). Právní předchůdce žalobce sice sporný pozemek užíval, podmínky vydržení však nesplnil pro absenci tzv. titulu uchopení se držby.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2007 podal žalobce dovolání, ve kterém namítal (v části II. A), že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a nevypořádal se s tvrzeními a důkazy svědčícími v jeho prospěch, včetně výsledků místního šetření. V části II. B uvedl, že "Pokud jde o dobrou víru obecně, dovolací soud by měl řešit, zda je povinností fyzické osoby, nepodnikatele, zabývat se hranicemi a výměrou pozemků, o jejichž vlastnictví je tato osoba přesvědčena." V části II. C vyjádřil nesouhlas se zjištěním krajského soudu ve vztahu k právnímu důvodu užívání pozemku jeho právním předchůdcem. V části III. žalobce formuloval dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak, že "napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ohledně dobré víry žalobce, pokud jde o vlastnictví pozemku parc. č. 430/13. Krom toho (je) odůvodnění rozsudku nedostatečné, a tedy v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod." V části IV. uvedl, že rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou nesprávná; proto by měla být zrušena a věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 30. 4. 2009 dovolací soud dovolání žalobce odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud mj. uvedl, že v případě dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); dovolací důvody v odst. 2 písm. a) a odst. 3 téhož ustanovení se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Tento výkladový závěr je podle odůvodnění napadeného usnesení v judikatuře dovolacího soudu zcela konstantní (mj. usnesení ze dne 18. 10. 2006 28 Cdo 2551/2006). Proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, směřujícím proti průběhu a zejména výsledkům hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil. Tvrzená otázka zásadního právního významu se nestala předmětem přezkumu dovolacím soudem, neboť postrádala z hlediska rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť nešlo o otázku s judikatorním přesahem či provázenou kontradikcí judikatury vyšších soudů, ale o právní otázku spojenou s posuzováním jedinečného skutkového základu se vztahem jen k této konkrétní věci (usnesení ze dne 15. 2. 2001 22 Cdo 1731/99).
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy všech stupňů mu svým postupem a rozhodnutími upřely právo na spravedlivý proces a zasáhly do jeho majetkových práv. V části III. uvedl skutkové okolnosti, na nichž zakládal své přesvědčení o vydržení předmětného pozemku a důvodnosti žaloby. V části IV. konstatoval, že žalobu podal k nalézacímu soudu dne 31. 1. 2002 a konečné rozhodnutí ve věci bylo doručeno jeho právní zástupkyni dne 21. 5. 2009, tedy o více než sedm let později; vyjádřil přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy docházelo ke zbytečným průtahům. V části V. stěžovatel obecným soudům vytkl, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly se všemi tvrzeními a argumenty svědčícími v jeho prospěch (mj. s výsledky místního šetření provedeného nalézacím soudem) a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily; poukázal na nález III. ÚS 2110/07. Příliš stručné (a rozporné s nálezem II. ÚS 169/09) bylo zejména odůvodnění dovolacího soudu ze dne 30. 4. 2009.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká zejména podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. nález III. ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V daném případě stěžovatel brojil mj. proti rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 17. 3. 2006, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2004 a rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2003, a jímž byla věc vrácena nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nejednalo se tedy o rozhodnutí konečné (kterým by bylo definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatele), ale o soudní rozhodnutí, vracející věc do kontradiktorního soudního rozhodovacího procesu, ve kterém mohl stěžovatel uplatňovat všechna svá procesní práva. Již proto nebylo možné považovat napadený rozsudek dovolacího soudu ze dne 17. 3. 2006 za rozhodnutí, jež by bylo ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod. Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byla rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu zrušena a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, bylo třeba v této části na ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť v průběhu následného řízení příslušela stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv.
Uvedený závěr o nepřípustnosti bylo nutno obdobně vztáhnout i na tu část ústavní stížnosti, jež napadala zmíněná a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006 zrušená rozhodnutí, tj. rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 2. 2004 a rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 9. 2003; tato rozhodnutí již právně neexistují a jako taková nemohou být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem.
Ústavní stížnost v části napadající zbývající v záhlaví uvedená rozhodnutí, tj. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 4. 2009, rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2007 a rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 13. 7. 2006, shledal Ústavní soud přípustnou. Po jejich přezkoumání z hlediska tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
K tvrzeným zbytečným průtahům v řízení před obecnými soudy:
Ústavní soud především konstatuje, že v projednávaném případě se jedná o ústavní stížnost směřující proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že nabytím účinnosti (dne 27. 4. 2006) zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.
Ústavní soud dále připomíná svoji standardní judikaturu, dle níž, napadá-li ústavní stížnost pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (k čemuž v projednávaném případě nedošlo). Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu (srov. např. nález III. ÚS 70/97; Sb. n. u., sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. usnesení ze dne 16. 8. 2007 III. ÚS 716/06; http://nalus.usoud.cz).
K námitkám týkajícím se odůvodnění soudních rozhodnutí a spravedlivosti řízení:
Úvodem je třeba předeslat, že věc stěžovatele byla projednávána vícekrát obecnými soudy všech stupňů a že stěžovatel využil veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval.
V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly se všemi tvrzeními a argumenty svědčícími v jeho prospěch a že tudíž svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí spravedlivého procesu. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se také při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [srov. nález ze dne 5. 1. 2005 IV. ÚS 201/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 19 (23)].
Ústavní soud konstatuje, že ve svém odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 13. 7. 2006 (č. l. 119 a násl. vyžádaného spisu nalézacího soudu) stěžovatel navrhl, aby odvolací soud znovu provedl důkazy již provedené v řízení před soudem I. stupně; nenavrhoval tudíž provedení nových důkazů, ani nenamítal neprovedení důkazů již navržených. Při jednání před odvolacím soudem dne 17. 10. 2006 zástupkyně stěžovatele odkázala na písemně podané odvolání a jakékoliv námitky týkající se dokazování před nalézacím soudem nevznesla. Napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou dle přesvědčení Ústavního soudu přehledně, v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že právní názor obsažený ve 3. a 2. odstavci zdola na str. 3 odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 30. 4. 2009, dle něhož: "V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou.", je rozporný nejen s judikaturou Ústavního soudu, představovanou mj.
* nálezem ze dne 18. 3. 2009 I. ÚS 2884/08, http://nalus.usoud.cz, dle něhož ... jestliže Nejvyšší soud vyšel z právního názoru, že důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. eliminuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., založil tím protiústavní stav ...,
* nálezem ze dne 21. 7. 2008 IV. ÚS 2533/07, http://nalus.usoud.cz, dle něhož "V projednávané věci dovolací soud podřadil dovolací námitky stěžovatelů směřující výhradně vůči nesprávnému procesnímu postupu soudů obou stupňů pod ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a poté vyloučil, že by k nim mohlo být při posouzení přípustnosti dovolání konstruovaného z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlíženo." (srov. odst. 13 cit. nálezu), čímž "... posuzoval přípustnost dovolání na základě výkladu, jenž je ústavně neslučitelný z důvodu nepřípustného zúžení přístupu jednotlivce k soudu, ..." (srov. odst. 18 cit. nálezu), a
* nálezem ze dne 10. 5. 2005 IV. ÚS 128/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 355, dle něhož "Výklad přijatý dovolacím soudem, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vede podle Ústavního soudu v daném případě k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když z takového výkladu vyplývá, že přezkum vad řízení dovolací soud provede pouze na základě dovolání přípustného ex lege podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.",
ale i s judikaturou dovolacího soudu samotného [srov. např. rozhodnutí citovaná v části V. odst. 4) nálezu I. ÚS 2884/08; rozhodnutí citované v odst. 17. nálezu IV. ÚS 2533/07].
Ústavní soud dále konstatuje, že jeho výše uvedená rozhodnutí i citovaná rozhodnutí dovolacího soudu byla vydána před 1. 7. 2009, kdy nabyla účinnosti (s výjimkami uvedenými v Čl. XXVII části dvacáté čtvrté níže cit. zákona) novela občanského soudního řádu, tj. zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a kterou mj. byla v §237 odst. 3 o. s. ř. slova odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem" nahrazena slovy soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
S ohledem na znění přechodného ustanovení k části první (změna občanského soudního řádu) obsaženého v odst. 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb., dle něhož: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.", je zřejmé, že v projednávaném případě jsou relevantní závěry vyplývající z uvedených nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí dovolacího soudu aplikovatelné, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí dovolacího soudu bylo vydáno dne 30. 4. 2009, tj. před nabytím účinnosti citované novely o. s. ř.
Výše uvedeným vyhovujícím nálezům bylo společné to, že stěžovateli uplatněné dovolací námitky směřovaly výhradně nebo z podstatné části proti tvrzenému vadnému procesnímu postupu obecných soudů. Nyní projednávaný případ byl však skutkově odlišný; v dovolání totiž stěžovatel tvrdil, jak výše již uvedeno, že "napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to ohledně dobré víry žalobce pokud jde o vlastnictví k pozemku parc. č. 430/13" a že odůvodnění rozsudku je nedostatečné.
Stěžovatel ve svém dovolání tudíž neuplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a tak výše uvedený protiústavní právní názor nebyl "nosným důvodem" odmítavého rozhodnutí dovolacího soudu; proto Ústavní soud v projednávaném případě nemohl konstatovat (jak učinil ve svých výše uvedených nálezech), že odmítnutím dovolání jako nepřípustného bylo zasaženo základní právo stěžovatele na přístup k soudu chráněné v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o stěžovatelem v dovolání vytýkanou neúplnost nebo nesprávnost zjištění skutkového stavu věci, případně nesprávné hodnocení důkazů, tato tvrzení nemohla být způsobilými dovolacími důvody ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (srov. výše citovaný nález ze dne 18. 12. 2007 II. ÚS 182/05).
Z uvedených důvodů bylo proto nutno, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu