ECLI:CZ:US:2009:4.US.2668.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2668/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem, AK se sídlem Palackého 202, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 691/2008, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008 sp. zn. 5 To 39/2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 10. 12. 2007 čj. 101 T 156/2007-370 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově (dále jen "Okresní soud v Karviné"), sp. zn. 103 T 184/2005, 101 T 156/2007 a 101 T 182/2008, z nichž zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 12. 2007 sp. zn. 101 T 156/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. - bod 1) výroku o vině, pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. - bod 2) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. - bod 3). Za trestný čin ad 1) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců nepodmíněně a k trestu propadnutí věci (kuchyňského nože a krystalické látky obsahující 1,684 g methamphetaminu). Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 6. 2007 sp. zn. 103 T 184/2005 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 5 To 410/2007, jímž byl uložen souhrnný trest k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 3. 2007 sp. zn. 4 T 4/2007. Za skutky pod body 2) a 3) byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let nepodmíněně.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008 sp. zn. 5 To 39/2008 podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatel proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 8 Tdo 691/2008 dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Dovolání podal stěžovatel rovněž proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007 sp. zn. 5 To 410/2007 jako soudu odvolacího v jeho další trestní věci (ústavní stížností nenapadené) vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 103 T 184/2005. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tdo 482/2008 citované usnesení Krajského soudu v Ostravě podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V důsledku zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 410/2007 pozbyl rozsudek Okresního soudu v Karviné sp. zn. 103 T 184/2005 právní moci, která je podmínkou pro uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. ř., a proto byl v této souvislosti jako navazující výrok zrušen. Rovněž výrok o souhrnném trestu uložený za trestný čin pod bodem 1) rozsudku sp. zn. 101 T 156/2007, který stěžovatel napadl nyní posuzovanou ústavní stížností.
Pro úplnost konstatuje Ústavní soud, že následně Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 sp. zn. 101 T 182/2008 za skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Karviné sp. zn. 101 T 156/2007 odsoudil stěžovatele k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně a k trestu propadnutí věci shodnému s citovaným odsuzujícím rozsudkem. Proti rozsudku sp. zn. 101 T 182/2008 podal stěžovatel odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel ve vztahu k trestnému činu podle §187a odst. 1 tr. zák. především námitku, že byl obecnými soudy nesprávně vyhodnocen znak skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to "množství větší než malé". Pokud jde o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. namítá, že se tohoto jednání nedopustil, tvrdí, že poškozená je vůči němu zaujatá a nevypovídá podle pravdy. Spáchání trestného činu podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. popírá s tím, že obecné soudy pochybily, pokud dostatečně nezkoumaly, zda žil s poškozenou ve společné domácnosti či nikoli a neprověřily jeho obhajobu, že v předmětném bytě bydlel se souhlasem poškozené. Dále namítá, že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 tvrdí stěžovatel, že i Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivé soudní řízení tím, že zamítl jím podané dovolání jako neopodstatněné s odůvodněním, že dovoláním je možno vytýkat výlučně vady právní. Ve vztahu k výroku o trestu stěžovatel namítá, že souhrnný trest je nepřiměřený, neboť soud při uložení tohoto trestu vycházel z jeho dřívějšího posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty, pro kteroužto kvalifikaci nebyla splněna materiální podmínka, což konstatoval Nejvyšší soud v usnesení sp zn. 6 Tdo 482/2008.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Jak je shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.
Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v celém rozsahu opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, Sb. n. u., sv. 34, str. 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, sv. 31, str. 165 a usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Okresní soud v Karviné v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroků o vině stěžovatele, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládá důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci. Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i vyvrácení obhajoby stěžovatele.
Stěžovatel i v odvolání uplatnil námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací se všemi uplatněnými námitkami zabýval a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem, znovu rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele.
Dále Ústavní soud konstatuje, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání, rovněž odvolací soud podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů se závěrem, že provedené důkazní řízení je úplné a představuje spolehlivý podklad pro meritorní rozhodnutí o podané obžalobě.
Neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatele vztahující se k usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud sice konstatoval, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a toto nemůže změnit, velmi pečlivě se však vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se naplnění všech znaků trestných činů podle §187a odst. 1 a §238 odst. 1, 2 tr. zák. (str. 8-11 napadeného usnesení). Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 je nepřípadný, neboť v této věci stěžovatel vedle námitek týkajících se skutkových zjištění, vznesl i námitku proti právní kvalifikaci skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku, kterou se Nejvyšší soud nezabýval, což se v nyní posuzované věci nestalo.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná. Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem. Vzhledem k tomu, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v této části ústavní stížnosti se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
V.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se uložení souhrnného trestu za trestný čin ad 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, odkazuje Ústavní soud na skutečnosti uvedené shora pod bodem II. Výrok o uložení souhrnného trestu v trvání 6 roků a 6 měsíců byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 482/2008, takže tento výrok právně neexistuje a neexistoval již i v době podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. neexistujícímu výroku, je nepřípustná; chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
VI.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu