ECLI:CZ:US:2009:4.US.2790.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2790/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti společnosti FOLIKART, s. r. o., Sedlice 65, Sedlice, právně zastoupené advokátem JUDr. Miroslavem Nyplem, Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2009 sp. zn. 7 Afs 40/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2009 sp. zn. 29 Ca 195/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 10. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v Brně dne 9. 1. 2009 sp. zn. 29 Ca 195/2008 odmítl správní žalobu stěžovatelky pro opožděnost. Své usnesení odůvodnil krajský soud s odkazem na ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Soud vzal ze správního spisu za prokázané, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 14. 7. 2008 (dle připojené doručenky) a s ohledem na to dvouměsíční lhůta pro podání žaloby uplynula dne 15. 9. 2008 (neboť 14. 9. 2008 připadlo na neděli). Správní žaloba podaná dne 17. 9. 2008 byla tak dle krajského soudu podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty a proto byla odmítnuta pro opožděnost. Stěžovatelka však namítá, že rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně převzal za společnost pan C., který však k tomu nebyl oprávněn. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že dle ustanovení §17 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), se písemnosti určené právnickým osobám doručují pracovníkům oprávněným za tyto příjemce přijímat písemnosti, a není-li jich, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za příjemce jednat, ostatní písemnosti kterémukoliv jejich pracovníku, který písemnost přijme. Nejvyšší správní soud v odůvodnění podané kasační stížnosti dospěl k závěru, že zaměstnanec stěžovatelky pan C. převzal mimo napadených rozhodnutí již dříve výzvu Finančního úřadu v Pelhřimově ze dne 23. 2. 2007 určenou do vlastních rukou stěžovatelky, stejně tak převzal i výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 14. 4. 2008, určenou též do vlastních rukou stěžovatelky.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů zcela nesouhlasí, neboť Nejvyšší správní soud se vůbec nezabýval skutečným stavem věci, nevzal v úvahu, že v daném případě k pověření pracovníka C. ze strany stěžovatelky nedošlo, a to ani na základě písemného či ústního úkonu stěžovatelky, ale ani na základě konkludentního jednání. Pan C. jako správce nemovitosti, i když byl zaměstnancem, neměl žádné oprávnění k přijímání zásilek. Ze skutečnosti, že měl razítko stěžovatelky, nelze vůbec učinit závěr o tom, že zásilky přijímat mohl. Nejenže pan C.nebyl oprávněn zásilku převzít, ale ani Česká pošta, s. p., mu nebyla oprávněna písemnosti adresované do vlastních rukou stěžovatelky vůbec vydat. Pouhé konstatování Nejvyššího správního soudu, že když byla panu C. písemnost vydána, tak musel buď předat pracovnici pošty prohlášení stěžovatelky a nebo se na něho vztahovala výjimka uvedená v článku 21 odst. 8 poštovních podmínek, neodpovídá skutečnosti. Žádné takové prohlášení v jakékoli formě nebylo vůči panu C. stěžovatelkou nikdy učiněno a Nejvyšší správní soud k tomu faktu nepřihlédl.
Stěžovatelka je toho názoru, že jelikož nebyla písemnost vydána oprávněné osobě, nedošlo k řádnému doručení a lhůta k podání opravného prostředku jí tak počala plynout teprve v průběhu měsíce září 2008 a stěžovatelkou podaná žaloba tak nemohla být opožděná. Výše nastíněným postupem obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány ústavním pořádkem České republiky. Nejvyšší správní soud nevzal v úvahu to, že před krajským soudem neproběhlo standardní řízení, kdy by stěžovatelka mohla uplatňovat svá procesní práva, navrhnout provedení důkazů na podporu svých tvrzení, vyjádřit se ve věci apod. Nepřihlédl ani k tomu, že krajským soudem nebyl zjišťován skutkový stav věci, ale bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby z čistě formálních důvodů. Nejvyšší správní soud měl za účelem ochrany procesních práv stěžovatelky postupovat tak, jak by jinak postupoval krajský soud, kdyby nebyla žaloba odmítnuta. Měl tedy zejména přihlédnout k tvrzeným skutečnostem stěžovatelky a měl umožnit stranám se ve věci vyjádřit, doplnit tvrzení, navrhnout důkazy apod. Tím, že se Nejvyšší správní soud spokojil s obsahem správního spisu a se zjištěním, že k převzetí písemností určených do vlastních rukou stěžovatelky došlo několikrát ze strany pana C., a z toho dovodil, že je běžnou praxí, že pan C. zásilky přebírá a že je k tomu oprávněn, a nevyzval stěžovatelku k vyjádření v dané věci, ani neumožnil stěžovatelce uplatnit svá procesní práva, zasáhl do jejích Listinou základních práv a svobod garantovaných práv.
III.
Ústavní soud se návrhem stěžovatelky zabýval a dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo--li takovým rozhodnutím zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Ústavní soud není další odvolací instancí.
Argumentace stěžovatelky je v podstatě založena na tom, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku doručení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, neboť toto za ni převzal její zaměstnanec pan C., který k tomu však nebyl oprávněn. Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 2378/08 konstatoval, že je věcí právnické osoby zajistit, aby převzetí písemnosti doručované do vlastních rukou nemohla v místě jejího sídla učinit jiná osoba, než která je k tomu oprávněna. Nejvyšší správní soud vyšel při posuzování předmětné situace mimo jiné ze skutečnosti, že pan C. za stěžovatelku v minulosti již přebíral zásilky určené do vlastních rukou, přičemž stěžovatelka se ve svém návrhu s tímto argumentem prakticky nevypořádala. Tvrzení, dle něhož již v minulosti nebylo díky přebírání zásilek panem C. stěžovatelce řádně doručováno a jen díky tomu, že se stěžovatelka s obsahem zásilky včas seznámila, nedošlo k zásahu do jejích základních práv, se jeví býti spíše účelovým, neboť stěžovatelka na podporu svého tvrzení o nesprávném doručování v minulosti neuvádí žádné opatření, které by při takovémto pochybení svého zaměstnance zcela přirozeně a rozumně učinila, a to ať již ve vztahu ke svému zaměstnanci či doručujícímu orgánu stran řádného doručování. Dle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy věcí stěžovatelky náležitě zabývaly a své právní závěry řádně odůvodnily.
K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Výše uvedené se však v předmětném případě nestalo.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu