ECLI:CZ:US:2009:4.US.3046.08.2
sp. zn. IV. ÚS 3046/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. Z., zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Českomalínská 27/516, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 6 Tdo 272/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 3 To 243/2007 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 15 T 66/2005 spojené s návrhy, aby Ústavní soud rozhodl, že 1. "Ustanovení §88 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 117/2008 Sb., bylo v rozporu s č. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky, s §1, 2 zákona, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, s čl. 8 odst. l, 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 1, 6, 8, 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod." a 2. ""Ustanovení §88 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 117/2008 Sb., se ve slovech "Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestní čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může" a ve slovech "pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení" ruší dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů."" nebo alternativně k předchozím dvěma odstavcům 3. "Ustanovení §88 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 117/2008 Sb., bylo v rozporu s čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky, s §1, 2 zákona, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod, s čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a s čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 1, 6, 8, 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod." a 4. "Ustanovení §88 odst. 1 věta první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění po novelizace provedené zákonem č. 117/2008 Sb., se ruší dnem vyhlášení ve Sbírce zákonů.", spojené dále s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti a s návrhem, aby "dle úvahy Ústavního soudu tento rozhodl z vlastní iniciativy i o výrocích o trestu v souvisejících rozhodnutích, když do nich stěžovatel ještě nemůže podat ústavní stížnost s ohledem na dovolání tak, že v případě dále rozhodne: 1. Z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, č. j. 2 T 186/2004, se zrušuje uložení trestů stěžovateli a to souhrnného trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce dvou a půl let, peněžitého trestu ve výměře 200.000,- Kč (dvěstětisíckorunčeských) s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS všemi krajskými i okresními fotbalovými svazy na dobu pěti let. 2. Dále se z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, č. j. 2 T 186/2004, zrušuje zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2006 a 28. 11. 2006 č. j. 15 T 66/2005-749 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007 č. j. 3 To 243/2007-897, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. 3. Z usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 4. března 2008 sp. zn. 6 To 560/2007-3052 se zrušuje zamítnutí odvolání v rozsahu zamítnutí odvolání co do trestu.", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojené návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1, 2, čl. 13 a čl. 36-40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.1, l. 5, čl. 6, čl. 8, čl. 13 a 14 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel navrhl, aby:
- napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena,
- ústavní stížnost byla přednostně projednána,
- Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §88 odst. 1 věta první tr. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 117/2008 Sb., bylo v rozporu s čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 8 odst. 1, 2 a články 1, 6, 8 a 13 Úmluvy,
- ustanovení §88 odst. 1 věta první tr. ř., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 117/2008 Sb., bylo zrušeno,
-Ústavní soud z vlastní iniciativy zrušil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2007 sp. zn.. 2 T 186/2004 ve výrocích o trestu a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky Zlín, ze dne 4. 3. 2008 sp. zn.. 6 To 560/2007 v rozsahu zamítnutí odvolání do trestu.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 15 T 66/2005, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 15 T 66/2005 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině pod body 5) a 6) písm. a) a b) rozsudku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvou let, peněžitému trestu ve výši 130 000,- Kč a trestu zákazu činnosti na dobu čtyř let. Citovaným rozsudkem byli odsouzeni i tři spoluobžalovaní.
Proti rozsudku podal stěžovatel (rovněž spoluobžalovaní, poškozený a státní zástupce) odvolání. Z podnětu odvolání obžalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 5. 2007 sp. zn. 3 To 243/2007 napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám ve věci nově rozhodl. Stěžovatele uznal vinným stejným trestným činem jako soud nalézací, upřesnil pouze popis jednotlivých útoků a odsoudil stěžovatele ke shodným trestům jako soud prvního stupně s jedinou výjimkou spočívající v užším vymezení trestu zákazu činnosti ("zákaz výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních pořádaných Českomoravským fotbalovým svazem").
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b ), c), g), h) tr. ř., které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 6 Tdo 272/2008 jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Ve velmi rozsáhlém a podrobném odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil tyto námitky:
- ustanovení §88 odst. 1 tr. ř., a to jak ve znění účinném před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 117/2008 Sb., tak i v novelizovaném znění, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,
- odposlechy telekomunikačního provozu byly nařízeny bez splnění zákonných podmínek,
- soudce, kteří odposlechy nařídil, byl z vykonávání úkonů v trestním řízení vyloučen,
- v trestním spise se nenacházejí protokoly, z nichž by bylo zřejmé, kdo, kdy, jak a z čeho pořídil zvukové záznamy na CD, které byly přehrávány,
- s důkazy vztahujícími se k odposlechům bylo manipulováno,
- nebylo vyhověno všem návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, čímž mu byla znemožněna řádná obhajoba,
- soudy nehodnotily všechny důkazy ve věci provedené, výsledky odposlechů byly jediným či hlavním důkazem o vině stíhaným trestným činem,
- užitá právní kvalifikace je nesprávná, soudy nezhodnotily všechny znaky trestného činu podle §160 odst. 1 tr. zák., zejména subjektivní stránku tohoto trestného činu, dále účel údajného úplatku a především je v rozporu s dřívější judikaturou posuzování řízení fotbalového utkání jako "obstarání věcí obecného zájmu",
- při zahájení stíhání údajné trestné činnosti v dané věci došlo k neodůvodněným průtahům, svojí nečinností se orgány činné v trestním řízení fakticky podílely na této činnosti ve fotbalovém hnutí (odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99),
- uložený peněžitý trest je nepřiměřený, přičemž obecné soudy nesplnily povinnost zkoumat při uložení tohoto druhu trestu majetkové poměry stěžovatele,
- Nejvyšší soud nereagoval na všechny výtky uplatněné v dovolání.
IV.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Ostravě, který odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti použitelné pro řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud k tomuto při svém rozhodování nepřihlížel.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. in Sb. n. u., sv. 3, str. 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, str. 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a opakovaně v odvolání a dovolání. Argumentace ústavní stížnosti je v podstatě shodná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v opravných prostředcích a odvolací i dovolací soud se s těmito argumenty zákonným způsobem vypořádaly.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací přezkoumal důkazní řízení před nalézacím soudem a způsob hodnocení provedených důkazů a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v procesu dokazování nedošlo k porušení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. (str. 18-19 rozsudku, dále jen "R"). Velmi pečlivě se zabýval zásadními námitkami, které se týkají zákonnosti a použitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního procesu (str. 19 R), podjatosti soudce, který odposlechy nařídil (str. 19-20 R), z provedených důkazů vyvozeného skutkového stavu a důkazů usvědčujících stěžovatele ze žalovaného trestného činu (str. 21-23 R), jakož i zákonnosti právní kvalifikace prokázaného jednání (str. 23-25 R) a svůj závěr, že tyto námitky nejsou opodstatněné, v odůvodnění rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Z podrobného popisu argumentů uvedených stěžovatelem k uplatněným dovolacím důvodům, obsaženého v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (str. 6-11 usnesení, dále jen "U" ), jednoznačně vyplývá, že tyto jsou shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti. Dovolací soud zákonným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil neopodstatněnost námitek vztahujících se k jednotlivým dovolacím důvodům. Podrobně se zabýval údajnou podjatostí soudce (str. 15-16 U), namítaným porušením práva na obhajobu (str. 16-18 U), zákonností užité právní kvalifikace (str,. 23-26 U) a odůvodnil i stanovisko, že v dané věci - v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - nebyly splněny podmínky pro přezkoumávání a hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu (str.21-23 U).
Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy se zabývaly všemi podstatnými námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení, ke zjištěnému skutkovému stavu a k právní kvalifikaci, které stěžovatel znovu se shodnou argumentací uplatnil v ústavní stížnosti, a s těmito námitkami se vyčerpávajícím způsobem v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., jakož i - především - s kautelami ústavnosti vypořádaly. Ústavní soud se s podrobnými odůvodněními jejich rozhodnutí ztotožňuje a nepovažuje proto za nezbytné opakovat to, co konstatovaly obecné soudy.
Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že všemi zásadními námitkami stěžovatele se již podrobně a opakovaně zabýval v řízení o ústavních stížnostech týkajících se obdobných trestních věcí, kteréžto ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl. Jedná se zejména o usnesení ze dne 21. 10. 2008 sp. zn. IV. ÚS 143/08, ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 3265/07, ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 1932/07, ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 442/08 a ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 716/06 (dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na závěrech, které ve vztahu ke shodným námitkám stěžovatele v těchto rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, i nadále trvá a na tato v plném rozsahu odkazuje, aniž by považoval za nutné je jakkoliv měnit či doplňovat.
K výtce stěžovatele týkající se údajně opomenutých důkazů Ústavní soud uvádí, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000, Sb. n. u., sv. 23, str. 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že obviněnému musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil. Stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání a rovněž odvolací soud odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů se závěrem, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů potřebných k tomu, aby bylo možno ve věci meritorně rozhodnout.
Neopodstatněná je i výtka stěžovatele vztahující se k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť dovolací soud se všemi námitkami naplňujícími uplatněné dovolací důvody řádně zabýval. Pokud se jedná o závěr Nejvyššího soudu k možnosti přezkoumávat v řízení o dovolání proces dokazování a zjištěný skutkový stav, konstatuje Ústavní soud, že v dané trestní věci nebyl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, který by zcela výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění opravňoval.
Nedůvodné je tvrzení stěžovatele, že neopodstatněnými průtahy při zahájení trestního stíhání ve věci stěžovatele (i ve věcech obdobných) se orgány činné v trestním řízení podílely na trestné činnosti. Tyto orgány se žádným způsobem nezapojily do skutkového děje, jeho průběh neovlivnily, jejich jednání, tj. odposlech telekomunikačního provozu, se v žádném případě nestalo součástí jednání později obviněných osob. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípadný, neboť skutkové okolnosti v trestní věci přezkoumávané pod uvedenou spisovou značkou byly naprosto odlišné od trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná. Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem.
Vzhledem ke shora uvedenému konstatuje Ústavní soud, že postupem a rozhodnutími obecných soudů v dané věci, včetně aplikace §88 odst. 1 tr. ř., ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, ani žádná jiná základní práva nebo svobody garantovaná Ústavou, Listinou či Úmluvou, porušena nebyla.
VI.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se uložení peněžitého trestu bez zkoumání jeho majetkových poměrů, konstatuje Ústavní soud, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11.10.2007 čj.2 T 186/2004-2718 byl - mimo jiné - podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen celý výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 243/2007. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 6 To 560/2007 zamítnuto. Výrok o trestu, který stěžovatel ústavní stížností napadl, tudíž právně neexistuje a neexistoval již i v době podání ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu nemůže být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, neboť ústavní stížnost proti neexistujícímu rozhodnutí, resp. neexistujícímu výroku, je nepřípustná; chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Nepřípustná je ústavní stížnost rovněž v části, v níž stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil výroky vztahující se k trestům uloženým mu shora citovaným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži a usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů podal stěžovatel, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, dovolání, o kterém dosud Nejvyšší soud nerozhodl. Pokud by ústavní stížnost v této části Ústavní soud věcně posoudil před rozhodnutím dovolacího soudu, mohl by zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení před Nejvyšším soudem přitom nelze předjímat. Rozhodnutí dovolacího soudu, včetně posuzování dovolacích důvodů, by se nadto ocitlo mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem v případě, že by proti tomuto rozhodnutí byla následně podána ústavní stížnost.
VII.
K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud konstatoval, že ustanovení §88 odst. 1 věta první tr. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 117/2008 Sb., bylo v rozporu s články Ústavy, Listiny a Úmluvy konkrétně citovanými pod bodem I. a zrušil ustanovení §88 odst. 1 věta první tr. ř., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 117/2008 Sb., uvádí Ústavní soud, že z dikce ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (zejména slovo "spolu") je zřejmé, že primárním prostředkem k ochraně stěžovatelových ústavních práv je ústavní stížnost. Teprve tehdy, když ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, je možno se zabývat návrhem na zrušení právního předpisu. To ve svých důsledcích však rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti a jestliže Ústavní soud ústavní stížnost odmítne z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) přenášela i na ty, kteří takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. např. usnesení sp. zn. III. 101/95 Sb. n. u., sv. 4, str. 351).
VIII.
Stěžovatelovu žádost o přednostní projednání stížnosti Ústavní soud důvodnou neshledal. Zdůrazňuje, že k aplikaci §39 zákona o Ústavním soudu přistupuje Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdrženlivě, jak jej k tomu vede maxima rovnosti účastníků řízení ve věcech před ním vedených (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 258/03, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Postup dle citovaného ustanovení je zcela výjimečným opatřením, které umožňuje Ústavnímu soudu odchýlit se od obecné zásady vyřizování podání v pořadí, v jakém je obdržel. Ustanovení o výjimce lze aplikovat jen v mimořádných případech, respektive, jak uvádí §39 zákona o Ústavním soudu, v naléhavých věcech. Tuto naléhavost je z důvodu zachování zásady rovnosti nutno posuzovat v návaznosti na ostatní případy, které Ústavní soud řeší. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení o ústavní stížnosti stěžovatele bylo ukončeno v době přiměřené, nikoliv však na úkor ostatních stěžovatelů.
IX.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) a §43 odst. 1 písm. c) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu