ECLI:CZ:US:2009:4.US.352.08.1
sp. zn. IV. ÚS 352/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky CGS, s. r. o., Zrzavého 12, Praha 6, právně zastoupeného advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, Janáčkovo nábřeží 51/39, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 11. 2006 č. j. 10 C 187/2005-59, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 5. 2007 č. j. 10 C 187/2005-97 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007 č. j. 12 Co 325/2007-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 2. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů tyto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 11.564,- Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za vady dámské obuvi, kterou vedlejší účastnice od stěžovatelky zakoupila, a to za kupní cenu 1550,- Kč.
Vedlejší účastnice zahájila spor se stěžovatelkou poté, co zjistila u zakoupené obuvi vady, které neúspěšně uplatnila v reklamačním řízení a které byly později předmětem posuzování dvou znaleckých posudků. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozebírá otázku odstranitelnosti či neodstranitelnosti vady obuvi a snaží se polemizovat s rozhodnutími obecných soudů, přičemž se částečně opírá o vyhotovené znalecké posudky. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká především tu skutečnost, že přehlížely námitky stěžovatelky v odvolání a naopak přihlížely jen k námitkám v odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatelka poukazuje na zásadní rozdíly v obou znaleckých posudcích, přičemž dle jednoho je reklamovaná vada vadou neodstranitelnou a dle druhého vůbec vadou není. Další oblast námitek stěžovatelky je namířena proti rozsahu uplatněné reklamace, kdy obecné soudy nepřihlédly k prekluzi práva na reklamaci vady. Stěžovatelka tak dovozuje, že v projednávaném případě nebyl dán skutkový ani právní podklad pro vydání napadeného rozhodnutí. Soudy rozhodly v naprostém rozporu se zákonností soudního rozhodování, předvídatelností a principem právní jistoty stěžovatelky, která legitimně očekávala právní hodnocení v souladu s příslušnou právní úpravou. Odvolací soud se v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nevypořádal s žádnou z jeho námitek, které uvedl ve svém odvolání.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecné soudy opřely o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva (svobody) jeho účastníků.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu