ECLI:CZ:US:2009:4.US.354.05.1
sp. zn. IV. ÚS 354/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky D. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 67/2005-47 ze dne 28. 4. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 77/2004-33 ze dne 29. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 20 Co 67/2005-47 ze dne 28. 4. 2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") č. j. 22 C 77/2004-33 ze dne 29. 11. 2004.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila prostřednictvím žaloby podané u obvodního soudu vůči České republice - Ministerstvu financí (dále též "vedlejší účastník") nárok na náhradu škody ve výši 558 306 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala rozdíl mezi "objektivním nájemným", které by na základě znaleckého posudku stěžovatelce jako majitelce nájemního domu jinak náleželo, a nájemným regulovaným za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004. Stěžovatelka měla za to, že nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaného pod č. 231/2000 Sb., kterým byla ke dni 31. 12. 2001 zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 176/1993 Sb."), Parlamentem České republiky, resp. nepřijetí příslušné právní úpravy nejpozději k datu zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., lze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 C 77/2004-33 žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí nahradit náklady řízení ve výši 40 105 Kč. Zamítnutí žaloby odůvodnil obvodní soud tím, že na činnost Parlamentu ČR zákon č. 82/1998 Sb. nedopadá, neboť přijímání zákonů není úředním postupem. Městský soud pak následně rozsudkem ze dne 28. 4. 2005 č. j. 20 Co 67/2005-47 rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce uhradit částku 40 030 Kč na nákladech odvolacího řízení. Městský soud dospěl, obdobně jako soud prvního stupně, k závěru, že není-li právní předpis přijat z toho důvodu, že v zákonodárném sboru nebylo dosaženo politické shody, nejedná se o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Postup přijímání zákonů, upravený v čl. 39 až 52 Ústavy ČR, který je výrazem zastupitelské demokracie, porušen nebyl. Dle názoru městského soudu nelze časový údaj, uvedený v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 3/2000, tzn. skutečnost, že se vyhláška č. 176/1993 Sb. zrušuje ke dni 31. 12. 2001, interpretovat tak, že zákonodárci byla uložena povinnost v této lhůtě přijmout novou právní úpravu. Ústavní soud nestojí mimo rámec struktury státních orgánů, je pouze zvláštním orgánem moci soudní, a i on má povinnost respektovat meze své pravomoci, tzn. může napadený právní předpis pro jeho nesoulad s ústavním pořádkem zrušit, nicméně nemůže již v této souvislosti jiným orgánům státní moci ukládat povinnosti. Městský soud taktéž poznamenal, že stěžovatelka neprokazovala ani netvrdila, že by mezi ní a nájemci proběhlo konkrétní jednání o zvýšení nájemného na ekonomicky odůvodněnou a pro obě strany přijatelnou úroveň a poučil stěžovatelku v tom smyslu, že v případě, že by nájemné z hlediska §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), nebylo přiměřené hodnotě užívané nájemcem bytu, má tato možnost obrátit se na soud, aby ten svým rozhodnutím nahradil souhlas nájemce k dohodě o zvýšení nájemného. Z výše uvedených důvodů městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že rozhodnutí městského soudu napadla současně jak dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak i ústavní stížností. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že Ústavní soud její ústavní stížnost vzhledem k dikci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.přesto neodmítne, neboť tato svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Stěžovatelka v souvislosti s přípustností ústavní stížnosti poukázala na mimořádnost situace, kdy Česká republika čelí stížnosti Občanského sdružení majitelů domů v ČR u Evropského soudu pro lidská práva, a dále konstatovala, že je povinností státu poskytnout účinnou ochranu ústavně zaručeným právům občanů za situace, kdy nerespektování nálezu Ústavního soudu vede k ohrožení základů demokratického státu.
Dle názoru stěžovatelky byly závěry obecných soudů, týkající se závaznosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a postavení Ústavního soudu jako takového, v příkrém rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy a ve své podstatě znamenaly popření základních principů demokratického státu a tedy i porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy. Čl. 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, tedy nikoliv pouze inter partes, nýbrž erga omnes. Právní názor Ústavního soudu je výrazem aplikace a interpretace Ústavy jako zákona nejvyšší právní síly a měl by být bez dalšího respektován jak mocí zákonodárnou, tzn. Parlamentem České republiky, tak i obecnými soudy. Ústavní soud bdí nad tím, aby výkon státní moci probíhal v souladu se základními principy právního státu, vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, a aby byl výkon jednotlivých mocí, tzn. moci zákonodárné, výkonné a soudní, vyvážený. Aby mohl tuto funkci Ústavní soud naplnit, musí mít specifické postavení, tedy musí v tomto ohledu stát mimo dělenou státní moc.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy stanoví, že státní moc slouží všem občanům; je tedy povinností orgánů, jejichž prostřednictvím je tato vykonávána, tedy mimo jiné i Parlamentu České republiky, zajistit, aby tomu tak skutečně bylo. Přesto v případě stěžovatelky došlo k tomu, že příslušný orgán zůstal ve věci zajištění adekvátní zákonné ochrany jejího vlastnického práva ve vztahu k regulaci nájemného nečinný, a obecné soudy tento stav tolerovaly. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") má každý právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem; jedná se o jeden z projevů primátu občana nad státem, kterýžto princip vyplývá z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Dle §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Tato odpovědnost není nijak omezena. Pod pojem výkonu státní moci pak v souladu s čl. 2 odst. 1 Ústavy spadá rovněž činnost zákonodárná. Odpovědnost státu dle citovaného zákona je odpovědností absolutní a nelze se ji zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.), liberačním důvodem není ani nedostatek zákonné úpravy. Nelze-li příslušný úřad, jednající ve věci náhrady škody jménem státu, určit dle kritérií uvedených v §6 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., je tímto úřadem Ministerstvo financí. Tak tomu je i v případě, kdy škoda vznikla v důsledku legislativní činnosti, resp. nečinnosti, zákonodárce, za níž stát v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídá. Definice obsažená v ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. dopadá i na nečinnost orgánů veřejné moci, neboť za nesprávný úřední postup se považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, působícím erga omnes, Ústavní soud stanovil, že má být odstraněn protiústavní stav, a to přijetím nové, ústavně konformní, právní úpravy. Ústavní soud přitom v souladu s ustanovením §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu určil den, k němuž se vyhláška č. 176/1993 Sb. ruší, čímž nepřímo určil zákonodárci lhůtu, v níž má být nová právní úprava přijata. Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu výslovně uvedl, že konkrétní den, tzn. 31. 12. 2001, zvolil tak "aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu". Stát se nemůže zprostit odpovědnosti za to, že od 1. 1. 2002 neexistuje ústavně konformní zákonná úprava, která by nahradila právní úpravu obsaženou ve vyhlášce č. 176/1993 Sb., neboť nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. je pro všechny státní orgány závazný. Závěry obecných soudů jsou pak v rozporu nejen s ustanovením čl. 36 Listiny, nýbrž i s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 245/98, v němž byla činnost zákonodárného sboru s odkazem na respektování rovnováhy mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní výslovně podřazena právnímu režimu zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatelka má nárok na takovou zákonnou úpravu vztahů, která jí umožní realizovat její vlastnické právo, zahrnující zejména ius utendi, ius fruendi a ius disponendi.
Co se týče námitky, že se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svých práv cestou žaloby o nahrazení souhlasu nájemce s dohodou o zvýšení nájemného, tato je za situace, kdy neexistuje zákon, dle kterého by bylo nájemné stanoveno, zcela nepřípadná a dle názoru stěžovatelky je dokladem bezradnosti či libovůle orgánů státní moci při řešení této právní záležitosti.
Z výše uvedených důvodů měla stěžovatelka za to, že vydáním napadených rozhodnutí byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny, a současně nebyl respektován čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu ze dne 28. 4. 2005 č. j. 20 Co 67/2005-47 a rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 C 77/2004-33 svým nálezem zrušil.
II.
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení. Městský soud v této souvislosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále konstatoval, že skutečnost, že do určité doby nebyl vydán zákon, jehož přijetí Ústavní soud doporučil, není jistě z obecného hlediska žádoucí, nicméně nelze ji bez dalšího kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Jestliže byl návrh zákona příslušným orgánem připraven a posléze nebyl z důvodu politického složení Parlamentu za daných konkrétních okolností přijat, neboť nezískal předepsanou většinu hlasů, nemá tento proces dle názoru městského soudu charakter nesprávného úředního postupu. Stěžovatelka se mýlí, když se domnívá, že Ústavní soud uložil Parlamentu ČR povinnost vydat ve stanovené lhůtě zákon. Stěžovatelka paradoxně spatřovala protiústavnost v tom, že stát nezasahoval do vztahů mezi pronajímateli a nájemníky stanovením regulovaných cen nájemného, zcela přitom přehlédla možnost dohody s nájemníky a možnost případné žaloby na nahrazení projevu vůle soudem, byla-li by výše nájemného shledána rozpornou s dobrými mravy. Co se týče porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, měl městský soud za to, že vlastnického práva se napadená rozhodnutí nedotýkají vůbec a pokud jde o čl. 36 odst. 3 Listiny, tento stanoví pouze obecný princip, který je realizován zákonem č. 82/1998 Sb. Z těchto důvodů městský soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popřípadě zamítl. Obvodní soud pouze stručně uvedl, že jeho názor je vyjádřen v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ministerstvo financí jako vedlejší účastník řízení v úvodu svého vyjádření poukázalo na skutečnost, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval. Odkaz na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neobstojí, neboť ústavní stížnost byla podána po uplynutí více než jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 121/04 nadto vyplývá, že legislativní činnost nelze považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, ústavní stížnost by tedy měla být odmítnuta. Co se týče věci samé, vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka je vlastníkem nájemního domu, který je od roku 1997, kdy jej stěžovatelka zřejmě získala na základě darovací smlouvy, zatížen čtyřmi věcnými břemeny užívání, jejichž obsah není vedlejšímu účastníkovi znám. Stěžovatelka se dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhala vůči státu náhrady škody ve výši 558 306 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004. Znalecký posudek předložený stěžovatelkou vycházel z fiktivních a ekonomicky nesprávných údajů, které neměly s nájmem předmětných bytů žádnou relevantní souvislost. Termín "objektivní nájemné", s nímž stěžovatelka srovnávala výši regulovaného nájemného a z nějž odvozovala i výši škody, není ekonomické vědě znám. Stěžovatelka při uplatňování svého požadavku rovněž opomněla skutečnost, že po zrušení cenového moratoria, tzn. ode dne 20. 3. 2003, mohla sjednat výši nájemného zcela libovolně, bez jakéhokoliv omezení. Vedlejší účastník již v řízení před obecnými soudy zastával názor, že skutečnost, že nebyl přijat zákon o nájemném z bytů, není nesprávným úředním postupem, zakládajícím odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb., a na tomto svém názoru setrval i po seznámení se s ústavní stížností. O nesprávný úřední postup by mohlo jít tehdy, dostala-li by se konkrétní činnost do rozporu s platným právem, tzn. zákonem o nájemném; ten však nebyl doposud přijat. Není možné poměřovat správnost úředního postupu neexistujícím právním předpisem. Vedlejší účastník dále poukázal na značnou komplikovanost legislativního procesu a jeho časovou náročnost. V této souvislosti uvedl, že od roku 1992 vydával právní předpisy o nájemném, naposledy vyhlášku č. 176/1993 Sb., která platila až do 31. 12. 2001. Poté stát umožnil zvyšování nájemného alespoň cestou cenových výměrů, vydávaných vedlejším účastníkem, a to cenového výměru č. 01/2002 a č. 06/2002. Vedlejší účastník nadto v roce 2001 vypracoval návrh zákona, který byl předložen vládě a následně vládou Poslanecké sněmovně, nicméně z důvodu nedostatku konsensu politických stran nebyl schválen. Další návrh, vyhotovený v březnu roku 2003, vycházel z principu plné deregulace nájemného, přičemž pro případy, kdy by se pronajímatel s nájemcem na ceně nedohodl, stanovil zvláštní postup, kdy bylo možno zvýšit nájemné i bez souhlasu nájemce. Ani tento návrh nebyl Poslaneckou sněmovnou po roce projednávání přijat. Při zpracování návrhu zákona vycházel vedlejší účastník z pravidelných šetření, která provádí každoročně od roku 1998 u přibližně 300 000 bytů s regulovaným nájemným. V průběhu těchto šetření se prokázalo, že výše nájemného pokrývá náklady na provoz nájemních domů, a to včetně zisku. Poslední návrh zákona o nájemném byl dne 13. 7. 2005 projednán vládou a dne 26. 7. 2005 předložen ke schválení Poslanecké sněmovně. Ovšem ze samotné skutečnosti, že se nedařilo v rámci zákonodárného sboru dosáhnout politické shody pro přijetí zákona o nájemném, nelze dovozovat odpovědnost státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Ostatně i v čl. 6 Ústavy je uvedeno, že "politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním". Dle názoru vedlejšího účastníka je při uplatňování nároku na náhradu škody vždy třeba prokázat protiprávnost rozhodnutí či jednání orgánu veřejné moci. Odpovědnost státu bez jakýchkoliv omezení, jak se jí domáhá stěžovatelka, by byla v příkrém rozporu s principy právního státu a s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Vedlejší účastník rovněž upozornil na skutečnost, že i po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. zůstává v platnosti ustanovení §685 a násl. občanského zákoníku, obsahující jako základní zásadu pro výši ceny nájemného dohodu smluvních stran. Výslovně je tato zásada uvedena i v zákoně č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, na nějž odkazuje §877 občanského zákoníku. Ze všech výše uvedených důvodů vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou, případně nedůvodnou.
Na vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení reagovala stěžovatelka replikou ze dne 14. 8. 2006. V ní konstatovala, že názory účastníků řízení a vedlejšího účastníka jsou výrazem zatvrzelého nerespektování nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 a popřením principů právního státu, neboť je nemyslitelné, aby zákonodárné těleso nebylo v právním státě odpovědno za svou nečinnost ve vztahu k ústavně chráněnému statku, jímž vlastnictví bezpochyby je. Stěžovatelka proto na své ústavní stížnosti setrvala s tím, že rovněž trvá na ústním jednání ve věci.
III.
Než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byl nucen se zabývat otázkou její přípustnosti, neboť stěžovatelka formálně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, resp. rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhala cestou ústavní stížnosti, souběžně napadla dovoláním, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelka ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti poukázala na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a jestliže byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka spatřovala naplnění podmínek citovaného ustanovení v mimořádné závažnosti situace, kdy jsou v důsledku nerespektování nálezu Ústavního soudu ohroženy základy demokratického státu, a současně v tom, že se problém týká velkého množství osob, které již podaly hromadnou stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba, jako výjimku z obecného pravidla, vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 19, str. 159 a násl.). Z judikatury Ústavního soudu se podává, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (III. ÚS ÚS 16/96, Sb.n.u., sv. 7, str. 325 a násl, a Pl. ÚS 1/98, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (Pl. ÚS 89/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 151), případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (I. ÚS 38/95, Sb.n.u. sv. 5, str. 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (I. ÚS 322/96, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (III. ÚS 467/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 221).
Otázka možnosti uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku nečinnosti Parlamentu České republiky, který po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. až do dne účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. nepřijal novou právní úpravu deregulace nájemného a fakticky tak dlouhodobě zafixoval nájemné na úrovni stanovené zrušenou protiústavní vyhláškou č. 176/1993 Sb., byla vyřešena stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, publikovaného pod č. 136/2009 Sb. V něm Ústavní soud konstatoval, že: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo."
Za těchto okolností Ústavní soud důvod pro aplikaci výjimky uvedené v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Od účinnosti zákona č. 83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2009 Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky je evidováno pod sp. zn. 25 Cdo 2395/2008 a nebylo o něm doposud rozhodnuto. Ústavní soud respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, ponechává proto na Nejvyšším soudu, aby se věcí stěžovatelky zabýval a zohlednil závěry plynoucí z citovaného stanoviska Ústavního soudu. Ústavní soud rovněž opětovně zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že by Nejvyšší soud dovolání nevyhověl, mohla by tato podat novou ústavní stížnost, přičemž lhůta by jí zůstala zachována i ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně.
Z takto vyložených důvodů odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj