ECLI:CZ:US:2009:4.US.740.05.1
sp. zn. IV. ÚS 740/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele B. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Šimkem, advokátem se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2801/2004-175 ze dne 10. 8. 2005, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 385/2001-146 ze dne 24. 10. 2002 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 23 C 220/95-108 ze dne 23. 1. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 18. 11. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 23 C 220/95 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 23 C 220/95-108 ze dne 23. 1. 2001 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky o zaplacení částky 112 392 Kč a o vyplácení doživotní renty s účinností od 1. 1. 1990 ve výši 20 000 Kč a postupně navyšované v návaznosti na index nárůstu cen. Ve vztahu k částkám 123 108 Kč, 31 000 000 Kč a 5 000 000 Kč bylo řízení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastaveno. Obvodní soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 22 Co 385/2001-146 ze dne 24. 10. 2002 výrok o zamítnutí žaloby a o nákladech řízení potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu bylo následně usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2801/2004-175 ze dne 10. 8. 2005 jako nepřípustné odmítnuto pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v důsledku výše uvedených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel konstatoval, že se prostřednictvím předmětné žaloby domáhal náhrady škody za nesprávný úřední postup obecných soudů v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 Rt 16/90, přičemž svůj nárok opíral o tehdy platný zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Obecné soudy dospěly ve vztahu k uplatněnému nároku k závěru, že průtahy způsobené objektivními těžkostmi s dožádáním spisů nejsou vadou řízení, a proto nemůže být na jejich základě vydáno rozhodnutí o nesprávném úředním postupu. Takový závěr však byl v rozporu s právním názorem, vysloveným Ústavním soudem např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 55/94 nebo I. ÚS 600/04. Krom toho obecné soudy v důsledku chybného závěru o neexistenci vad, majících charakter nesprávného úředního postupu, nepřipustily stěžovatelem navrhované důkazy, čímž taktéž neoprávněně zasáhly do jeho ústavně zaručených práv. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2801/2004-175 ze dne 10. 8. 2005, rozsudek městského soudu č. j. 22 Co 385/2001-146 ze dne 24. 10. 2002 a rozsudek obvodního soudu č. j. 23 C 220/95-108 ze dne 23. 1. 2001, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 23 C 220/95 a vyjádření účastníků řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel za otázku zásadního právního významu považoval neprovedení jím navržených důkazů v řízení před obvodním soudem. Stěžovatel tedy uplatnil dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, aniž by však současně namítal nesprávné právní posouzení věci soudem odvolacím. Takto koncipovaná dovolací námitka ovšem nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatel nadto v ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku, jež by směřovala vůči usnesení Nejvyššího soudu, nevznesl. Ústavní stížnost byla pouhou polemikou s právními závěry obecných soudů a stavěla Ústavní soud do role další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Městský soud s ohledem na časový odstup v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Dále pak konstatoval, že v projednávané věci bylo rozhodné její právní posouzení, tedy zejména závěr, zda byly splněny zákonné předpoklady pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody. Jelikož zjištěné skutečnosti poskytly spolehlivý základ pro zodpovězení této otázky, bylo další dokazování nadbytečné. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, ústavní stížnost by proto měla být zamítnuta. Rovněž obvodní soud považoval ústavní stížnost za nedůvodnou a pro stručnost odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti České republiky se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 8. 11. 2006, v níž stručně zrekapituloval obsah ústavní stížnosti a dále konstatoval, že vyhoví-li Ústavní soud jeho návrhu a napadená rozhodnutí zruší, umožní mu tak realizovat jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. V opětovně otevřeném řízení budou náležitě provedeny všechny důkazy a obecné soudy již nebudou moci alibisticky tvrdit, že související spisy, které stěžovatel k důkazu navrhoval, nelze při rozhodování zohlednit, neboť jejich vyžádání by bylo technicky náročné a zdlouhavé.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že o takový případ se v projednávané věci nejednalo.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel v žalobě ze dne 30. 6. 1995, jakož i v dalších na ni navazujících podáních, opíral svůj nárok na náhradu škody o tvrzení, že došlo, stručně řečeno, k neoprávněnému a neodůvodněnému zadržování spisů, potřebných pro přijetí rozhodnutí v jeho rehabilitační věci v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 2 Rt 16/90. S tímto tvrzením se však obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku č. j. 23 C 220/95-108 ze dne 23. 1. 2001 důsledně vypořádal, a to tak, že zmapoval pohyb jednotlivých spisů a na jeho základě konstatoval, že se tvrzení stěžovatele o svévolném zadržování spisů nezakládalo na pravdě, neboť předmětné spisy byly po celou dobu využívány v dalších sporech, které stěžovatel vedl. Městský soud v usnesení č. j. 22 Co 385/2001-146 ze dne 24. 10. 2002 dále konstatoval, že délka řízení sama o sobě pro konstatování nesprávného úředního postupu nepostačuje. Poukázal přitom na skutečnost, že důkazní návrhy stěžovatele ve věci sp. zn. 2 Rt 16/90 vyžadovaly připojení dalších spisů a že stěžovatel rovněž vznesl řadu stížností na postup obecných soudů, které musely být řešeny, čímž byla celková délka řízení nutně prodloužena. Jelikož však o zapůjčení spisů bylo pravidelně žádáno, důkazy byly průběžně prováděny a stížnosti stěžovatele prověřovány, k průtahům nedošlo.
K otázce posuzování délky řízení a její přiměřenosti se Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že tuto nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity stěžovatele a ostatních účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů (usnesení sp. zn. I. ÚS 566/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 554/04, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, str. 707 a násl.); v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hartman proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 4/2003, str. 177 a další). Závěr o tom, zda délka, po níž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze tudíž formulovat vždy s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno (nález sp. zn. I. ÚS 554/04), přičemž při posuzování důvodnosti tvrzení o porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů je nutno ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (nález sp. zn. II. ÚS 71/99, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83, str. 281 a násl.), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech trvání řízení zpravidla není nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána (nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Dle přesvědčení Ústavního soudu se obecné soudy podrobně zabývaly všemi výše uvedenými aspekty, a to v případě městského soudu i nad rámec stěžovatelem uplatněných tvrzení, a v tomto ohledu nelze jejich závěru o nedůvodnosti žaloby z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Pokud jde o provedení dalšího dokazování, obvodní soud se s návrhy stěžovatele v odůvodnění svého rozsudku vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti těchto důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu nutno poukázat na to, že jeho výklad, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neodpovídal právnímu názoru, vyslovenému v nálezech Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2339/07 a II. ÚS 2837/07 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení, jež předcházelo vydání rozhodnutím obvodního a městského soudu, přezkoumal a žádnou vadu mající za následek porušení práv stěžovatele nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů samo o sobě pouhým formalismem, který by v konečném důsledku nemohl postavení stěžovatele zlepšit a pouze by prodloužil celkovou délku řízení; proto k němu Ústavní soud nepřistoupil.
Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 9. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu