ECLI:CZ:US:2009:4.US.881.07.1
sp. zn. IV. ÚS 881/07
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) - ze dne 28. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 881/07 ve věci ústavní stížnosti I. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 790/2006-634 ze dne 15. června 2006 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3472/2006-671 ze dne 29. ledna 2007, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelčinu návrhu, aby byla určena vlastníkem pozemků, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti Jitka, a. s., se sídlem Otín 3, 377 01 Jindřichův Hradec, IČ: 13502905, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3472/2006-671 ze dne 29. ledna 2007 ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 790/2006-634 ze dne 15. června 2006 ve výroku III. o náhradě nákladů řízení se zrušují.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 5. dubna 2007 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, jimiž nebylo vyhověno jejímu žalobnímu návrhu, aby byla určena vlastníkem (v žalobě blíže určených) pozemků v k. ú. Otín u Jindřichova Hradce. Řízení bylo zahájeno u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 25. dubna 1994 pod sp. zn. 5 C 393/94 a stěžovatelce bylo v tomto řízení vlastnické právo přiznáno. Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení sp. zn. 8 Co 2334/2000 odvolání strany žalované dne 24. října 2000 zamítl a rozhodnutí soudu první instance potvrdil. K dovolání strany žalované Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 306/2001-186 ze dne 3. října 2002 uvedená rozhodnutí zrušil. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 5 C 393/94-440 dne 8. srpna 2003 stěžovatelce vlastnické právo opět přiznal a Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí v řízení sp. zn. 8 Co 2295/2003 dne 18. prosince 2003 potvrdil. K dovolání strany žalované Nejvyšší soud svým rozhodnutím č. j. 22 Cdo 1442/2004-505 ze dne 22. července 2004 oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Posledně jmenované rozhodnutí se opíralo o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, kterým došlo ke sjednocení judikatury stran konkurence žalob podle restitučních předpisů a žalob dle obecných předpisů občanskoprávních. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 5 C 559/2004-536 ze dne 14. ledna 2005 stěžovatelce vlastnické právo opět přiznal, Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání strany žalované v řízení sp. zn. 8 Co 876/2005 toto rozhodnutí dne 13. září 2005 změnil a vlastníkem určil stranu žalovanou. Na základě dovolání podaného stěžovatelkou Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 25/2006-608 ze dne 17. února 2006 rozhodnutí odvolací instance zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení sp. zn. 8 Co 790/2006 dne 15. června 2006 rozsudek soudu první instance znovu změnil a vlastníkem znovu určil stranu žalovanou. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 3472/2006-671 ze dne 29. ledna 2007 zamítl.
3. Stěžovatelka tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího základního práva podle čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž těžiště námitek spočívá v kritice přiléhavosti použití závěru Nejvyššího soudu o vztahu restitučního nároku a přípustnosti žaloby na určení vlastnického práva, jakož i ve zpochybňování tohoto závěru samotného.
II.
4. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis, z něhož se podává následující: Dne 27. května 1948 byla přídělovou listinou č. j. K 2792/48-I manželům R. a S. T. (každému jednou polovinou) - právním předchůdcům stěžovatelky - v katastrálním území Otín, Jindřichův Hradec, přidělena "usedlost č. p. 1 a 11 ha." (příděl č. 15); za tento příděl byli povinováni zaplatit Národnímu pozemkovému fondu 93 209 Kč staré měny. Manželé T. se posléze stali členy JZD a vnesli do něj některé nemovitosti a živý a mrtvý inventář v celkové ceně 72 347 Kč staré měny. Do 16. června 1950 zaplatili celkem 50 124 Kč staré měny, přičemž placení majetku vneseného do JZD jim bylo zastaveno. Dne 23. ledna 1957 bylo v rámci dědického řízení vlastnické právo k polovině nemovitostí po zesnulé R. T. zapsáno ve prospěch S. T. Dne 27. září 1967 Státní notářství v Jindřichově Hradci zaregistrovalo darovací smlouvu uzavřenou mezi S. T. (dárcem) a stěžovatelkou (obdarovanou), přičemž vztah mezi dárcem a obdarovanou byl vztahem mezi pěstounem a svěřenkyní (schovankou), na základě které jí daroval nejen pozemky dosud užívané JZD, ale i polnosti a role zapsané v příslušné přídělové vložce (předmět sporu). Nezávisle na těchto skutečnostech byly Okresním národním výborem v Jindřichově Hradci dne 1. prosince 1961 vydány nové přídělové listiny, v nichž jsou sporné pozemky uvedeny, a tyto pozemky přiděleny právnímu předchůdci vedlejšího účastníka - národnímu podniku Jiholen, přádelny a tkalcovny lnu n. p. Posledně jmenovaným okamžikem tak nastal duplicitní zápis vlastnického práva k předmětu sporu. Na základě žádosti stěžovatelky o přešetření stavů zápisu v katastrálním operátu upozornil Katastrální úřad v Jindřichově Hradci dopisem ze dne 22. listopadu 1993 stran žalovanou, že ke sporným pozemkům je zapsáno vlastnické právo vícero vlastníků. Během řízení nebylo zjištěno, že by se právní předchůdci stěžovatelky přídělu vzdali, opustili jej, anebo by jim byl příděl odňat, příp. jej darovali státu.
5. Řízení bylo zahájeno u Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 25. dubna 1994 pod sp. zn. 5 C 393/94 a stěžovatelce bylo v tomto řízení vlastnické právo přiznáno. Strana žalovaná podala odvolání, v němž namítala, že stěžovatelka příděl opustila, tím mělo dojít k zániku vlastnického práva k němu, a navíc, že žalovaná nemovitosti vydržela. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 8 Co 2334/2000-165 ze dne 24. října 2000 odvolání strany žalované zamítl a rozhodnutí soudu první instance potvrdil s odůvodněním, že právní předchůdce žalované měl majetek toliko ve správě a nemohl se stát vlastníkem, neboť tím se fakticky mohl stát jen stát. S tímto závěrem polemizovala strana žalovaná v podaném dovolání, kterému Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 306/2001-186 ze dne 3. října 2002 vyhověl a předchozí rozhodnutí zrušil. Stanovil, že národní podnik byl sice jen detentorem, pokud však tento s pozemky nakládal jako s vlastními, pak byl stát držitelem; oprávněnou držbu státu si může započítat i jeho právní nástupce, který např. získal věc v privatizaci. Nalézací soud se proto měl zabývat otázkou, zda bylo ke sporným nemovitostem vykonáváno právo hospodaření s majetkem státu a zda byla držba státu oprávněná.
6. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 5 C 393/94-440 dne 8. srpna 2003 stěžovatelce vlastnické právo opět přiznal a konstatoval, že stát jednající příslušným ONV nemohl být v dobré víře, když vědomě, bez ohledu na existující právní stav, provedl příděl sporných pozemků znovu; nebyl-li stát v dobré víře, měl za to, že je nerozhodné, zda existovala u orgánů vykonávajících správu národního majetku. Nadto zdůraznil, že dobrá víra byla u strany žalované přerušena i v souvislosti s pozdějšími majetkoprávními úkony. V rámci tohoto řízení byly řešeny i právní otázky související se směnou některých pozemků z náplně přídělu (v rozsahu směny byla žaloba později vzata stěžovatelkou zpět). Soud dále vyslovil, že je dán - kvůli duplicitnímu zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem - naléhavý právní zájem stěžovatelky na určení vlastnictví. Proti tomuto rozhodnutí podala strana žalovaná odvolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení směnné smlouvy, okolnosti vedoucí k vydržení a neplatnost darovací smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a jejím pěstounem. Krajský soud v Českých Budějovicích podané odvolání zhodnotil a svým rozsudkem č. j. 8 Co 2295/2003-474 ze dne 18. prosince 2003 rozhodnutí soudu první instance potvrdil. K dovolání strany žalované Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 1442/2004-505 ze dne 22. července 2004 oba rozsudky zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí se vyslovil k účinkům směnné smlouvy, okamžiku nabytí vlastnictví k přídělu a ke konkurenci žalob podle restitučních předpisů a žalob dle obecných předpisů občanskoprávních, opíraje se při tom o rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003, kterým došlo ke sjednocení judikatury. Konstatoval proto, že přípustnost žaloby na určení vlastnictví byla posouzena nesprávným způsobem. Zároveň však dovodil, že rozhodnutí o přídělu, resp. nové přídělové listiny ze dne 1. prosince 1961 nejsou pro toto řízení rozhodné a soudy jimi nejsou vázány (č. l. 508). V rámci nosných důvodů rozhodnutí uzavřel, že stát měl a mohl mít v evidenci nemovitostí takový pořádek, aby zjistil, zda je vlastníkem pozemku, který přiděluje; pokud přidělil tytéž pozemky nejprve jedné osobě a posléze prostřednictvím národního podniku vlastně sobě samému, nemohl být v dobré víře, a tudíž ani oprávněným držitelem pozemku.
7. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem č. j. 5 C 559/2004-536 ze dne 14. ledna 2005 stěžovatelce vlastnické právo opět přiznal s tím, že naléhavý právní zájem na určení vlastnictví podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. shledává v potřebě odstranit duplicitní zápis vlastnictví. V otázce konkurence způsobu uplatnění práva se přiklonil k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 779/2001 ze dne 11. června 2001, které nevylučuje, aby se stěžovatelka domáhala svých práv podle občanského zákoníku s odůvodněním, že tak činí "z hlediska obecné spravedlnosti". Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání strany žalované v řízení sp. zn. 8 Co 876/2005 toto rozhodnutí dne 13. září 2005 změnil a vlastníkem určil stranu žalovanou. Uvedl při tom, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě dán je, a to potřebou odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Zdůraznil však zároveň, že na přídělové listiny ze dne 1. prosince 1961 pohlíží jako na platné, resp. restitučními předpisy konvalidované, neboť faktickým užíváním předmětných pozemků státem bez právního důvodu došlo k odnětí vlastnického práva právního předchůdce stěžovatelky a jeho přechodu na stát, přičemž tento způsob nabytí vlastnictví by mohla zvrátit pouze osoba oprávněná, a to cestou restitučního předpisu (č. l. 581). Odvolací soud dále učinil potřebné kroky k tomu, aby zjistil, zda stěžovatelka v mezidobí k předmětným pozemkům vlastnické právo nevydržela, a po účastnickém výslechu stěžovatelky došel k závěru, že se stěžovatelka držby těchto pozemků neujala, a k vydržení proto dojít nemohlo. Na základě dovolání podaného stěžovatelkou Nejvyšší soud svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 25/2006-608 ze dne 17. února 2006 rozhodnutí odvolací instance zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. V dovolání uvedl, že stát se nemohl a nestal vlastníkem předmětných pozemků na základě přídělu z r. 1961, ale stal se jejich držitelem bez platného právního důvodu. Stran možného vydržení vlastnického práva k nemovitostem stěžovatelkou shledal toto zjišťování odvolacím soudem za nadbytečné, neboť "na výsledku sporu by se zjištění o tomto nabytí nemohlo projevit". Konstatoval dále, že stěžovatelka by neměla být v lepší pozici, než její právní předchůdce, kterému by - pokud by neuplatnil v zákonné lhůtě restituční nárok - jeho právo na vydání věci zaniklo. V odůvodnění dále pravil, že nabytí vlastnictví (nikoli držby) fyzickou osobou v rozhodném období k nemovitostem, které již za vlastnictví jejího právního předchůdce převzal stát bez právního důvodu, je skutečností, která z této osoby činí osobu oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), jež měla nárok na vydání věci uplatnit podle restitučního předpisu. Rozsudek odvolací instance zrušil proto, že nebylo z rozhodnutí zřejmé, u kterých konkrétních pozemků bylo lze konstatovat, že na stát bez právního důvodu skutečně přešly.
8. Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl pokynu nadřízeného soudu, v řízení ozřejmil rozhodné skutečnosti, po provedeném dokazování uzavřel, že se stát chopil držby všech pozemků, o kteréž v řízení jde, a rozsudkem č. j. 8 Co 790/2006-634 ze dne 15. června 2006 rozsudek soudu první instance znovu změnil a vlastníkem znovu určil stranu žalovanou. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud, vypořádav se při tom s dovolacími námitkami, svým rozsudkem č. j. 22 Cdo 3472/2006-671 ze dne 29. ledna 2007 zamítl.
III.
9. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
10. Nejvyšší soud ve svém podání ze dne 20. ledna 2009 vyzdvihl, že vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jímž byl vázán. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
11. Vedlejší účastník ve svém přípisu ze dne 4. února 2009 zdůraznil, že stěžovatelka opakuje to, co již bylo v předchozích řízeních řečeno, přičemž nezpochybňuje, že předmětné pozemky tvoří součást areálu Jitka, a. s., a jsou zastavěny stavbami tvořícími tento areál, a dále že k jejich odnětí došlo způsobem předvídaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
12. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 27. března 2009 přiblížil, že vývoj sporu byl ovlivněn vývojem a ustalováním příslušné judikatury. Zatímco zpočátku sporu byla úhelným kamenem otázka konkurence dvou na sobě nezávislých přídělových aktů k týmž pozemkům, posléze se jím stala otázka konkurence žaloby vlastnické a restitučního nároku. Vzhledem k ustálené judikatuře i v případech obdobných navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatelky jako nedůvodný odmítl.
13. Stěžovatelce byla vyjádření ostatních procesních zúčastněných zaslána k replice. Prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že nenamítá nic proti té části řízení, ve které byly prováděny důkazy, považujíc je za úplné, věcné a správné. Naopak kritice podrobuje závěry právní, především pak Nejvyššího soudu, které lakonicky, leč přiléhavě vystihuje větou: "ať se stát chopil držby jakýchkoliv pozemků jakkoliv označených, začal je užívat a oplotil si je, stal se jejich vlastníkem". Poukazuje na specifika tohoto sporu, nepředvídatelný judikatorní vývoj a závěrem navrhuje, aby bylo návrhu vyhověno.
14. Všichni zúčastnění souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
IV.
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
16. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná a zčásti zjevně neopodstatněná.
17. Těžištěm ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, které stěžovatelčinu žalobu zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přičemž obě napadená rozhodnutí v zásadních bodech přímo odkazují na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu - rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 ze dne 11. září 2003, jež bylo posléze podpořeno i stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS- st. 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (dále též jen "stanovisko").
18. Návrh stěžovatelky jen opakuje to, co již před soustavou obecných soudů zaznělo, soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v rámci svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. V daném případě je zřejmé, že se stěžovatelka nesmířila s vývojem judikatury, který se v pozadí souzené věci postupně utvářel, a po jeho ustálení zapříčinil vyústění celého sporu v rozhodnutí, které nebylo pro stěžovatelku příznivé. Podaná žaloba na určení vlastnictví ani podle Nejvyššího soudu, ani podle Ústavního soudu nemohla být prostředkem, jímž se stěžovatelka hodlala domoci ochrany domnělého vlastnického práva (zápis v katastru nemovitostí v tomto směru konstitutivní povahu nemá). Lze konstatovat, že obnovení původního vlastnického vztahu (viz kromě zmíněných stanovisek i preambuli zákona o půdě) mohla způsobit včas uplatněným nárokem jen osoba oprávněná; tou dle názoru Ústavního soudu nemohla být stěžovatelka, jak nesprávně Nejvyšší soud vyložil, neboť ji není možno podřadit pod příslušná ustanovení zákona o půdě, na rozdíl od osob právně spjatých s dárcem nemovitostí, pěstounem stěžovatelky, uvedených v ustanovení §4 odst. 2 a násl. zákona o půdě. Další předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v průběhu řízení před obecnými soudy, s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a obecné soudy svými rozhodnutími neporušily, až na níže uvedenou výjimku (bod 21), ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatelky.
19. Podle shora zmíněného stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. (...) Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání".
20. Ústavní soud konstatuje, že věcně v právních závěrech Nejvyššího soudu stran žalobního návrhu neshledává nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže dovolací soud a posléze soud odvolací, byv vázán právním názorem nadřízené soudní instance, nepřisvědčily právnímu názoru stěžovatelky a zmíněné otázky právně posoudily odlišně od jejího přesvědčení a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu přípustná jen tehdy, došlo-li by při tom k porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv nebo svobod [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)].
21. Porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod však zjistil ve výrocích aditivních, jež se týkají náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se již v minulosti zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a doménou obecných soudů, do nichž mu zásadně - tedy až na výjimky - nepřísluší zasahovat [viz nález sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007 (N 74/45 SbNU 171), nález sp. zn. I. ÚS 1671/08 ze dne 5. 11. 2008 (N 191/51 SbNU 321), nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 ze dne 11. 7. 2006 (N 131/42 SbNU 45), nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647), nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
22. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem v projednávané věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ze základní zásady, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu a jíž je zásada úspěchu ve věci (vyjádřená v ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř.), jsou však dány výjimky.
23. Ústavní soud je toho názoru, že celý spor nevznikl z příčiny ležící na straně stěžovatelky, nýbrž z důvodu spočívajícího na straně státu (spočívajícího zejména ve vydání přídělových listin v r. 1961, ve faktickém zabrání pozemků stěžovatelky a v povolení registrace darovací smlouvy mezi dárcem a stěžovatelkou). Nelze ani odhlédnout od toho, že to byla žalovaná, kdo byl ze strany správních úřadů informován o duplicitě zápisů v katastru nemovitostí a vyzýván ke zdrženlivému přístupu stran privatizace majetku (a tedy i sporných pozemků). Bylo-li žalované a jejím právním předchůdcům "přičítáno k dobru" jednání státu, musí se ve výroku obecných soudů odrazit i to, že stát nedbale vedenou evidencí právních vztahů k nemovitostem umožnil existenci zdání stěžovatelky, že má v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt bránit svá práva, jakkoli tento úkol - vznikl-li již - měl spočívat na bedrech žalované (vedlejšího účastníka). Vedlejšímu účastníkovi (žalované) je tak nutné - jako majetkoprávnímu nástupci státu - shora uvedené přičítat jako jednání, jehož se zaviněně dopustil, přičemž bez něj by náklady řízení nebyly vznikly (ustanovení §147 odst. 1 o. s. ř.). Tím není míněna ratihabice přídělových listin z r. 1961, nýbrž fakt, že k jejich vydání by - v rámci přehledné evidence - jinak nemohlo dojít, anebo by sporné pozemky nemohly být předmětem darovací smlouvy; rozhodně by po přijetí zákona o půdě bylo jednoznačné, kdo a za jakých podmínek by mohl uzurpátorské jednání státu s úspěchem napadnout.
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, při kterém soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu; Ústavní soud je toho názoru, že jediným spravedlivým řešením je přiznání stěžovatelce (tj. žalobkyni) náhrady veškerých nákladů řízení vzniklých od počátku řízení zahájeného již v r. 1994.
V.
25. Ústavní soud konstatuje, že soudy porušily stěžovatelčina základní práva na spravedlivý proces a právní zastoupení vymezená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto návrhu v části vymezené výrokem I. podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy vyhověl a napadená rozhodnutí v tomto rozsahu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
26. Ve zbývající části ústavní stížnosti, při respektování názoru pléna Ústavního soudu vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.