ECLI:CZ:US:2010:1.US.1033.10.1
sp. zn. I. ÚS 1033/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - Zakládání staveb, se sídlem Ostrava, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 117, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009, čj. 5 Cm 99/2007 - 57, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010, čj. 14 Cmo 459/2009 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým mu Městský soud v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků a po jeho odvolání Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu potvrdil. Vylíčil pochybení, jichž se podle jeho názoru oba soudy dopustily. Městský soud se nevypořádal se vším, co stěžovatel tvrdil ve svém čestném prohlášení o majetkových poměrech a dále i v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen "Potvrzení"). Soud byl povinen odůvodnit, že je v možnostech stěžovatele zaplatit soudní poplatek - pokud tak neučinil, jednal v rozporu se zákonem, Ústavou i Listinou základních práv a svobod. Ohledně rozhodování o soudních poplatcích upozornil na několik rozhodnutí Ústavního soudu, např. sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 776/05, IV. ÚS 563/03 či III. ÚS 3146/07.
Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vytkl, že zamítl jeho žádost pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K tomu by došlo tehdy, kdyby ze skutkových tvrzení stěžovatele, aniž by bylo třeba provádět dokazování, vyplynulo, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Podle názoru stěžovatele je soud, při rozhodování o osvobození od soudního poplatku, povinen zjistit, zda žadatel disponuje příslušnými finančními prostředky na jeho zaplacení. V kladném případě musí uvést jejich konkrétní existenci, opřenou o konkrétní důkazy. Soud však takto nepostupoval, své rozhodnutí náležitě neodůvodnil.
Stěžovatel dále poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 218/09, ze dne 15. 10. 2009, v němž Ústavní soud řešil obdobný případ. Je přesvědčen, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Soud zdůraznil, že bylo na stěžovateli, aby v rámci povinností podle §120 a násl. OSŘ sám tvrdil skutečnosti a navrhl důkazy k prokázání tvrzení, že se nezaviněně ocitl v situaci, která přiznání osvobození od soudních poplatků umožňuje. Jelikož tak neučinil, neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní a osvobození mu tudíž nelze přiznat.
Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu potvrdil. V odůvodnění svého usnesení konstatoval, že žaloba byla stěžovatelem podána dne 26. 10. 2005. Následně, k výzvě soudu, žalobu doplnil dne 19. 1. 2007. V žalobě požadoval určit, že výše protiplnění za jednu akcii prvního žalovaného, stanovená z důvodu přechodu vlastnického práva na hlavního akcionáře - druhého žalovaného - podle §183i a násl. ObchZ, o kterém rozhodla valná hromada prvního žalovaného, byla stanovena nepřiměřeně nízko, částkou 1.831,- Kč, zatímco stěžovatel požadoval 11.260,- Kč. Soudní poplatek v souzené věci činí 1.000,- Kč. Vlastnictví akcií prvního žalovaného, k datu podání žaloby, stěžovatel nijak nedoložil, i když k tomu měl čas čtyři roky. Neosvědčil tedy věcnou legitimaci v řízení. Proto jeho žaloba představuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva podle §138 odst. 1 OSŘ. Předpoklady pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků tedy dány nejsou. I kdyby stěžovatel vlastnictví předmětných akcií doložil, 30 ks akcií by odpovídalo plnění ve výši cca 55.000,- Kč. Při takovém majetku bylo jistě v možnostech stěžovatele dát dohromady 1.000,- Kč na soudní poplatek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti usnesení soudů prvního i druhého stupně, které nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Trvá na tom, že předložil dostatek důkazů o nedostatku finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku a tvrdil, že obecné soudy tyto jeho důkazy nevzaly při rozhodování v úvahu a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného návrhu dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 541/05). Ústavní soud v tomto směru přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, ale ústavněprávní přesah v dané věci neshledal.
Z provedeného lustra Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 15/07, byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, kterou navrhl zrušení rozhodnutí obecných soudů, pokud zamítly jeho žádost o osvobození od soudních poplatků (ve výši 1.000,- Kč). Jak v uvedené, tak i v této věci Ústavní soud zjistil rozpor v tvrzeních stěžovatele. V čestném prohlášení o majetku i v Potvrzení o majetkových poměrech, a stejně tak i v ústavní stížnosti, tvrdil, že nemá žádné finanční prostředky ani movitý či nemovitý majetek. Avšak v doplnění odvolání, které zaslal odvolacímu soudu na jeho výzvu, připustil, že vlastní nemovitý majetek, který by mohl případně prodat, ale že by finanční prostředky takto nezískal okamžitě, jak to zaplacení soudního poplatku vyžaduje. Navíc členové stěžovatele - drobní akcionáři - mu podle stanov platí členské příspěvky, z nichž svoji běžnou činnost může financovat. Tyto aspekty svého fungování, jako občanského sdružení, stěžovatel zcela pominul.
Pokud stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 218/09, ten na jeho situaci nedopadá. Se stěžovatelem lze souhlasit pouze v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků jsou poněkud stručná. Tato skutečnost však, podle názoru Ústavního soudu, není natolik závažná, aby dosáhla intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, jmenovitě do práva na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soud