ECLI:CZ:US:2010:1.US.134.10.1
sp. zn. I. ÚS 134/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. R., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 11, Prostějov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009 sp. zn. 4 Tdo 531/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 7 To 389/2008, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. 1 T 267/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou faxem dne 18. 1. 2010 a doplněnou doručením jejího originálu dne 20. 1. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, který byl stěžovateli podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena kolektivního statutárního orgánu obchodních společností či družstev založených za účelem podnikání na dobu 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dne 25. 2. 2003 v Prostějově v době, kdy věděl, že celý objem zboží, který nasmlouval, nebude dodán najednou, v úmyslu nezaplatit za dodané zboží jménem obchodní společnosti EuroDeal, s. r. o. jako její jednatel uzavřel kupní smlouvu se ZD Vlčák Černošín na dodání 50 tun máku setého v I. jakosti, přičemž dne 15. 4. 2003 společně s dalším jednatelem a současně svým synem A. R. na základě této smlouvy odebral v Chotiměři 32,28 tun máku setého a téhož dne jej prodal obchodní společnosti GRACE spol. s r. o. Vystavené faktury na částky 672 000 Kč a 243 432 Kč v době splatnosti do 28. 4. 2003 neuhradil, přestože společnost EuroDeal s. r. o. kupní cenu ve výši 1 000 000 Kč obdržela dne 15. 4. 2003. Následně bezdůvodně odmítl převzít zbylou část zboží s poukazem na jeho špatnou kvalitu, ačkoliv ZD Vlčák Černošín předložilo analýzu akreditované společnosti o tom, že dodávaný mák je I. jakosti, a vyzvalo stěžovatele k odběru zbylého množství máku. Přesto stěžovatel s odvoláním na nedodání zbylé části máku dle smlouvy nezaplatil ani částečnou dodávku a neustále pak poukazoval na nesplnění povinnosti ze strany jeho smluvního partnera, čímž ZD způsobil škodu ve výši 949 032 Kč.
O odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že jej jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele, v němž rozsáhle namítal jednak neúplná skutková zjištění a nedostatečné hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, jednak nepřezkoumatelnost a vágnost odůvodnění odvolacího soudu, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť bylo zřejmé, že projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která byla z podnětu stěžovatele řešena neměla po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel argumentaci, která se ve věci samé pohybuje spíše na úrovni podústavního práva, tj. obsáhlou polemiku se způsobem, jakým obecné soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu, se způsobem provedení důkazů a jejich hodnocení, a rovněž se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho odvolacími námitkami. Tuto svou argumentaci stěžovatel nadto doplnil o výčet celé řady rozhodnutí Ústavního soudu, jejichž závěry nicméně na posuzovaný případ nedopadají. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z kopií odvolání a dovolání přiložených stěžovatelem k ústavní stížnosti, stěžovatel, ačkoliv v ústavní stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že jeho odvolací i dovolací námitky nemohou být podrobeny přezkumu Ústavního soudu, své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů a fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném a jež se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v průběhu odvolacího a zejména dovolacího řízení. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se po rozsáhlém dokazování s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Již okresní soud se podrobně zabýval stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení charakteru jeho činnosti i prokázání jeho úmyslu (str. 5 - 6 rozsudku okresního soudu), resp. hodnocení závěrů učiněných ze svědeckých výpovědí. Krajský soud se následně se závěry nalézacího soudu ohledně viny stěžovatele i s výší uloženého trestu ztotožnil, byť své závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí formuloval velmi obecně. Nicméně Nejvyšší soud se následně velmi důkladně vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami, které se týkaly posouzení, zda bylo odvolání stěžovatele řádně a zákonným způsobem přezkoumáno, resp. zda rozhodnutí nalézacího soudu nespočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a jeho nesprávném právním posouzení, přičemž velmi podrobně zdůvodnil, proč se s většinou z těchto námitek neztotožňuje. O důkladnosti přezkumu koneckonců svědčí i ta skutečnost, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zkonstatoval vadu rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu (vnitřní rozpornost skutkové a právní věty o tom, jakým konkrétním způsobem došlo ze dvou zákonných variant k dokonání podvodného jednání) a tuto vadu odstranil, přičemž rovněž podrobně zdůvodnil, proč zmíněná vada nemůže mít vliv na právní kvalifikaci skutku i stanovení druhu trestu a jeho výše (viz str. 8-9, 12 usnesení). Proto Nejvyšší soud uzavřel, že odvolání stěžovatele "bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože jej neshledal důvodným." (str. 12 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv.
Proto s ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu