ECLI:CZ:US:2010:1.US.1476.09.1
sp. zn. I. ÚS 1476/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem v Příbrami, nám. TGM 142, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-35 ze dne 9. dubna 2009 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008, a o návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-35 ze dne 9. dubna 2009, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. 571 122 0339 ze dne 21. dubna 2008 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008). Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byl stěžovateli podle ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), odňat dne 22. 5. 2008 starobní důchod. Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena ustanovení čl. 1 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení §2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen nařízení vlády č. 557/1990 Sb.), protože jeho použitím došlo k výše uvedenému porušení jeho základních práv.
Porušení principu rovnosti a porušení práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.
Stěžovatel poukazuje na diskriminační neústavní charakter napadených rozhodnutí, což se týká i nařízení vlády č. 557/1990 Sb., neboť stanoví rozdílný přístup k horníkům, kteří ukončili zaměstnání do 31. 12. 1990 a od 1. 1. 1991 a rozdílný přístup k horníkům v uhelných a uranových dolech. Nařízení vlády č. 557/1990 Sb. je prý protiústavní v té části, která vylučuje jeho nárok na starobní důchod. Stanovený termín 31. 12. 1990 je podle jeho názoru termínem diskriminačním, který porušuje zásadu rovnosti. Dále poukázal na to, že citované nařízení vlády bylo vydáno dne 30. 11. 1990 a zveřejněno ve Sbírce zákonů dne 27. 12. 1990 s nabytím účinnosti dne 1. 1. 1991. Z toho je podle jeho názoru patrné, že nebylo možné, aby zaměstnanec splnil podmínku ukončení zaměstnání z vlastní vůle, neboť bez ohledu na naplněnou nebo nenaplněnou či překročenou maximální přípustnou míru expozice nemohl svým úkonem ukončení zaměstnání dosáhnout.
Stěžovatel se dále dovolal nerovnosti právní úpravy vzniku nároku na starobní důchod podle ustanovení §74a zákona č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 264/2006 Sb., podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. a podle zákona č. 100/1988 Sb.; podle nich jsou totiž různým pracovníkům v určitých obdobích přiznávána různá práva, i když se tato období neliší a důvod rozdílu není ve schopnostech zaměstnanců. Poukázal rovněž na to, že nařízení vlády č. 557/1990 Sb. stanovením lhůty 31. 12. 1990 vytvořilo nerovnost mezi skupinami stejně dotčených pracovníků. Nelze - podle jeho názoru - spatřovat rozdíl mezi zaměstnancem, který skončil zaměstnání v uranových dolech ze stejného důvodu ke dni 31. 12. 1990, a zaměstnancem, který skončil tuto práci za platnosti stejného důchodového zákona později, a zaměstnanci uhelných dolů, kteřínavíc měli možnost chybějící podmínku získání nároku (tj. potřebnou dobu vybraného zaměstnání v hornictví nebo dosažení nejvyšší přípustné expozice) splnit až do 31. 12. 1992. Nerovnost takového rozhodnutí a z něj vyplývajících právních důsledků je podle jeho názoru porušením čl. 1 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Stěžovatel - vzhledem k tomu, že k tvrzené nerovnosti a k porušení práva na přiměřené zabezpečení ve stáří došlo aplikací ustanovení §2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. - navrhl rovněž zrušení tohoto předpisu.
II.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí; uvedl, že svůj rozsudek považuje za zákonný a zcela v souladu s ústavními předpisy. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že se s argumentací stěžovatele podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, a proto na něj rovněž odkázal. Poukázal i na některá rozhodnutí Ústavního soudu, která se problematikou rovnosti zabývala. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášela.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 42 Cad 183/2008 vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel se jako žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") č. 571 122 0339 ze dne 21. dubna 2008 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008), kterým mu byl podle ustanovení §56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění ode dne 22. 5. 2008 odňat starobní důchod. ČSSZ uvedla, že stěžovateli byl rozhodnutím ze dne 26. 11. 2007 č. j. 571 122 0339 přiznán ode dne 22. 11. 2007 starobní důchod podle ustanovení §29 a §76 zákona o důchodovém pojištění. Po právní moci tohoto rozhodnutí bylo zjištěno, že nesplnil podmínky stanovené v ustanovení §2 odst. 2 písm. b) a c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb., protože překročil nejvyšší přípustnou expozici, výkon vybraných zaměstnání v hornictví v uranových dolech ukončil až dne 31. 10. 1991 a nárok na starobní důchod mu tak ke dni 22. 11. 2007 nevznikl. Stěžovatel - jak je patrné ze správního spisu ČSSZ - požádal dne 5. 9. 2007 o přiznání mimořádného hornického starobního důchodu ode dne 22. 11. 2007. Z evidenčních listů důchodového pojištění je zřejmé, že pracoval ve vybraném zaměstnání v hornictví v uranových dolech v 1. AA kategorii od 8. 8. 1979 do 27. 9. 1979 a dále od 6. 5. 1981 do 31. 10. 1991, celkem 3.868 dnů. Odpracoval zde tedy 10 roků, jak je požadováno nařízením vlády č. 557/1990 Sb. Nejvyšší přípustná expozice byla překročena dne 31. 10. 1991, kdy stěžovatel odpracoval 2.102 směn.
Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 42 Cad 183/2008-16 ze dne 1. října 2008 žalobu proti ČSSZ zamítl. Uvedl, že stěžovatel nesplnil podmínku stanovenou v citovaném nařízení vlády, tj. ukončení zaměstnání do 31. 12. 1990, a proto bylo rozhodnutí ČSSZ správné. Pokud jde o námitku stěžovatele proti diskriminačnímu termínu stanoveného tímto nařízením, poukázal Krajský soud v Praze na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003, který se zabýval otázkou pojetí rovnosti. Prohlásil, že ne každá nerovnost je ipso facto diskriminací, zejména ne tehdy, jsou-li pro diferenciaci rozumné důvody. Citované nařízení vlády řešilo zcela jedinečnou a neopakovatelnou situaci v důlním průmyslu, kdy uranový průmysl byl utlumován razantněji než průmysl uhelný. Proto existují rozdílné podmínky posouzení nároků zaměstnanců v uranových dolech a ostatních horníků.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2009-32 ze dne 9. dubna 2009 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel překročil nejvyšší přípustnou expozici teprve dne 31. 10. 1991, kdy odpracoval 2.102 směn, a k tomuto dni skončil výkon zaměstnání v hornictví v uranových dolech. Na posouzení jeho nároku na starobní důchod tak nařízení vlády č. 557/1990 Sb. nedopadá a nárok na dávku mu vznikne při splnění zákonných podmínek zákona o důchodovém pojištění, přičemž důchodový věk bude stanoven podle §74 tohoto zákona. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval návrhem stěžovatele na předložení věci Ústavnímu soudu. Především konstatoval, že u nařízení vlády není soud oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení, jak vyplývá z čl. 95 odst. 2 Ústavy a ust. §64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V případě nařízení vlády, které je v rozporu s ústavním pořádkem, je toliko oprávněn k němu, případně k určitému jeho ustanovení, nepřihlédnout. Dále prohlásil, že stěžovatelova námitka o diskriminačním charakteru citovaného nařízení vlády, které vyloučilo z nároku na přiznání starobního důchodu při dosažení věku 50 let skupinu horníků, jež byli dosud pracovně činní a nemohli tak splnit podmínku skončení pracovního poměru do 31. 12. 1990, není důvodná. Samotným účelem nařízení vlády bylo - podle názoru Nejvyššího správního soudu - řešení situace právě těch horníků, kteří měli k datu 31. 12. 1990 pracovní poměr již ukončen v souvislosti s utlumením hornictví v uranových dolech, přičemž v té době již měli překročenu nově stanovenou nejvyšší přípustnou expozici. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že je legitimní, jestliže je určitý nárok přiznán za podmínek, které mají svůj původ ve vymezení typové situace (zde skončení vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990) a nepromítají se do něj okolnosti mající svůj původ v rozlišení, například podle národnosti, rady, pohlaví, náboženství či společenských skupin. Uvedený důvod rozlišení považuje i Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem za legitimní a použité prostředky za přiměřené.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na přiměřené zabezpečení ve stáří a na rovnost účastníků, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje především proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jemuž vytýká to, že ve svém rozhodování ignoroval princip rovného zacházení při zajištění práva na přiměřené zabezpečení ve stáří. Zde Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není v tomto směru primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci je přirozeně Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva učiněný Nejvyšším správním soudem v oblasti veřejné správy - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - posuzovat pouze tehdy, jestliže by byla jeho aplikace (v daném konkrétním případě) důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv či svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další).
K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. upravuje podmínky mimořádného poskytování starobního důchodu občanům, kteří vykonávali vybraná zaměstnání v hornictví, byli zaměstnáni nejméně 25 roků a dosáhli věku 50 let do 31. prosince 2000. Podle ustanovení §76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 2. 2006 se citované nařízení vlády vztahuje též na pojištěnce, kteří dosáhli 50 let do 31. prosince 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v tomto předpisu.
Podle ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 557/1990 Sb. mají nárok na poskytování mimořádného starobního důchodu občané uvedení v ustanovení §1 odst. 1 nařízení vlády, jestliže byli zaměstnáni nejméně deset let ve vybraných zaměstnáních v hornictví v uranových dolech, skončili výkon zaměstnání hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990 v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice (podle ustanovení §76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2001 odpadá podmínka skončení výkonu zaměstnání v souvislosti se snížením nejvyšší přípustné expozice) a překročili nejvyšší přípustnou expozici. Podmínku překročení nejvyšší přípustné expozice přitom splnili pouze proto, že nejvyšší přípustná expozice byla snížena na 2100 směn, přičemž tito pracovníci měli tou dobou nově sníženou expozici již překročenou.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel dosáhl nejvyšší přípustné expozice teprve dne 31. 10. 1991, když odpracoval 2102 směn a k tomuto dni skončil výkon zaměstnání v hornictví v uranových dolech; nárok na mimořádný hornický starobní důchod podle nařízení vlády č. 557/1990 Sb. mu tak nevznikl a nárok na starobní důchod mu pak vznikne při splnění zákonných podmínek zákona o důchodovém pojištění, přičemž důchodový věk bude stanoven podle ustanovení §74 tohoto zákona.
Ke kasační námitce stěžovatele, uplatněné i v ústavní stížnosti, že citované nařízení vlády účinné ode dne 1. 1. 1991 vyloučilo z nároku na přiznání starobního důchodu při dosažení věku 50 let skupinu horníků, kteří byly dosud pracovně činní a nemohli tak splnit podmínku skončení pracovního poměru do 31. 12. 1990, Nejvyšší správní soud uvedl (srov. též výše), že účelem nařízení vlády bylo řešení situace právě těch horníků, jejichž pracovní poměr měl být k datu 31. 12. 1990 již ukončen v souvislosti s utlumením hornictví v uranových dolech, přičemž v té době měli již překročenu nově stanovenou nejvyšší přípustnou expozici; je přitom legitimní, jestliže je určitý nárok přiznán za podmínek, které mají svůj původ ve vymezení typové situace (zde skončení vybraného zaměstnání v hornictví v uranových dolech do 31. 12. 1990) a nepromítají se do něj okolnosti mající svůj původ v rozlišení, například podle národnosti, rasy, pohlaví, náboženství či společenských skupin. Ani Ústavní soud nepovažuje tento závěr Nejvyššího správního soudu za vybočující z mezí ústavnosti.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Článek 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno je pojmout jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti osobám jiným, nemůže tedy být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulaziz, Cabales a Balkandali z r. 1985, §72; Lithgow z r. 1986, §177 a Inze z r. 1987, §41). V oblasti občanských a politických práv a svobod, kterou imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát v řadě případů povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.
Ústavní soud se již v minulosti otázkou tzv. stavovské invalidity, tedy zvýhodněním hornických procesí zabýval, a ve svém nálezu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. 15/02 v otázce, zda je zvýhodněné postavení pracovníků v hornictví založeno na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích, uvedl, že se obecně tato skupina pojištěnců objektivně vyděluje z celého souboru pojištěnců tím, že její příslušníci vykonávali po stanovenou dobu fyzicky i psychicky mimořádně namáhavou, rizikovou a náročnou práci, často v extrémním pracovním prostředí. Při posuzování dalšího předpokladu, tj. zda je jejich zvýhodnění zákonem rozumné, odkázal Ústavní soud na důvodovou zprávu k zákonu o důchodovém pojištění i na vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu a na vyjádření MPSV, dle nichž důvodem takové právní úpravy jsou zvláště nepříznivé zdravotní dopady, a u kategorie horníků i dopady sociální spojené s výkonem takových povolání; uvedené hledisko tak posoudil Ústavní soud v rovině ústavnosti jako rozumné. Ústavní soud se proto nedomníval, že by určitá zvýhodnění těchto pracovníků oproti jiným kategoriím pojištěnců byla projevem libovůle zákonodárce, nýbrž usoudil, že jde o legitimní pokus zákonodárce o kompenzaci faktického znevýhodnění této skupiny, založenou na objektivních a rozumných důvodech a hlediscích. Ústavní soud se v citovaném nálezu také zabýval návrhem na zrušení ustanovení §78 zákona o důchodovém pojištění, jímž přiznal zákonodárce skupině bývalých "stavovských" důchodců, jež dosáhli ke dni 31. 12. 1995 věku alespoň o deset let nižšího, než je jejich důchodový věk, výhodu posuzování jejich nároků podle předpisů platných před účinností zákona o důchodovém pojištění; dospěl k závěru, že aktuální míra zákonného zvýhodnění poskytovaného toliko úzké skupině bývalých "stavovských" důchodců, která splňuje kritéria daná ustanovením §78 zákona o důchodovém pojištění, se nejeví jako nepřiměřená. Ústavní soud závěrem konstatoval, že je pouze věcí zákonodárce, zda určité skupině stanoví více výhod než jiné, pokud přitom nepostupuje libovolně. Za situace, kdy neshledal zvýhodnění jedné kategorie osob jako protiústavní, není Ústavní soud oprávněn zákonodárce zastoupit a jeho chybějící vůli ke zvýhodnění jiné kategorie rekonstituovat.
Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud závěrům správních soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soudy při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem, a svá rozhodnutí řádně, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily. V tomto směru odkazuje Ústavní soud - co do podrobností - na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (zejména pak Nejvyššího správního soudu), které se s námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, jejž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu tedy dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení nařízení vlády č. 557/1990 Sb. byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona, a to způsobem ústavně konformním.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení §2 odst. 2 písm. c) nařízení vlády č. 557/1990 Sb. Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Stejně rozhodoval Ústavní soud i ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1354/09.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu