ECLI:CZ:US:2010:1.US.1737.08.2
sp. zn. I. ÚS 1737/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 17. února 2010 sp. zn. I. ÚS 1737/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co 76/2007 v rozsahu výroku II., jímž došlo k zamítnutí vzájemného návrhu stěžovatele na zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu výroků III. a IV., jimiž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a J. A. G. a I. H. jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co 76/2007 v rozsahu výroků II., III. a IV. bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a legitimní očekávání stěžovatele garantované čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ve shora uvedeném rozsahu ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008 zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání stěžovatele proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co 76/2007, jelikož dospěl k závěru, že rozsudek Městského soudu v Praze je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správný. Městský soud v Praze výše zmíněným rozsudkem změnil ve věci samé výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 tak, že vzájemný návrh stěžovatele na zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 7 C 237/2003 zamítl ve výroku I. žalobu vedlejších účastníků J. A. G. a I. H. o zaplacení celkem 301 809,84 Kč s příslušenstvím (278 615,43 Kč s 2% úrokem z prodlení ode dne 1. 9. 2003 do zaplacení a 23 194,41 Kč s 2% úrokem z prodlení ode dne 1. 9. 2003 do zaplacení), ve výroku II. uložil povinnost vedlejší účastnici J. A. G. zaplatit stěžovateli částku 750 000 Kč s 9% úrokem z prodlení, ve výroku III. uložil povinnost vedlejší účastnici J. A. G. zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 47 580 Kč a ve výroku IV. vyslovil, že vedlejší účastník I. H. a stěžovatel nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem. Stěžovatel z toho dále dovodil, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, že se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem domáhal vzájemným návrhem proti vedlejší účastnici J. A. G. zaplacení částky 750 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel tvrdil, že uvedená částka mu měla být vyplacena v souvislosti se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví k nemovitosti na adrese Vinařská 4, Praha 7, k němuž došlo mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky. Zatímco Obvodní soud pro Prahu 7 v rozsudku ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 7 C 237/2006 dovodil, že nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení není promlčený, neboť vedlejší účastnice jednala úmyslně, Městský soud v Praze na základě odvolání vedlejší účastnice nárok stěžovatele zamítl s tím, že závěr o úmyslu žalobkyně bezdůvodně se obohatit na úkor stěžovatele nebyl nejen podepřen žádným tvrzením, ale ani nebyl prokázán žádnými důkazy. Nejvyšší soud podle stěžovatele následně převzal argumentaci městského soudu, neboť zopakoval, že stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, že by se vedlejší účastnice odepsáním částky ve výši 750 000 Kč bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatele úmyslně.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že obecné soudy nevyslovily žádnou pochybnost o tom, že se vedlejší účastnice na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila, pouze tvrdily, že takové bezdůvodné obohacení stěžovatel neoznačil či neprokázal jako obohacení úmyslné. Stěžovatel vůči tomu namítl, že zmíněné důkazy předložil (fotokopie výpisů z účtu používaného vedlejší účastnicí ke správě společného účtu podílových spoluvlastníků ze dne 12. 7. 2001 a 13. 7. 2001, ze kterých vyplývá, že v první z uvedených dnů byla na společný účet připsána částka 3 000 000 Kč a ihned následující den vedlejší účastnice celou tuto částku bezhotovostně převedla na svůj bankovní účet) a že je povinností samotného soudu posoudit, zda je označené bezdůvodné obohacení úmyslné, a zda je tudíž vznesený nárok případně promlčen či nikoliv. V tomto směru stěžovatel poukázal na dikci §107 odst. 2 občanského zákoníku a z ní dovodil, že otázku úmyslu bezdůvodného obohacení posuzuje s konečnou platností soud, a nikoliv účastníci, neboť je povinností soudu zabývat se oběma možnostmi bezdůvodného obohacení. Stěžovatel argumentoval, že per analogiam má soud povinnost zabývat se otázkou úmyslu v případě uplatnění nároku na náhradu škody, a to bez ohledu na tvrzení účastníků řízení o charakteru zavinění, tedy úmyslu či nedbalosti. Tvrzení, že stěžovateli není znám důvod bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice, není v tomto kontextu právně významné. Naopak významný je fakt, že úmysl prokázal uvedenými důkazy. Stěžovatel rovněž upozornil, že ani samotná vedlejší účastnice k důvodu předmětného peněžního převodu v řízení nic neuvedla.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že je zcela vyloučeno, aby vedlejší účastnice učinila zmíněný bezhotovostní převod částky 3 000 000 Kč na svůj bankovní účet ze společného účtu podílových spoluvlastníků dané nemovitosti bez úmyslu se obohatit. Stěžovatel vyloučil v souladu se zásadou obecné logiky a zkušenosti i věku žalobkyně, aby v rámci převodu uvedené částky převedla stěžovateli náležející částku 750 000 Kč na svůj účet neúmyslně, tedy nedbalostí či omylem. Stěžovatel tvrdí, že každá bankovní operace spočívající v bezhotovostním příkazu k převodu vyžaduje předchozí úvahu o jejím smyslu a účelu, tím spíše ta, jejímž předmětem je suma v uvedené výši, navíc suma peněz, které jsou pouze polovinou vlastnictvím příkazce. O úmyslu svědčí podle stěžovatele i čas, po který měla po provedení předmětného převodu na účet vedlejší účastnice celou částku ve svém držení a nakládala s ní jako s vlastní.
6. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. V daném případě se stěžovatel domnívá, že je zcela zjevné, že vedlejší účastnice nemohla být při realizaci převodu v dobré víře či v omylu, a pokud tedy namítá promlčení a je Obvodním soudem pro Prahu 7, Městským soudem v Praze i Nejvyšším soudem shodně konstatována skutečnost, že došlo k bezdůvodnému obohacení ze strany vedlejší účastnice na úkor stěžovatele, pak se z její strany jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým v plném rozsahu zruší rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 28 Cdo 295/2008 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2007 sp. zn. 11 Co 76/2007 zruší ve výrocích II., III. a IV.
7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, jakož i vedlejší účastníci řízení.
8. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření uvedl, že se s argumenty stěžovatele soud vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Mimoto zdůraznil, že zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na závěru, že nebylo prokázáno úmyslné jednání vedlejší účastnice vedoucí ke vzniku předmětného bezdůvodného obohacení a že na namítaný zásah do ústavních práv stěžovatele nelze usuzovat z okolnosti, že stěžovatel nesouhlasí s právními názory vyslovenými v napadeném rozhodnutí.
9. Předseda senátu Městského soudu v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí stížnosti jako nedůvodné.
10. Vedlejší účastníci J. A. G. a I. H. ve svém vyjádření poukázali na to, že Ústavní soud není třetí instancí v systému obecného soudnictví a že mu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazovat hodnocení důkazů provedené orgány veřejné moci svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se podle vyjádření vedlejších účastníků může zabývat ústavní stížností jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv, v daném případě tedy stěžovatelova práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, což by v důsledku znamenalo i porušení práva stěžovatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále vedlejší účastníci poznamenali, že taková situace v posuzovaném případě zjevně nenastala, protože se obecné soudy meritorně zabývaly stěžovatelem uplatněným nárokem.
11. Vedlejší účastníci ve svém vyjádření rovněž odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), podle něhož jsou obecné soudy povinny se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu se tímto postupem respektuje základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které zahrnuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí v řádné zjištění skutkového stavu.
12. S poukázáním na výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu a dále srovnáním s nálezem sp. zn. II. ÚS 309/95 (viz výše) a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 vedlejší účastníci konstatovali, že ohledně námitky promlčení v citovaném nálezu bylo vysloveno, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
13. Vedlejší účastníci upozornili, že stěžovatel uplatnil vzájemný návrh vůči vedlejší účastnici téměř pět roků od skutečnosti, ze které dovozoval bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, a tři roky poté, kdy bylo vůči stěžovateli zahájeno řízení. Dále vedlejší účastníci poukázali na obsah spisu sp. zn. 7 C 237/2003 Obvodního soudu pro Prahu 7, z něhož vyplývá, že stěžovatel před soudem prvního stupně netvrdil a neprokázal žádné skutečnosti, které by měly význam pro posouzení délky promlčecí lhůty a pro posouzení námitky promlčení z hlediska souladu s dobrými mravy. Na tuto pasivitu stěžovatele stran jeho důkazní povinnosti ve sporném řízení podle vedlejších účastníků výslovně poukázaly jak odvolací soud, tak Nejvyšší soud.
14. Vedlejší účastníci konstatovali, že tvrzení stěžovatele o bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice, kterého se dopustila tím, že převedla částku 3 000 000 Kč ze společného bankovního účtu na svůj bankovní účet, jsou nepravdivá, neboť namítaná dispozice vedlejší účastnice s výnosem z tehdy společné věci byla výsledkem písemné dohody podílových spoluvlastníků domu č. p. 418, tedy byla provedena se souhlasem a vědomím stěžovatele. Navíc uvedené prostředky byly určeny a také použity na úhradu nákladů vynakládaných na společnou věc, tudíž v žádném případě nemohlo jít o snahu vedlejší účastnice se obohatit na úkor stěžovatele.
15. Vedlejší účastníci vyjádřili názor, že požadovaná částka plynoucí ze vzájemného návrhu, s ohledem na časové souvislosti mezi soudními spory spoluvlastníků týkajícími se společné věci, je pouze snahou získat po zrušení podílového spoluvlastnictví k domu č. p. 418 další peníze nad rámec vypořádání spoluvlastnického podílu, popř. vyrovnat postavení účastníků ve sporu sp. zn. 7 C 237/2003 Obvodního soudu pro Prahu 7, kde byl stěžovatel žalován o zhruba 300 000 Kč.
16. Vedlejší účastníci konstatovali, že nelze přehlížet fakt, že další spoluvlastník zmíněného domu - vedlejší účastník I. H. (bratr stěžovatele) - proti namítané dispozici s výnosem z pronájmu, o které od počátku věděl stejně jako stěžovatel, nic nenamítal.
17. V závěru svého vyjádření vedlejší účastníci opět podotkli, že odvolací i dovolací soud poskytly právům stěžovatele dostatečnou ochranu, neboť se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi jeho tvrzenými skutečnostmi, a tudíž nedošlo postupem obecných soudů k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani čl. 90 Ústavy a taktéž ani čl. 95 odst. 1 Ústavy.
18. Vedlejší účastníci shrnuli v závěru svého vyjádření, že stěžovateli nic nebránilo, aby svůj domnělý nárok uplatnil právně relevantním způsobem včas, a přestože zásada zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy představuje zajisté významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti, tak v tomto případě zmíněná zásada jednáním vedlejší účastnice porušena nebyla.
19. Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II.
20. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 7 C 237/2003. Z něj zjistil, že se vedlejší účastníci v řízení před obecnými soudy domáhali vydání platebního rozkazu v částce 301 809,84 Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že stěžovatel zabíral v domě, který byl v podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků a stěžovatele, čtyři byty, za něž neodváděl na společný účet nemovitosti nájemné ani poplatky za služby ve výši, která by odpovídala výši předepsaného regulovaného nájemného. Stěžovatel proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 22. 6. 2004 podal odpor, ve kterém neuznal nárok vedlejších účastníků; argumentoval, že dva z uvedených bytů neužívá a ani nemá k dispozici, přičemž za třetí a čtvrtý byt řádně platí nájemné i poplatky za služby. Dále stěžovatel v podaném odporu poukázal na skutečnost, že v letech 2002-2003 jako spoluvlastník předmětné nemovitosti neměl žádný přístup k účetním dokladům vztahujícím se k hospodaření se zmíněnou nemovitostí, a tudíž předpokládá, že jako čtvrtý spoluvlastník dané nemovitosti měl mít v každém roce podíl na ročním hospodářském výsledku nemovitosti ve výši 50 000 až 100 000 Kč. Tento svůj podíl stěžovatel uplatnil jako kompenzaci proti vedlejšími účastníky požadované částce, spolu s částkou ve výši 500 000 Kč, kterou podle vyjádření stěžovatele poskytl nájemníkům jednoho z uvedených bytů za to, že mu daný byt uvolní.
21. Ústavní soud se ve spise dále seznámil s protižalobou stěžovatele, ve které navrhl zamítnutí žaloby o zaplacení částky 301 809,84 Kč s příslušenstvím a v níž rovněž navrhl vydání rozsudku, dle něhož by mu byla vedlejší účastnice povinna zaplatit částku 750 000 Kč s 9% úrokem z prodlení od podání žaloby do 30. 6. 2006. Stěžovatel ve své protižalobě uvedl, že podle výpisu č. 76/1 z běžného účtu č. XX z 12. 7. 2001, tedy z účtu, na kterém byly ukládány peněžní prostředky získávané z nájmů bytů a nebytových prostor v domě ve Vinařské ul. č. 4/418, je patrné, že dne 12. 7. 2001 došlo na uvedený účet k připsání částky ve výši 3 000 000 Kč ze strany společnosti GROUP 4 Securitas, a. s., což představuje nájemné za užívání nebytových prostor, a následně, podle výpisu č. 77/1 ze dne 13. 7. 2001, byla tato částka převedena na účet vedlejší účastnice. Stěžovatel ve své protižalobě uvedl, že důvod převodu částky na účet vedlejší účastnice mu není znám, nicméně se domnívá, že částka měla být rozdělena mezi spoluvlastníky v poměru jejich podílu ke společné věci, tudíž stěžovateli měla být uhrazena částka 750 000 Kč.
22. Vedlejší účastníci k protinávrhu stěžovatele namítli promlčení uplatněného nároku. Uvedli, že nárok stěžovatele na zaplacení předmětné částky z důvodu bezdůvodného obohacení ze strany vedlejší účastnice podléhá promlčení v tříleté objektivní promlčecí lhůtě počítané od 13. 7. 2001, která se neprodlužuje o případné trvání promlčecí lhůty subjektivní. Z toho důvodu tříletá promlčecí lhůta skončila dle vedlejších účastníků 13. 7. 2005 a nárok byl stěžovatelem uplatněn až 13. 4. 2006.
23. Ústavní soud se ve spise dále seznámil s odůvodněními jednotlivých rozhodnutí obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 7 uznal nárok stěžovatele ze vzájemné žaloby. K námitce promlčení uplatněného nároku soud uvedl, že pokud si vedlejší účastnice ponechala celkovou částku získanou pronájmem nebytových prostor, aniž by ostatním spoluvlastníkům vyplatila podíl z této částky, ponechala si nájemné ve výši přesahující její podíl bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 7 dále poukázal na §107 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Obvodní soud v odůvodnění konstatoval, že s ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice věděla, že uvedená částka je výnosem ze společné věci, a přesto si ji v plné výši ponechala, došlo k bezdůvodnému obohacení úmyslnému. Tudíž objektivní desetiletá promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po odepsání uvedené částky z účtu, a jelikož nebylo v řízení prokázáno, že by se stěžovatel o bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice dozvěděl před více než dvěma lety ode dne uplatnění svého nároku, vycházel soud z toho, že nárok byl uplatněn včas a k promlčení nedošlo. Obvodní soud pro Prahu 7 dále uvedl, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečnosti, že se stěžovatel o bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice dozvěděl dříve, měla vedlejší účastnice, ta však takovou skutečnost netvrdila a ani k této skutečnosti nenabídla žádné důkazy.
24. V podaném odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 vedlejší účastníci namítali, že závěry soudu prvního stupně jsou spekulativní, bez jakékoliv opory v provedených důkazech a v důsledku toho nesprávné. Vedlejší účastníci se domnívali, že zůstal zcela ničím nepodložený závěr soudu prvního stupně o tom, že by vedlejší účastnice odepsala dne 13. 7. 2007 z účtu XX částku 3 000 000 Kč na jiný účet s úmyslem se na úkor někoho (zejména pak stěžovatele) obohatit. To ostatně podle vedlejších účastníků netvrdil ani sám stěžovatel. Vedlejší účastníci dále ve svém odvolání namítali, že nejen protižaloba, ale ani tvrzení žalovaného při soudním jednání v nejmenším neobsahovaly nic, z čeho by bylo možno dovodit úmysl vedlejší účastnice. Vedlejší účastníci ve svém odvolání zdůraznili, že nic neopravňovalo soud prvního stupně k tomu, aby ze zjištění, že výnos ze společné nemovitosti byl převeden na jiný účet, zcela uměle učinil závěr o úmyslu vedlejší účastnice se bezdůvodně obohatit, zvláště když se evidentně jednalo o převod celé částky 3 000 000 Kč, a nikoliv pouze o částku představující tvrzený podíl žalovaného na tomto výnosu, což by bylo při soudem dovozovaném úmyslu o bezdůvodném obohacení jistě nepochybně logičtější. Vedlejší účastníci tvrdili, že převod uvedené částky na tzv. podúčet byl učiněn po dohodě spoluvlastníků proto, že prostředky uložené na zmíněném podúčtu byly výhodněji úročeny než na účtu XX. Dále vedlejší účastníci namítli, že úvaha soudu prvního stupně o úmyslu vedlejší účastnice se obohatit nebyla podložena ani pouhým tvrzením stěžovatele, který v tomto ohledu má ohledně úmyslu důkazní břemeno.
25. Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že se odvolací soud neztotožnil s právním názorem nalézacího soudu v otázce promlčení nároku. Skutečný závěr o úmyslu žalobkyně se bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatele totiž nemohl učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu a k tomu navíc dodal, že stěžovatel sám ve vzájemné žalobě tvrdil, že mu není známo, z jakého důvodu vedlejší účastnice uvedenou částku ze společného účtu odepsala. Městský soud v odůvodnění souhlasil s vedlejší účastnicí, že závěr soudu prvního stupně o desetileté promlčecí lhůtě není ničím podložen. Tudíž odvolací soud dospěl k závěru, že byť byl nárok stěžovatele důvodný, tak v důsledku uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty nelze stěžovateli toto právo přiznat.
26. Ústavní soud se dále seznámil s dovoláním stěžovatele, ve kterém stěžovatel konstatoval, že nelze souhlasit s hodnocením odvolacího soudu. Stěžovatel zopakoval tvrzení, podle něhož vedlejší účastnice realizovala převod předmětné částky 3 000 000 Kč úmyslně a zcela v rozporu s obsahem smlouvy o úpravě spoluvlastnických vztahů, která byla uzavřena dne 20. 6. 1997 mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky. Podle stěžovatele je vyloučeno, aby převod vedlejší účastnice učinila bez úmyslu se bezdůvodně obohatit. Podle stěžovatele je určující součástí úmyslu intelektuální složka vůle, přičemž právě vůle vedlejší účastnice byla nepochybně nutná k tomu, aby převedla částku, která náležela stěžovateli, na svůj účet. Stěžovatel považuje za vyloučené, aby žalobkyně převedla předmětnou částku na svůj účet bez této vůle, tedy nedbalostí či omylem, jelikož realizace takového převodu je operací, kterou nelze provést bez předchozího rozmyslu o důvodu této operace, o způsobu jejího provedení a o jejím následku.
27. Stěžovatel v dovolání rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení". Stěžovatel se tudíž domníval, že s ohledem na úmysl vedlejší účastnice je nepochybné, že nemohla být při převodu předmětné částky na svůj účet v dobré víře, a pokud tedy vedlejší účastnice namítá promlčení a je soudem prvního stupně i soudem odvolacím shodně konstatována skutečnost, že došlo k bezdůvodnému obohacení, pak se ze strany vedlejší účastnice jedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
28. Stěžovatel dále v dovolání konstatoval, že nepovažuje za právně významné, že ve vzájemném návrhu uvedl, že mu není známo, z jakého důvodu vedlejší účastnice uvedenou částku ze společného účtu poukázala na svůj osobní účet. Zdůraznil, že se vyjádřil pouze k důvodu, a nikoliv k samotnému úmyslu.
29. Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že z obsahu spisu se nepodává, že by stěžovatel předložil soudu důkaz o tom, že se vedlejší účastnice odepsáním částky náležející stěžovateli z bankovního účtu bezdůvodně obohatila úmyslně. Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že stěžovatel neprokázal (ani netvrdil), že vedlejší účastnice se na jeho úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, nelze přisvědčit stěžovateli, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá oporu v provedeném dokazování.
30. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že vznesená námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť tento rozpor stěžovatel dovozuje z toho, že se vedlejší účastnice na jeho úkor bezdůvodně obohatila úmyslně, což však v odvolacím řízení, jak již bylo uvedeno, nebylo prokázáno.
31. Ústavní soud si dále v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Všichni účastníci dali souhlas s upuštěním od ústního jednání.
III.
32. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, nicméně nikoliv ta, která stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně označil. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je Ústavní soud ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním. Je tak oprávněn zkoumat, zda napadenými rozhodnutími byla porušena i jiná ústavně zaručená základní práva než ta, jejichž porušení stěžovatel v ústavní stížnosti namítal.
33. Ústavní soud předesílá, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a též porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je soudce vázán při rozhodování zákonem, dovolával se takových ustanovení, která žádná základní práva neobsahují, neboť prvé je kompetenční normou pro soudnictví, druhé vymezuje referenční rámec pro soudní rozhodování. Ústavní soud dospěl k závěru, že věc je třeba posoudit z hlediska možného porušení základního práva stěžovatele na legitimní očekávání garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. ve vazbě na výše uvedené i z hlediska práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny.
34. Ústavní soud se k ochraně legitimního očekávání vyjádřil již v nálezu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), v němž uvedl, že "pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva (viz rozhodnutí ESLP ve věci J. Broniowski proti Polsku z r. 2002). Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (viz věc Gratzinger a Gratzingerová proti České republice z r. 2002 nebo věc Zvolský a Zvolská proti České republice z r. 2001). Předmětem ochrany podle zmíněného článku je tedy nejen nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku.".
35. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37 SbNU 563), "ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě musí nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva. Legitimní očekávání ovšem nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva.". V citovaném nálezu Ústavní soud rovněž poznamenal, že "při střetu dvou základních práv (...) musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip.". K tomu lze dodat, že tato povinnost obecných soudů rozpoznat základní právo a poskytnout mu ochranu platí tím spíše v případě, kdy v posuzovaném vztahu svědčí základní právo toliko jedné straně sporu, zatímco druhé straně žádné hmotné základní právo (přirozeně vyjma práva na spravedlivý proces) nesvědčí a vzhledem k okolnostem ani svědčit nemůže, resp. v jejím postavení se odráží toliko ústavní princip, nikoliv hmotné subjektivní základní právo.
36. V nyní projednávaném případě jde o situaci, kdy obecné soudy rozhodovaly o nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy všech stupňů se shodly na tom, že tvrzený nárok představuje bezdůvodné obohacení, odvolací a dovolací soud na rozdíl od soudu nalézacího však dospěly k závěru, že nešlo o bezdůvodné obohacení úmyslné, a tudíž vznesený nárok podléhal promlčení v tříleté promlčecí době. Bezdůvodné obohacení tak nepochybně představovalo majetkovou hodnotu, o kterou byl v podstatě majetek stěžovatele (ve formě plodů věci, tj. zaplaceného výnosu nájemného z pronájmu nemovitosti) zkrácen. Byl-li stěžovatel podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, tak se zřetelem k výše uvedenému výkladu legitimního očekávání svědčilo toto základní právo stěžovateli nejen ve vztahu k majetkové hodnotě odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu na nemovitosti, nýbrž rovněž ve vztahu k výnosu z pronájmu nemovitosti, zvláště bylo-li nakládáno s předmětnou nemovitostí právě za účelem dosažení zisku (v daném případě pronajímání nebytových prostor společnosti GROUP 4 securitas, a. s.).
37. S ohledem na výše uvedené je proto třeba posoudit, zda stěžovateli předmětné základní právo svědčí i s ohledem na další konkrétní okolnosti případu; ani toto právo totiž nemůže působit absolutně, bez ohledu na ostatní základní práva a ústavní principy. V daném případě přichází v úvahu možný konflikt základního práva stěžovatele s principem právní jistoty, který je v právním řádu konkrétně reprezentován například též institutem promlčení, jenž byl obecnými soudy aplikován. Právě námitka promlčení vznesená vedlejšími účastníky a posuzovaná obecnými soudy vedla ze strany obecných soudů k závěrům, které stěžovatel napadl před Ústavním soudem.
38. Vazbu principu právní jistoty na jeho konkrétní demonstraci v institutu promlčení lze vysledovat i v odborné občanskoprávní doktríně: "Účelem promlčení je jednak stimulovat věřitele k včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky) a tím předcházet vzniku újmy, neboli aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva, jednak - a to zejména - čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností. Ty totiž jsou - zejména pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby - vždy spjaty s určitou sporností a neurčitostí (konkrétně jde o spornost, zda subjektivní občanské právo již mezitím nezaniklo splněním, započtením atd.) a nakonec i s případnými složitými soudními spory." (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 1. vydání, Praha 2008, s. 527).
39. Principu právní jistoty, který by v předmětné situaci ve svých důsledcích mohl svědčit vedlejším účastníkům, se však lze dovolávat a lze ho považovat za korektiv ochrany legitimního očekávání pouze za situace, kdy se jej dovolává subjekt v dobré víře. Není-li subjekt v dobré víře, nemůže v jeho případě působit ani princip právní jistoty jakožto korektiv ochrany legitimního očekávání, resp. tento princip nemůže být v rovině ústavněprávní důvodem pro omezení ochrany legitimního očekávání stěžovatele [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 519/08 (N 157/50 SbNU 399), odstavec 22].
40. S ohledem na skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy, s nimiž - jak uvedeno shora - se Ústavní soud seznámil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, nelze na dobrou víru vedlejších účastníků (resp. vedlejší účastnice) dle Ústavního soudu usuzovat. V dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému. Na úrovni podústavního práva, zde občanského zákoníku, lze v takovém případě hovořit např. o bezdůvodném obohacení. Z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z rozsudku ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 33 Odo 938/2002, vyplývá následující: "Vzhledem k tomu, že občanský zákoník ani jiný občanskoprávní předpis pojem a podstatu úmyslného jednání nevymezuje, vychází se v právní teorii z právní úpravy zavinění obsažené v trestním zákoně. Právní teorie vycházející z §4 trestního zákona rozlišuje podle přítomnosti rozumového (intelektuálního) a volního (určovacího) prvku mezi úmyslným jednáním a jednáním z nedbalosti. O úmysl přímý jde tehdy, jestliže ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, věděl, že svým jednáním získá bezdůvodné obohacení a současně je také získat chtěl. O úmysl nepřímý jde, jestliže ten, kdo se na úkor jiného obohatil, věděl, že svým jednáním obohacení, které mu nenáleží, může získat, a s tímto následkem byl pro případ, že nastane, srozuměn. V obou případech je tedy rozhodujícím znakem úmyslu předchozí vědomost subjektu, který se neoprávněně obohatil, o tom, že svým jednáním získává (úmysl přímý) nebo získat může (úmysl nepřímý) hodnoty vyjádřitelné v penězích, které mu nenáležejí.".
41. Na základě okolností posuzovaného případu přitom Ústavní soud dospěl k závěru o přinejmenším nepřímém úmyslu vedlejší účastnice. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno samotné bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice, resp. nebyl rozporován fakt, že se bezdůvodně obohatila. Vedlejší účastnice v podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, který v odůvodnění uvedl, že si vedlejší účastnice nájemné ponechala bez právního důvodu a učinila tak úmyslně, namítala toliko neprokázání svého úmyslu se bezdůvodně obohatit a samotný fakt převodu peněz nikterak nerozporovala. Rovněž odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutečný závěr o úmyslu žalobkyně se bezdůvodně obohatit na úkor stěžovatele nemohl nalézací soud učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu. Nadto odvolací soud uvedl, že byť byl nárok stěžovatele důvodný, tak v důsledku uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty nelze stěžovateli toto právo přiznat.
42. Jak je již uvedeno shora, úkolem Ústavního soudu není provádět dokazování za účelem zjištění úmyslu vedlejší účastnice; Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda odvolací a dovolací soud provedly interpretaci skutkového stavu stran promlčení stěžovatelova nároku z pohledu zásahu do základních práv stěžovatele ústavně konformně. Ústavní soud konstatuje, že argumentaci zmíněných soudů shledal v posuzování úmyslu logicky nesprávnou, jelikož z pouhého tvrzení, že nalézací soud nemohl závěr o úmyslu učinit z žádného tvrzení ani provedeného důkazu, nelze usuzovat na neúmyslné obohacení. Vedlejší účastnice převedla na svůj osobní účet zisky, které pocházely z nájmu nebytových prostor v předmětné nemovitosti, přičemž i z výše zmíněné smlouvy ze dne 20. 6. 1997 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky jasně plyne, že "zisky z nemovitosti, jakož i podíly na ztrátách se dělí mezi smluvní strany dle jejich spoluvlastnických podílů". Je vyloučené, že by si vedlejší účastnice nebyla tohoto závazku vědoma a peněžní prostředky převedla na svůj účet v dobré víře, uvedla-li již ve svém odvolání, že převod celého výnosu z nemovitosti na její účet byl učiněn z důvodu lepšího úročení (bod 24). Z jejího vlastního vyjádření tedy vyplývá, že si byla vědoma dispozic i s peněžní částkou, která jí nenáleží, a je třeba podotknout, že jí tvrzená dohoda s ostatními spoluvlastníky nebyla prokázána. Proto je třeba její jednání posoudit jako úmyslné bezdůvodné obohacení, a nelze tedy akceptovat ani tříletou objektivní promlčecí lhůtu. Ze shora uvedeného lze tudíž dovodit, že hodnocení důkazů ze strany odvolacího a dovolacího soudu bylo provedeno bez ohledu na respekt k základním právům stěžovatele zaručeným ústavním pořádkem.
43. Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že vedlejší účastnice nebyla a ani nemohla být v dobré víře, pokud jde o zmocnění se finanční částky připadající na podíl stěžovatele z výnosu nájemného. Za této situace nebylo namístě akceptovat námitku promlčení v obecné lhůtě, jak to učinily odvolací a dovolací soud. Obecné soudy tak svými rozhodnutími poskytly ochranu principu právní jistoty a navíc upřednostnily tento princip před ochranou legitimního očekávání v případě, kdy pro to s ohledem na konkrétní a v řízení zjištěné okolnosti (úmysl vedlejší účastnice) nebyl prostor. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu neposkytla ochranu stěžovatelovu legitimnímu očekávání, čímž obecné soudy nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům. Napadená rozhodnutí tak porušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a samotné jeho legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
44. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.