ECLI:CZ:US:2010:1.US.1830.10.1
sp. zn. I. ÚS 1830/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ROBSTAV, s. r. o., IČ 27066550, se sídlem Podskalská 6/408, 128 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem, se sídlem Těšnov 1/1059, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 1 Afs 10/2010, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 5 Ca 349/2006 a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 21. 8. 2006 sp. zn. FŘ-12515/13/06 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. 145686/05/002513/8263, vydanému Finančním úřadem pro Prahu 2. Proti výše uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2009 sp. zn. 5 Ca 349/2006 jako nedůvodná zamítnuta, když městský soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat správnost údajů na předmětné faktuře a nelze ji tak uznat za daňový doklad prokazující nárok stěžovatelky na odpočet DPH. Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 1 Afs 10/2010 jako nedůvodná zamítnuta.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestřela zcela totožnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy, zejm. v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka namítala, že orgány moci veřejné neprovedly jí navrhované důkazy výslechem svědků a další v řízení provedené důkazy nesprávně hodnotily, když na jejich základě dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Ústavní soud konstatuje, že finanční ředitelství a zejména obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky, když obecné soudy při přezkumu rozhodnutí správního orgánu dospěly k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neprokázala svá skutková tvrzení o přijetí plnění, zakládající nárok na odpočet DPH. Naopak, rozhodnutí městského soudu je dostatečně vyargumentováno, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak přesvědčivě a ústavně konformně odpovídá na všechny námitky stěžovatelky, zejména ve vztahu k neprovedení stěžovatelkou navrženým důkazům. Ústavní soud uzavírá, že argumentace stěžovatelky se opírá o izolované hodnocení důkazů, když stěžovatelka u každého z nich jednotlivě dovozuje přípustnost jiného výkladu, přičemž zcela opomíjí, že tyto ve své vzájemné souvislosti vedou k logickému a konzistentnímu závěru o neuskutečnění zdanitelného plnění v takovém rozsahu, v jakém byl stěžovatelkou nárokován. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu