ECLI:CZ:US:2010:1.US.1942.10.1
sp. zn. I. ÚS 1942/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2010 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Lukášem Niedobou, advokátem se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 6 Tdo 269/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 2. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 37 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 6. 2009 č. j. 17 T 75/2008-156 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za uvedené trestné činy a sbíhající trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým by stěžovatel uznán vinným na základě rozsudku téhož soudu ze dne 31. 3. 2008 č. j. 17 T 231/2007-117, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. 3 To 364/2008, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců nepodmíněně. Stěžovateli byla též uložena náhradová povinnost ve vztahu k poškozeným A. B. a J. R. ve výši 137 500 Kč, resp. 27 000 Kč. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil za v rozsudku blíže popsaných okolností dvěma dílčími útoky. Jednak v přesně nezjištěné době ve Znojmě poté, co dne 12. 1. 2005 byla na jeho bankovní účet poukázána částka 137 500 Kč po předchozí dohodě s poškozeným A. B., který účet stěžovatele potřeboval pro zaslání svého podílu z prodeje domu, neboť sám účet zřízený neměl, měl stěžovatel tyto peníze dle dohody ihned po jejich připsání na účet poškozenému vrátit, což však stěžovatel přes opakované urgence odmítl učinit. Jednak ve dnech 30. 10. 2007 v době kolem 18:30 hod a 1. 11. 2007 v době kolem 19:00 hod ve Znojmě vylákal od poškozeného J. R. za v rozsudku blíže rozvedených okolností pod záminkou půjčky částku v celkové výši 27 000 Kč, aniž by ji měl v úmyslu vrátit a dosud skutečně poškozenému nic nevrátil, vyhýbal se mu a na telefonáty nijak nereagoval.
Odvolání stěžovatele, v němž nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem pouze v jeho neprospěch, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. 7 To 360/2009 podle §256 tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil se závěry nalézacího soudu o vině i výši trestu i se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy, v němž neshledal žádné nedostatky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž zejména namítal nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se způsobem provedení i hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, nesprávnou kvalifikaci předmětných skutků jako trestných činů a rovněž neúplná skutková zjištění ze strany soudů obou stupňů. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo zřejmé, že stěžovatel své dovolací námitky směřuje výhradně do oblasti skutkových zjištění. Nadto Nejvyšší soud připomenul, že "každý dovolatel musí nejen v souladu s ust. §265f odst. 1 věty první tr. řádu v mimořádném prostředku odkázat na ust. §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jek je vymezen v příslušném ustanovení." (str. 6 usnesení).
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a v podstatě zopakoval námitky, které na svou obhajobu uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu i s výše citovanými rozhodnutími krajského a okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů (zejm. svědecké výpovědi poškozených i dalších svědků či listinné důkazy - výpisy z bankovního účtu stěžovatele) a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. S námitkami stěžovatele se jak okresní, tak i krajský soud řádně vypořádaly, včetně námitek týkajících se nezohlednění údajných rozporů ve svědeckých výpovědích či neobjektivního a z hlediska obhajoby nikoliv nestranného hodnocení důkazů. Stejně tak Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a podrobně zdůvodnil proč tyto námitky směřující výhradně do oblasti skutkových zjištění z hlediska přípustnosti dovolání odmítl. (viz výše, str. 5 - 6 usnesení). Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí i rozhodnutí jemu předcházející vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Ústavní soud nadto považuje za vhodné dodat, že stěžovatelem předložená ústavní stížnost se pohybovala na samotné hranici přípustnosti, neboť jejím obsahem bylo pouze stručné vylíčení dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy v závěru doplněné o výčet celé řady základních práv, aniž by stěžovatel Ústavnímu soudu předložil jakékoliv ústavněprávní argumenty či předestřel konkrétní skutečnosti, které by jeho tvrzení o porušení svých základních práv dokládaly. Doplnění ústavní stížnosti, které stěžovatel v původním podání přislíbil ve lhůtě 14 dnů, informační systém Ústavního soudu neevidoval, a to ani dne 21. 7. 2010. Navíc faktické prodlužování šedesátidenní lhůty stanovené zákonem o Ústavním soudu k podání ústavní stížnosti určováním dalších lhůt k jejímu doplňování, by dle názoru Ústavního soudu mělo být spíše výjimečné, neboť v takovém případě by stěžovatel byl zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří této povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli. V této souvislosti tak lze hovořit spíše o liknavém přístupu právního zástupce stěžovatele k věci či dokonce o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 3. vyd., Linde Praha 2005, s. 218).
Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí nebo jemu předcházející řízení porušilo nějaké základní právo stěžovatele (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2010
Ivana Janů
předsedkyně senátu