ECLI:CZ:US:2010:1.US.2368.09.1
sp. zn. I. ÚS 2368/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelkaky M. B., zastoupené Mgr. Jitkou Michálkovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 745/2009 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009 sp. zn. 9 To 122/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující - po výzvě k odstranění vad ze dne 21. 9. 2009 - všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Zásadní námitkou stěžovatelky byl nesouhlas s rozsahem provedených důkazů, se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a z těchto důkazů vyvozených skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů. Stěžovatelka tvrdila, že se nedopustila skutků uvedených pod body II./1, IV. a V. obžaloby, přesto byla uznána vinnou i jejich spácháním a byl jí uložen trest odnětí svobody právě i za tyto činy.
Stěžovatelka spatřovala pochybení nalézacího soudu v tom, že uvěřil poškozenému F. P. a naopak neuvěřil jí samotné, přičemž ponechal na poškozeném, v jaké výši vyčíslí škodu, ačkoli pro to neměl žádný konkrétní důkaz. Nesouhlasila se způsobem provedení rekognice, s jejím opakováním a s vyhodnocením výsledků těchto vyšetřovacích úkonů. Poukázala na vady v procesním postupu Policie ČR, která neprovedla zajištění dostupných trasologických, daktyloskopických a pachových stop.
Stěžovatelka brojila proti postupu nalézacího soudu i tvrzením, že vyhodnotil důkazní situaci jako zcela jednoznačnou, a proto jí navržené důkazy označil za nadbytečné. Odvolací soud vady řízení nenapravil a konstatoval, že předchozí řízení netrpí žádnými podstatnými vadami a právo stěžovatelky na obhajobu nebylo zkráceno. V jednání soudů spatřovala stěžovatelka podjatost vůči ní, neboť byla uznána vinnou i spácháním skutků, k nimž se nedoznala, přestože provedené důkazy její vinu zcela jednoznačně neprokázaly. Vyslovila přesvědčení, že v její věci došlo k porušení zásady "in dubio pro reo", neboť obecné soudy vyhodnotily účelově a v její neprospěch všechny okolnosti, které bylo možno vykládat jak v její prospěch i v neprospěch.
Stěžovatelka s odkazem na mezinárodní smlouvy o lidských právech, ústavní pořádek a rozhodovací činnost Ústavního soudu uvedla, že orgány soudní moci porušily její právo na spravedlivý proces. V trestním řízení proti její osobě soudy porušily její základní práva a na základě nesprávného vyhodnocení důkazů dospěly k chybným skutkovým závěrům a k nespravedlivému rozhodnutí tím, že ji odsoudily i za skutky, které nespáchala.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze byla Ústavním soudem zrušena.
II.
K prověření námitek stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 56/2007, ze kterého zjistil následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 29 T 56/2007 (v pořadí třetím) byla stěžovatelka uznána vinnou skutky, jichž se dopustila v době od prosince 2002 do ledna 2006 (zejména podvodným vylákáním peněz od různých poškozených), které jsou přesně popsány ve skutkových větách výroku o vině pod body I. až VI., v nichž soud shledal v bodě I. pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 tr. zák., v bodě II. trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodě III. trestný čin podvodu podle §250 odst.1, 2 tr. zák., v bodě IV. trestný čin vydírání podle §235 odst.1, 2 písm. c) tr. zák., v bodě V. trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila jako zvlášť nebezpečná recidivistka podle §41 odst. 1 tr. zák. a v bodě VI. trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. 19 T 8/2005 soud stěžovatelce uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. a §37a tr. zák. souhrnný společný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a podle §57a odst. 1 tr. zák. jí uložil trest zákazu pobytu na území okresu Rokycany na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil stěžovatelce povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu a podle §229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4 .2009 sp. zn. 9 To 122/2009 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž uplatnila důvody dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.7. 2009 sp. zn. 8 Tdo 745/2009 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Jak je shora rozvedeno, stěžovatelka brojila výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, podstata odůvodnění ústavní stížnosti spočívala v polemice s tímto hodnocením a v nesouhlasu se skutkovými a právními závěry těchto soudů.
Ústavní soud proto zdůrazňuje, že pokud jde o hodnocení důkazů, je i v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkčně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a v řízení o ústavní stížnosti střeží výhradně dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, sp. zn. III. ÚS 166/95, N 79/04 SbNU 255). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
IV.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatelky a zda řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka v celém rozsahu již v průběhu trestního řízení a zejména v odvolání a v dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelkou v těchto opravných prostředcích.
Ústavní soud zdůrazňuje ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelčina skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu zaujmutí odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládajícími vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 272/01, N 93/34 SbNU 9, sp. zn. II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165). Takové vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 10 v odůvodnění odsuzujícího rozsudku ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 29 T 56/2007 podrobně rozvedl důkazy ve věci provedené a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatelky. Vypořádal se rovněž s odmítnutím některých z důkazů, jejichž provedení stěžovatelka navrhovala.
Stěžovatelka, shodně jako v ústavní stížnosti, v odvolání uplatnila námitky vztahující se k hodnocení důkazů, ke zjištěnému skutkovému stavu věci a nevyhovění návrhům na doplnění dokazování. Městský soud v Praze se všemi námitkami vztahujícími se k důkaznímu řízení řádně zabýval a konstatoval, že předcházející řízení netrpí žádnými podstatnými procesními vadami a právo stěžovatelky na obhajobu nebylo zkráceno. Vypořádal se rovněž s tvrzením stěžovatelky, že dokazování mělo být doplněno. Odvolací soud souhrnně zdůraznil, že důkazní situace ohledně její viny je nepochybná, je usvědčována řadou na sobě nezávislých svědeckých výpovědí, které jsou v souladu s jejím doznáním. Namítané rekognice, vztahující se ke skutkům pod body IV. a V. výroku o vině, obstojí i přes zjištěná procesní pochybení, neboť soud má k dispozici dvě svědecké výpovědi, kterými byla stěžovatelka jednoznačně označena za pachatelku. Pro stručnost odvolací soud - ve vztahu k výrokům o vině - odkázal rovněž na své závěry obsažené ve dvou předcházejících zrušovacích usneseních.
Rovněž Nejvyšší soud se v řízení o dovolání zabýval opakovanými námitkami stěžovatelky. Podrobně odůvodnil závěr, že námitky uplatněné v dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nejsou námitkami právními, nýbrž námitkami, kterými stěžovatelka pouze zpochybňuje skutkový stav a že stěžovatelkou formulované argumenty proti uloženému trestu nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Ústavní soud konstatuje, že s námitkami stěžovatelky uplatněnými v ústavní stížnosti se zákonným způsobem již vypořádaly soudy odvolací a dovolací a své závěry v souladu s ustanoveními §134 odst. 2 tr. řádu odůvodnily. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se těmito námitkami znovu zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.
Dodává pouze následující:
K opakování rekognice (první dne 14. 7. 2006 a druhá dne 23. 2. 2007) uvádí Ústavní soud, že je třeba přisvědčit námitce stěžovatelky týkající se důkazní hodnoty druhé rekognice, neboť tento vyšetřovací úkon je vzhledem ke své povaze úkonem zásadně neopakovatelným. Současně je však třeba zdůraznit, že stěžovatelka nebyla uznána vinnou skutky, k nimž se rekognice vztahovala, toliko na podkladě výsledku druhé rekognice, neboť jako pachatelka byla ztotožněna již při prvé rekognici a byť i výběru osob zúčastněných na tomto úkonu mohla být věnována větší pozornost, nešlo o výraznou odlišnost těchto osob, která by mohla způsobit nepoužitelnost tohoto důkazu v řízení před soudem; dále je stěžovatelka v daném směru usvědčována dvěma shodnými svědeckými výpověďmi, jak zdůraznil odvolací soud.
Ústavní soud připouští, že skutková zjištění obecných soudů u skutku týkajícího se poškozeného F. P. převážnou měrou spočívají na věrohodnosti poškozeného, jehož výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato věrohodnost sama se však již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti vymyká hodnocení Ústavního soudu. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, což se v dané věci stalo.
Pokud jde o zásadu in dubio po reo, na niž ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž poukazovala, tato vyplývá ze zásady presumpce neviny vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, obecné soudy neměly o vině stěžovatelky i v bodech II./1, IV. a V obžaloby žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že zásadu in dubio pro reo nepoužily.
Pro úplnost ve vztahu k nevyhovění některým důkazním návrhům stěžovatelky odkazuje Ústavní soud na své stanovisko obsažené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že důkazní návrh stěžovatelky byl - bez řádného odůvodnění - opomenut.
V.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Důkazy byly provedeny v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a vyvození skutkových zjištění z provedených důkazů věnovaly soudy dostatečnou pozornost. Odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Ústavní soud nezjistil žádné vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah do právního stavu, který byl zjednán pravomocnými rozhodnutími obecných soudů.
Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelkou, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. února 2010
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu