ECLI:CZ:US:2010:1.US.293.10.1
sp. zn. I. ÚS 293/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Nové bydlení Nymburk, družstvo, se sídlem Liberec 1, Jestřábí 974, zastoupeného Mgr. Janem Hraško, advokátem se sídlem Revoluční 123/17, Liberec 4, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci z 2. 10. 2009, č. j. 30 Co 248/2009-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 3. 2008, č. j. 15 C 265/2005-68, byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu s příslušenstvím v částce 711.000,- kč a nahradit jim náklady prvostupňového řízení.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal. Namítal mj. absolutní neplatnost smlouvy, ze které mu měla plynout povinnost zaplatit smluvní pokutu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 2. 10. 2009, č. j. 30 Co 248/2009-204, byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 711.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 20. 12. 2004 do zaplacení zamítá. Výrokem II (jenž je napaden touto ústavní stížností) pak krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí nepřiznat stěžovateli (jako jinak úspěšnému účastníkovi řízení) náklady řízení dovodil v souladu s §150 o. s. ř. z toho, že text neplatné smlouvy o smlouvě budoucí byl koncipován samotným stěžovatelem.
Podle názoru stěžovatele porušil krajský soud výrokem o nákladech řízení jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i základní právo zaručující ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Krajský soud prý nezohlednil povahu nákladů soudního řízení; ty totiž představují nejen paušální úhradu odměny advokátovi, ale i soudní poplatek z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně připadající státu (který v tomto případě podle stěžovatele činil 28.440,- Kč). Odvolací soud sám konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vadné, leč přesto nerozhodl ani o náhradě tohoto nákladu (soudního poplatku) ve prospěch stěžovatele, který byl úspěšným účastníkem soudního řízení. Odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů zařízení je podle stěžovatele velmi kusé, opírající se o to, že neplatnou smlouvu koncipoval sám stěžoval. Krajský soud však opominul, že vedlejší účastníci se rovněž podíleli na koncipování této smlouvy a nadto byli po celou dobu řízení zastoupeni advokátem. Nelze prý také přehlédnout, že smlouva byla uzavřena v roce 2002, žaloba pak byla podána o několik let později; vedlejší účastníci tedy měli dostatečný časový prostor, aby si neplatnost smlouvy uvědomili. Postup odvolacího soudu spočívající v nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníkovi proto představuje extrémní vybočení z účelu §150 o. s. ř., a tedy porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený výrok krajského soudu zrušil a aby uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, aby zcela nahradil stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem.
II.
Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiloženého se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 28. 3. 2008, č. j. 15 C 265/2005-68, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit M. a Ing. Z. Č. (v řízení před obecnými soudy žalobcům, v řízení o ústavní stížnosti vedlejším účastníkům - dále jen "vedlejší účastníci") částku 711.000,- Kč s příslušenstvím a nahradit jim náklady řízení. Opravným usnesením č. j. 15 C 265/2005-73 bylo rozhodnuto, že na nákladech řízení je stěžovatel povinen vedlejším účastníkům zaplatit částku 81.633,20 Kč. Prvostupňovým soudem přiznaný nárok představoval smluvní pokutu za prodlení stěžovatele (žalovaného) s uzavřením kupní smlouvy na byt, který se zavázal převézt na vedlejší účastníky ve sjednaném termínu, leč to neučinil. Stěžovatel a vedlejší účastníci totiž uzavřeli 18. 10. 2002 smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se zavázali uzavřít kupní smlouvu o převodu bytové jednotky pátý den po právní moci kolaudačního nedohodnutí vztahujícího se k tento bytové jednotce, nejpozději však do 20. 11. 2003; v soudním řízení přitom bylo zjištěno, že tento termín nebyl dodržen, stěžovatel se dostal do prodlení a k podpisu kupní smlouvy došlo až v den právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. 20. 12. 2004.
Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Liberci odvolání, v němž namítal mimo jiné absolutní neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní ze dne 18. října 2002, (mající charakter smlouvy o smlouvě budoucí dle §50a odst. 1 OZ); odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 859/2002.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutím z 2. 10. 2009, č. j. 30 Co 248/2009-204, zejména konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí kupní neobsahuje potřebné náležitosti a je tedy třeba ji považovat - pro neurčitost vymezení předmětu budoucí smlouvy - podle §37 OZ za absolutně neplatnou. Neplatným potom je i ujednání o smluvní pokutě. Proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 711.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku krajského soudu). Výrokem II dále krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že text neplatné smlouvy o smlouvě budoucí byl koncipován samotným stěžovatelem a proto z důvodu hodného zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před okresním a krajským soudem.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany zejména z toho důvodu, že spor o náhradu nákladů řízení (i když je integrální součástí soudního řízení a Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že se někdy může citelně dotknout některého z účastníků řízení), zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv či svobod (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98 z 1. 11. 1999). Případy, kdy otevřel Ústavní soud ústavní stížnost věcnému přezkumu, jsou svojí povahou spíše výjimečné (viz např. nález Ústavního soudu z 17. 5.2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, N 75/22 SbNU 145). Ústavní soud se uchyluje ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení pouze ojediněle, např. pokud zjistí, že došlo k zjevnému porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, nebo bylo-li současně zasaženo i jiné základní právo stěžovatele (to je dovoditelné z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 259/08 N 65/40 SbNU 647).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení §150 o. s. ř. ukládají obecnému soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Jestliže krajský soud své moderační oprávnění založil na posouzení existence důvodů hodných zvláštního zřetele, spočívajících v tom, že text neplatné smlouvy o smlouvě budoucí byl koncipován samotným stěžovatelem, nelze tyto důvody považovat za extrémně vybočující z dispozičního oprávnění soudu či za jeho libovůli. Se zřetelem na souvislosti shora uvedené krajský soud - podle názoru Ústavního soudu - po právu uvážil, že by bylo nespravedlivé, aby stěžovatel profitoval z protiprávního stavu, který sám přivodil.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným výrokem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Ústavní soud rovněž neshledal důvod, aby uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec uhradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v "odůvodněných případech podle výsledků řízení". O takový případ se však v souzené věci zjevně nejedná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu