ECLI:CZ:US:2010:1.US.3123.10.1
sp. zn. I. ÚS 3123/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele H. Ch. T., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Městského státního zastupitelství Praha ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. KZV 240/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, sp. zn. 44 To 508/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť prý jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, napadeným usnesením státní zástupkyně byl podle §71 odst. 4 tr. ř. - z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. - stěžovatel (a další obviněné osoby) ponechán ve vazbě. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Stěžovatel spolu se spoluobviněnými se měli dopustit trestného činu tím, že neoprávněně vyrobili na území ČR omamnou látku konopí, kterou následně vyváželi do zahraničí; přes hraniční přechod Aš-Selb vyvezli celkem 29kg konopí do SRN, kde byl kurýr s drogovou zásilkou zadržen. Dále stěžovatel a další spoluobvinění měli dne 9. 11. 2009 vyvést do Slovenské republiky celkem 15 kg konopí, kde rovněž byl kurýr s drogovou zásilkou zadržen; konopí je omamná látka zařazená do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných a psychotropních látkách v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb. (srov. usnesení Městského státního zastupitelství Praha ze dne 26. 8. 2010, č. j. KZV 240/2009-443).
Dle napadeného usnesení státní zástupkyně vyšetřování není ukončeno, a nadále jsou prováděny další vyšetřovací úkony potřebné pro objasnění skutkového stavu věci. Je pátráno po dalších svědcích, dosud nebyly vypracovávány všechny znalecké expertízy a další byly vyžádány, chybí část překladu zájmových hovorů, týkající se pěstírny Krucemburk, je vyhodnocován nadále obsáhlý listinný materiál opatřený cestou mezinárodní pomoci se SRN, je plánováno vyhotovení fotodokumentace ze sledování osob a doplnění osobních výkazů obviněných. Nadále je pátráno po pobytu uprchlého T. P. T. Poté plánuje policejní orgán vyšetřování ukončit a seznámit obviněné se spisovým materiálem. Z dosavadního dokazování je dle napadeného usnesení zřejmé, že obvinění jsou stiháni důvodně; za usvědčující důkazy lze označit některé tiskové sestavy zájmových hovorů, výsledky daktyloskopických a chemických expertíz a výslechy svědků; většina obviněných však trestnou činnost popírá, a v přípravném řízení nevypovídali. Provádění dalších důkazů je tedy nezbytné pro objasnění skutkového stavu věci a pro další rozhodnutí. Délka vyšetřování tedy dle státní zástupkyně odpovídá charakteru věci. Délka vazby se u stěžovatele počítá od 27. 11. 2009 od 20.53 hod. Dle názoru státní zástupkyně je vazba útěková dána především vysokou trestní sazbou, jíž jsou obvinění (tedy včetně stěžovatele) ohroženi, neboť lze očekávat uložení přísných nepodmíněných trestů; dále je útěková vazba dána tím, že to jsou cizí státní příslušníci, a je tedy důvodná obava, že by území ČR po propuštění opustili. Pokud jde o vazbu předstižnou, pak s ohledem na skutečnost, že k jednání docházelo po delší dobu, je odůvodněna obava, že by se obvinění mohli v případě propuštění dopouštět další trestné činnosti.
Městský soud v Praze uvedl v napadeném usnesení v podstatě následující.
Všichni obvinění jsou stíháni důvodně, neboť ve spise je dostatek důkazů svědčících o důvodnosti trestního stíhání. Jedná se zejména o výsledky domovních prohlídek, o šetření orgánů policie jak v České republice, tak ve Spolkové republice Německo, o záznamy o odposleších telefonních hovorů, kamerové záznamy a o znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Všichni obvinění jsou cizími státními příslušníky, kteří mohou území České republiky kdykoli opustit, navíc jsou ohroženi vyšším trestem odnětí svobody a jsou proto u nich dány konkrétní skutečnosti, které vedou k o obavě z toho, že by se v případě propuštění z vazby na svobodu trestnímu stíhání pobytem na neznámém místě vyhýbali nebo tím, že by se skrývali. Z popisu stíhaného skutku vyplývá, že obvinění mají kontakty do zahraničí a i tato konkrétní skutečnost násobí obavu z následků předpokládaných §67 písm. a) tr. ř. Pokud jde o důvod vazby předstižné, jedná se o trestnou činnost s nepochybně zištným motivem, uvedené trestné činnosti se "měli" obvinění dopouštět delší dobu a představovala zdroj jejich příjmů. To opodstatňuje existenci důvodové vazby podle §67 písm. c) tr ř.
K jednotlivým námitkám uvedl městský soud následující.
Státní zástupkyně řádně zdůvodnila, proč nebylo možné pro obtížnost věc skončit. Jedná se o obsáhlou věc s více obviněnými, byla vyžadována právní pomoc ze zahraničí a bylo nutno obstarat řadu důkazů, včetně znaleckých posudků. Pokud některé úkony trvají vzhledem k jejich charakteru delší dobu, jako je tomu např. u znaleckých posudků, je logické, že zdůvodnění rozhodnutí je v tomto směru totožné s rozhodnutím předchozím. Městský soud též uvedl, že rozhodnutí státní zástupkyně je dostatečně individualizováno tak, aby bylo možné rozlišit důvody, které ji vedly k závěru o ponechání jednotlivých obviněných ve vazbě. Důvod vazby útěkové rozhodně nebyl dovozen pouze ze skutečnosti, že obvinění jsou cizími státními příslušníky; k této skutečnosti totiž přistupují u každého ze stěžovatelů další konkrétní skutečnosti, na něž stížnostní soud v tomto svém rozhodnutí poukázal. Obviněným není dáváno k tíži, že k věci nevypovídají, neboť se jedná o jejich zákonné právo. Stížnostní soud neshledal ve věci průtahy a uvedl, že není pravda, že státní zástupkyně neprovádí kontrolu postupu policejního orgánu. Státní zástupkyně kontrolu stavu vyšetřování provádí; její poslední prověrka byla uskutečněna v měsíci srpnu 2010. Městský soud konečně uvedl, že nelze mít za to, že pokud státní zástupkyně rozhodla u některého z obviněných dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí předchozí, stalo se tak v neprospěch obviněného, a konstatoval, že vyšetřování rozsáhlé trestné činnosti se chýlí ke konci.
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí státní zástupkyně je předčasné, neboť bylo (nejen v případě stěžovatele) rozhodováno s více jak měsíčním předstihem před uplynutím lhůty ve smyslu §71 odst. 4 tr. ř.; při předchozím prodlužování vazby stížnostní soud rozhodl dne 29. 6. 2010 a právě od právní moci posledního prodlužování vazby se počítá lhůta dle §71 odst. 4 tr.ř.
Tu Ústavní soud poukazuje na názor obecně uznávané odborné literatury - na kterém neshledává nic protiústavního - podle něhož "Dikce nejpozději znamená, že toto rozhodnutí je možno učinit i v určitém časovém předstihu před skončením uvedené lhůty, což se může uplatnit ve skupinových věcech proti více obviněným s rozdílně vymezeným počátkem vazby, kdy státní zástupce může o trvání vazby u všech obviněných rozhodnout jedním usnesením. V této lhůtě je třeba usnesením rozhodnout, nikoli usnesení oznámit oprávněným osobám." (Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, Praha, 2008, str. 526). Sám stěžovatel nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci, která by byla způsobilá zdůvodnit závěr o protiústavnosti postupu státní zástupkyně, pokud rozhodla s předstihem před uplynutím nejzažší hůty ve smyslu §71 odst. 4 tr. ř..
Citovanou námitku proto Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
III.
Stěžovatel dále zejména namítá, že napadená rozhodnutí byla jen velmi povrchně, resp. nijak konkrétně odůvodněna, bylo opakovaně poukazováno na rozpětí trestní sazby, bylo dáváno stěžovateli k tíži, že je cizím státním příslušníkem, že nevypovídá a že je třeba provádět určité konkrétní úkony; tím prý docházelo ke stále stejnému odůvodňování rozhodnutí o dalším trvání vazby, a to jen použitím jiných slov, avšak nikdy s konkrétním vztahem k stěžovatelově osobě. Z dosud provedeného dokazování není podle jeho názoru patrno, že by se vůbec měl jednání kvalifikovaného jako trestného dopustit.
1) S těmito námitkami se však již orgány činné v trestním řízení řádně vypořádaly. Jde nejen o napadené usnesení městského soudu (srov. zejména reprodukci jeho odůvodnění citovanou výše), ale i o předchozí vazební rozhodnutí soudů (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. Nt 4395/2009, č. l. 302; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 44 To 36/2010, č. l. 383; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 44 To 160/2010, č. l. 398; usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 44 To 328/2010, č. l. 430). Již v předchozích vazebních soudních rozhodnutích se poukazovalo na nadbytečnost opětovného popisování skutečností svědčících pro důvodnost vazebního stíhání a trestního stíhání stěžovatele, neboť ty byly vyjádřeny už v prvních vazebních soudních rozhodnutích (tedy např. v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. Nt 4395/2009, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 44 To 36/2010, kterým byl stěžovatel vzat do vazby). V předchozích vazebních rozhodnutích byla též rekapitulována důkazní situace přímo ve vztahu k stěžovateli (srov. např. č. l. 304 či 433). Městský soud v Praze v usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 44 To 328/2010, přiléhavě konstatoval, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost a že mu reálně hrozí trest odnětí svobody ve výši nejméně 10 let; to je okolnost natolik markantní, že sama o sobě - a to i se zřetelem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 - zakládá u stěžovatele nadále důvodnou obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba). To je dále umocněno tím, že k České republice nemá žádné pevné vazby k určitému místu pobytu a že je cizincem, který měl naopak vztah k osobě zabývající se nelegálním obchodem s konopím v mezinárodním měřítku, a to ke spoluobviněnému T. P. T., který je stíhán jako uprchlý (č. l. 434). Pokud jde o vazbu předstižnou dle §67 písm. c) tr. ř., již v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 44 To 160/2010, se uvádělo, že stěžovatel neměl žádný zdroj příjmů a není pevně vázán k žádnému místu zaměstnání. Sám městský soud v napadeném usnesení k předstižné vazbě uvedl, že trestná činnosti představovala pro stěžovatele zdroj jeho příjmů, že se jedná o trestnou činnost s nepochybně zištným motivem a že obvinění se trestné činnosti dopouštěli delší dobu.
2) Ústavní soud dále poukazuje na to, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby podle ustanovení §67 tr. řádu) je především věcí orgánů činných v trestním řízení, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení dosáhnout jinak. Pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení přitom nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní, přesná a neměnná kritéria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a do rozhodnutí jimi zdůvodněných) plynoucích ze skutkových zjištění, známých v době rozhodování orgánů činných v trestním řízení o vazbě, může Ústavní soud - podle své ustálené judikatury - zpravidla zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Takové pochybení však Ústavní soud neshledal. Orgány činné v trestním řízení totiž v posuzované věci dostatečně poukázaly na určité konkrétní okolnosti, které odůvodňují obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. §67 písm. a), c) trestního řádu; je zřejmé, že tyto konkrétní okolnosti mohou značit určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu stěžovatele, ale i znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. Postup orgánů činných v trestním řízení v dané věci a jejich závěry tedy nelze v uvedených souvislostech označit - pokud jde o vztah mezi existujícími skutkovými zjištěními a zákonem stanoveným důvody vazby, které byly v souzené věci použity - za ústavně nepřípustně extenzivní, případně za extrémně rozporné.
3) Pokud jde o námitky stěžovatele napadající důkazní situaci ve vztahu k meritu věci (zda je dáno důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin), tu Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na shora citovaná usnesení orgánů činných v trestním řízení. Ostatně, stěžovatel v tomto směru nic konkrétního nenamítl, v podstatě jen neurčitě poznamenal, že z dosud provedeného dokazování údajně není patrno, že by se stěžovatel měl jednání (kvalifikovaného jako trestného) dopustit. V této souvislosti se lze dovolat nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 734/08 ze dne 22. 5. 2008: "K této námitce stěžovatele, jakož i některým dalším, týkající se důkazní situace (kupř. tvrzená nevěrohodnost osoby poškozeného a jím předkládané verze reálného stavu věci, zpochybňování verze skutkového stavu věci snesené matkou poškozeného, namítaná dosavadní důkazní nedostatečnost aj.), o kterou opírá nedůvodnost vazby, Ústavní soud uvádí, že hodnocení důkazů, doposud ve věci shromážděných, je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je pouze institut zajišťovací, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pravděpodobnosti ve vztahu k důsledkům, které mohou nastat, nebude-li obviněný do vazby vzat. Ústavnímu soudu, jenž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy) ani ostatních orgánů veřejné moci, nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel stíhaný trestný čin spáchal nebo nespáchal (srov. obdobnou metodologii kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 391/06).".
IV.
Ústavní soud závěrem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis (což učinil Ústavní soud i v nyní posuzované věci, neboť si vyžádal spis od orgánů činných v trestním řízení) či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu