ECLI:CZ:US:2010:1.US.3271.09.1
sp. zn. I. ÚS 3271/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 22. června 2010 sp. zn. I. ÚS 3271/09 ve věci ústavní stížnosti
stěžovatelky T-Mobile Czech Republic, a. s., IČ: 64949681, se sídlem Praha 4, Tomíčkova 2144/1, 149 00, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2009 č. j. 14 EC 191/2009-59, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení peněžité částky.
Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2009 č. j. 14 EC 191/2009-59 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Napadeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Jičíně žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované k úhradě částky 4 186 Kč, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku současně s ústavní stížností i odvolání, které však bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 2010 č. j. 25 Co 38/2010-94 odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Mimo jiné namítá, že Okresní soud v Jičíně - přes její výslovný písemný nesouhlas - rozhodl věc bez nařízení jednání. Dne 15. 9. 2009 stěžovatelka zcela prokazatelně doručila Okresnímu soudu v Jičíně elektronické podání (podepsané zaručeným elektronickým podpisem založeným na kvalifikovaném certifikátu vystaveném akreditovaným poskytovatelem), ve kterém vyjádřila svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Okresní soud však i toto podání zcela ignoroval a dne 19. 10. 2009 vydal bez ústního projednání věci napadený rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl.
Okresní soud v Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a bylo tak umožněno věc projednat. V průběhu řízení byl totiž nedopatřením přehlédnut nesouhlas žalobce s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a žalobci bylo tak nesprávně upřeno právo jednání se účastnit. Okresní soud posléze vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Též stěžovatelka (v závěru ústavní stížnosti) vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
S ohledem na uvedená sdělení obsahující i souhlas účastníků řízení s postupem podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nelze další objasnění věci očekávat.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že Okresní soud v Jičíně přes výslovný písemný nesouhlas stěžovatelky rozhodl věc bez nařízení ústního jednání.
Podle §115a o. s. ř. platí, že "K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v §120 odst. 2.".
Z citovaného ustanovení tedy plyne, že pokud se účastník řízení práva účasti na projednání věci nevzdal či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, nelze (až na tam uvedenou výjimku, což není případ nyní posuzované věci) ve věci bez nařízení ústního jednání rozhodnout.
V nyní posuzované věci však stěžovatelka adresovala dne 14. 9. 2009 Okresnímu soudu v Jičíně svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (srov. č. l. 42-43). Dne 15. 9. 2009 byla uvedená písemnost soudu doručena. To okresní soud opomenul, což ostatně i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uznává.
Z toho resultuje, že okresní soud nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení §115a o. s. ř., tj. nařídit jednání ve věci, a tím zajistit možnost účastníku řízení účastnit se jednání ve věci.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než napadené usnesení Okresního soudu v Jičíně podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušit.
Za tohoto stavu - který již sám nutně vedl ke zrušení napadeného rozhodnutí - se již Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
III.
Stěžovatelka navrhla v ústavní stížnosti, že se jí přiznává vůči Okresnímu soudu v Jičíně náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Tento návrh odůvodnila tím, že okresní soud nerespektoval ani zákonnou ani všeobecně známou a již delší dobu publikovanou judikaturu Ústavního soudu týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů, jakož i judikaturu Nejvyššího soudu týkající se možnosti rozhodnout věc bez nařízení ústního jednání. Tím došlo ke zvlášť intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ta nepovažuje za spravedlivé, aby v důsledku nesla náklady na bránění svých ústavních práv ze svého. To platí za situace, kdy protiústavní rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně svým jednáním nevyvolala a v řízení o ústavní stížnosti bylo její zastoupení advokátem podle zákona povinné.
Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Z něj plyne, že náklady řízení před Ústavním soudem, které účastníkovi vzniknou, hradí účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 tohoto zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníku nebo vedlejšímu účastníku řízení, aby jinému účastníku řízení zcela nebo zčásti nahradil jeho náklady řízení.
K aplikaci tohoto ustanovení však Ústavní soud neshledal prostor. Je jeho ustálenou praxí, že k uložení povinnosti náhrady nákladů řízení přikračuje toliko ve zcela mimořádných a výjimečných případech. Úspěch ve sporu není v řízení před Ústavním soudem jediným kritériem přiznání náhrady nákladů řízení. Nyní posuzovaný případ však za zcela mimořádný a výjimečný nepovažuje; to platí v souhrnu z následujících důvodů.
V řízení před Ústavním soudem stíhá stěžovatele povinnost (plynoucí z §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu) bez odkladu vyrozumět Ústavní soud o uplatnění jakéhokoliv jiného prostředku nebo způsobu ochrany jeho práva po celou dobu řízení o ústavní stížnosti, bez ohledu na to, byl-li uplatněn před podáním ústavní stížnosti, současně s ní anebo později. Tato povinnost vyplývá i z §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; podle něj musí návrh na zahájení řízení obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, jimiž je zásadně třeba rozumět i skutečnosti, které se váží k otázce přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel nesplní svou povinnost tvrzení, nelze ani vyloučit, že nesplnění informační povinnosti může naplnit skutkovou podstatu hrubého ztěžování postupu řízení, za což by mohla být stěžovateli uložena pořádková pokuta (§61 zákona o Ústavním soudu) [srov. Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi, a. s., 2007, str. 344].
Stěžovatelka však uvedenou povinnost nesplnila, tedy nesdělila Ústavnímu soudu informaci, že uplatnila k ochraně svých práv souběžně s ústavní stížností jiný procesní prostředek; stěžovatelka totiž podala proti napadenému rozhodnutí též odvolání. Nejen to, stěžovatelka v ústavní stížnosti dokonce použila takovou textaci, která zřetelně naznačovala opačnou - fiktivní - situaci, tj. že odvolání nepodala (srov. text v ústavní stížnosti: "Jelikož však proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Jičíně není odvolání, jakožto řádný opravný prostředek dle občanského soudního řádu, přípustné, jedinou možností právní ochrany stěžovatele vůči rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2009 č. j. 14 EC 191/2009-59 tak zůstává pouze tato ústavní stížnost."). Z toho by bylo možné i dovodit, že stěžovatelka uvedla Ústavní soud v omyl. V odvolání (srov. č. l. 70) - v rozporu s tvrzením v ústavní stížnosti - pak stěžovatelka uváděla, že "o nepřípustnosti odvolání byla okresním soudem nesprávně poučena, když z čl. II bodu 10 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, lze dovodit, že je v této věci odvolání přípustné.".
Porušením uvedené informační povinnosti tak stěžovatelka mohla zkomplikovat rozhodování Ústavního soudu o této ústavní stížnosti. Nebylo možné a priori vyloučit, že by Ústavní soud ve věci rozhodl, aniž by byl vyčkal rozhodnutí odvolacího soudu proti napadenému rozsudku okresního soudu; Ústavní soud se totiž nemusel dozvědět o tom, že souběžně běží odvolací řízení proti napadenému rozsudku okresního soudu (jak bylo uvedeno, stěžovatelka tuto skutečnost Ústavnímu soudu zamlčela). Platí však, že Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o ústavní stížnosti, dokud běží souběžně řízení před obecným soudem proti témuž rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností; v opačném případě by totiž Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů nebo ve stejné věci by mohla existovat dvě protikladná rozhodnutí, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Na tom nic nemění skutečnost až později nastalá, že odvolací soud odmítl odvolání proto, že podle zákona nebylo odvolání stěžovatelky prostředkem k ochraně jejího práva.
Jestliže tedy stěžovatelka porušila svou informační povinnost ve vztahu k Ústavnímu soudu, nejeví se jako nespravedlivé, že jí Ústavní soud náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Zde Ústavní soud poukazuje též na své usnesení sp. zn. I. ÚS 1839/08 (ve SbNU nepublikováno), v němž se praví: "Jak však Ústavní soud zjistil, stěžovatel takové odvolání podal ... Ústavní soud v této souvislosti vytýká stěžovateli a jeho právnímu zástupci postup ztěžující řízení před Ústavním soudem, neboť tuto - s ohledem na §75 odst. 1 a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - relevantní informaci Ústavnímu soudu nesdělili.".
K tomu lze ještě dodat, že právní zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem bylo soustředěno pouze na sepsání ústavní stížnosti [srov. shodně např. nález sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007 (N 18/44 SbNU 235)].
Toliko pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pro kvalifikované rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zapotřebí, aby účastník řízení předložil Ústavnímu soudu takové podklady, které by svědčily pro odůvodněnost uložení povinnosti náhrady nákladů řízení. To však stěžovatelka neučinila [srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273)].