ECLI:CZ:US:2010:1.US.728.10.1
sp. zn. I. ÚS 728/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. července 2010 sp. zn. I. ÚS 728/10 ve věci ústavní stížnosti Lascar & Subag, spol. s r. o., se sídlem Tusarova 49, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 12 Co 315/2009-166, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,31 Kč z důvodu prodlení se zaplacením kupní ceny a náklady řízení.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 č. j. 12 Co 315/2009-166 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí genezi celé věci, která je do značné míry komplikovaná.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. 2. 2004 sp. zn. 5C 120/2003 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby stěžovatelka jako žalovaná byl povinna zaplatit žalobkyni M. C. částku 50 062 Kč, se zamítá.
Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla na základě objednávky stěžovatelky ze dne 18. 5. 1998 uzavřena kupní smlouva, podle níž bylo stěžovatelce dodáno zboží (obuv), které následně žalobkyně stěžovatelce vyfakturovala. V kupní smlouvě bylo mezi účastníky dohodnuto, že v případě prodlení zaplatí stěžovatelka žalobkyni úrok z prodlení označený jako penále ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Stěžovatelka nezaplatila žalobkyni kupní cenu včas, proto žalobkyně podle sankčního ujednání požadovala od stěžovatelky úrok z prodlení 0,5 % denně.
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 166/2004 ze dne 27. 10. 2004 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna žalobkyni zaplatit částku 50 062 Kč. Dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 14 745 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 14 520 Kč.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 4. 2007 sp. zn. 32 Odo 358/2005 rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. 5C 189/2007 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby byla stěžovatelka jako žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 50 062 Kč, se zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 16 Co 355/2008 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 4. 2009 č. j. 5 C 189/2007-142 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žaloba, aby stěžovatelka byla povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,91 Kč, se zamítá, a žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení v částce 37 750 Kč. Dále bylo rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit pouze běžný úrok z prodlení ve výši 5 005,69 Kč, což představuje 0,05 % denně (co do částky 44 994,91 Kč byla žaloba, jak je výše uvedeno, zamítnuta).
V tomto rozsudku dospěl obvodní soud k závěru o neplatnosti sjednaného úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně (180 % ročně) pro rozpor s dobrými mravy. Zhodnotil výši sjednaného úroku jako lichvářskou, takže je v rozporu s §39 obč. zák. a s §1 odst. 2 obch. zák. K tomu uvedl, že navíc došlo k ujištění stěžovatelky o nepoužití smluvního úroku z prodlení, že nebyl vystaven daňový doklad na takto požadované příslušenství pohledávky a že stěžovatelce byla poskytnuta lhůta delší než 14 dnů ke splatnosti; to vše prý svědčí pro závěr, že předmětná sankce v podobě smluvních úroků z prodlení nebyla míněna vážně. Obvodní soud dodal, že stěžovatelka byla vedena při nezaplacení kupní ceny včas tím, že jí "neoprávněně byla odmítnuta reklamace vadného zboží, aby jí tento finanční obnos zůstal pro vypořádání reklamací vůči jejím zákazníkům".
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 12 Co 315/2009 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 44 994,31 Kč a náklady řízení před soudy obou stupňů v částce 63 350 Kč.
Uvedený rozsudek byl odůvodněn v podstatě tím, že to byla stěžovatelka (žalovaná), která porušila svoji smluvní povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu v dohodnutém termínu; městský soud dodal, že stěžovatelka plnila až 63, resp. 62 dnů po poskytnuté šedesátidenní lhůtě splatnosti kupní ceny. Odvolací soud pak neshledal žádné konkrétní okolnosti věci, které by mohly vést k závěru o neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §3 odst. 1 obč. zák., resp. §265 obch. zák. týkajících se úroku z prodlení sjednaného mezi účastníky podle §369 obch. zák.
II.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení citovaného rozsudku městského soudu pro rozpor především s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka konkrétně namítá zejména následující.
Nejvyšší soud ve svém výše citovaném rozsudku uvedl, že "dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou dovolatelky, že sjednaný úrok z prodlení je "nemravný", když jeho výši v sazbě 0,5 % denně (tj. 180 % ročně) má za "lichvářskou". Tato námitka je relevantní a odvolací soud se měl vymáhaným nárokem zabývat rovněž z hlediska ustanovení §39 obč. zák., tj. zda ujednání účastníků je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.". Městský soud v Praze svým rozhodnutím (napadeným touto ústavní stížností) se tedy měl s právním názorem Nejvyššího soudu vypořádat. To však učinil jen lakonickým konstatováním - jak je uvedeno výše - že žalovaná stěžovatelka porušila svoji smluvní povinnost zaplatit sjednanou kupní cenu v dohodnutém termínu, plnila až po 63, resp. 62 dnech po poskytnutí 60denní lhůty splatnosti kupní ceny, a že dále neshledal žádné konkrétní okolnosti daného případu, které by mohly vést k závěru o neplatnosti (ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. ve spojení s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., resp. ustanovení §265 obch. zák. týkajícího se úroku z prodlení sjednaného mezi účastnicemi podle ustanovení §369 obch. zák.).
Stěžovatelka dodala, že Obvodní soud pro Prahu 7 - oproti Městskému soudu v Praze - při opakovaném důkladném řízení dospěl k závěru, že ujednání je neplatné, a to podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy a podle ustanovení §265 obch. zák. pro rozpor s poctivým obchodním stykem, neboť smluvní výše úroku se jeví jako úrok lichvářský. Soud provedl dokazování, a to jak fakturami, tak dodacími listy, a výpověďmi svědků M. F. a O. L. Dále vyvodil závěry z toho, že vyzval žalobkyni k předložení přehledu penalizačních faktur za období od roku 1998 do roku 2001, což žalobkyně neučinila; navíc (prostřednictvím svého právního zástupce) po poučení soudem ohledně možnosti tvrdit další skutečnosti a označit k nim důkazy, pokud jde o případný nárok na zákonný úrok, tento požadavek odmítla.
Stěžovatelka uzavřela tak, že sjednání úroku z prodlení ve výši 180 % ročně považuje za nemravné a lichvářské a jeho vymáhání je nejen v rozporu s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, ale i se zákonem. Jestliže soud takový požadavek žalobkyně akceptoval, je jeho rozhodnutí v rozporu s Listinou základních práv a svobod.
III.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se s důvody, které jej vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobně vypořádal ve svém rozhodnutí; za výchozí podklad změny napadeného rozhodnutí považoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývala platností ujednání o smluvních sankcích v obchodních závazkových vztazích z hlediska jejich souladu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, a jí se také ve svém rozhodnutí dovolal. Městský soud proto zcela odkázal na závěry uvedené v napadeném rozsudku, zejména na stranu čtyři jeho odůvodnění. Poukázal rovněž na to, že jeho rozhodnutí je souladné i s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 32 Odo 1281/2008. Závěrem svého vyjádření vyslovil Městský soud v Praze souhlas s upuštěním od ústního jednání o této ústavní stížnosti.
Vedlejší účastnice M. C., jsouc zastoupena advokátem JUDr. O. P., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti (konkrétně k bodu 2) uvedla, že se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který se s námitkou nemravnosti sjednaného úroku z prodlení vypořádal tak, že požadovaná majetková sankce byla uplatněna po právu. Pokud pak stěžovatelka neustále tvrdí, že se jednalo o 180% roční úrok z prodlení, jde jen o její tvrzení vycházející z pouhé matematické hypotézy bez odrazu k realitě, která je zcela odlišná a která také byla zřejmým důvodem k tomuto jeho rozhodnutí. K bodu 3 ústavní stížnosti se vedlejší účastnice opět plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu. K důvodům tohoto sporu uvedeným v poslední větě bodu 3 ústavní stížnosti se vedlejší účastnice tak, jak to uvádí stěžovatelka, nikdy nevyjádřila. Jako důvod své žaloby uváděla vždy jen platební nekázeň svých odběratelů, kteří i přes co nejvýhodnější platební podmínky sjednané smluvní podmínky svévolně porušovali. (Co se týče zmiňovaného sporu z reklamací zboží se stěžovatelkou, byla vedlejší účastnice samozřejmě jeho výsledkem zklamána, neboť za své zboží nedostala od stěžovatelky zaplaceno ani jí nebylo navráceno zpět, poněvadž se zmíněný soud ztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že dodané zboží bylo v důsledku povodně zničeno a následně vyhozeno. Ze svého hlediska tak vedlejší účastnice pociťovala křivdu, neboť byla přesvědčena, že důsledek škody na věci - byť i způsobené vyšší mocí - má za povinnost nést ten, kdo má tuto věc u sebe) Ústavní práva stěžovatelky prý nebyla uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze nikterak porušena, naopak chování stěžovatelky vůči vedlejší účastnici se v obchodních vztazích (potažmo platebních vztazích) jevilo jako svévolné a nedisciplinované.
Rovněž stěžovatelka udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
S ohledem na to, že stěžovatelka i Městský soud v Praze vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání, a poněvadž nebylo možné od ústního jednání očekávat další objasnění věci, Ústavní soud v souladu s §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, od ústního jednání upustil.
IV.
1. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda mezi stěžovatelkou a žalobkyní (vedlejší účastnicí v řízení o ústavní stížnosti) sjednaný úrok z prodlení je či není právně souladný, tedy zda jeho výše v sazbě 0,5 % denně (tj. 180 % ročně) je či není lichvářská. Klíčové je posouzení tohoto smluvního ustanovení z hlediska ustanovení §39 obč. zák., tj. zda ujednání účastníků je nebo není neplatné, tedy zda se příčí dobrým mravům. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti takového ujednání, odvolací soud rozhodl opačně.
2. Ústavní soud se již touto otázkou ve své judikatuře zabýval.
V nálezu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409) totiž Ústavní soud vytyčil předmět ústavněprávního přezkumu následovně: "Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítla, stejně jako před soudy prvního a druhého stupně, že úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně, sjednaný v čl. IV. bodě 4 smlouvy o dílo, je v rozporu s dobrými mravy; jde prý o úkon absolutně neplatný (§3 odst. 1 a §39 občanského zákoníku), který je v nesouladu i se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku), jakož i s obecně uznávanými hodnotami demokratického právního státu.".
Ústavní soud se tedy v citovaném nálezu zabýval otázkou, "zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla stěžovatelka, jak je z výše uvedeného zřejmé, zejména zavázána zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně.".
Uvedl k tomu především následující:
"Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů ani nahrazovat jejich dokazování a hodnocení provedených důkazů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda nebyla v předchozím řízení porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatelky, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces. Opakovaně je tím zdůrazňována povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možno hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i právní principy uznávané demokratickými právními státy.
Ústavní soud také několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)] ...
Podle §39 občanského zákoníku je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, neplatný. Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Obchodní zákoník pak v ustanovení §265 stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti [usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383)]. Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy - v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení - musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy ...
Se zřetelem na shora uvedené ústavněprávní zásady, pronikající do tzv. podústavního práva, lze ... říci, že zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Na tom nic nemění to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 % a až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5 %.
Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky, a ani si nelze představit jinou investici, která by nabízela obdobný zisk. Jak již bylo uvedeno, smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno - podle názoru Ústavního soudu - dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.
V této souvislosti je namístě poukázat např. i na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry Ústavní soud souhlasí a který, ač má občanskoprávní charakter a vztahuje se na výši smluvních úroků, a nikoliv úroků z prodlení, je v některých pasážích použitelný i pro daný případ. Nejvyšší soud tam v příslušné právní větě mj. uvedl, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky; podle Nejvyššího soudu nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení §658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.".
3. Z citovaného textu plyne tehdy vyslovený právní názor Ústavního soudu, že je protiústavní sjednání povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně. Proto Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
4. Tento právní názor dopadá i na nyní posuzovanou věc, neboť i zde jde o posuzování ústavní konformity úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. jak dovodily obecné soudy 180 % ročně.
5. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud námitky obsažené ve vyjádření Městského soudu v Praze a ve vyjádření vedlejší účastnice za irelevantní.
6. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí porušilo nejen základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny, ale též - ve svých důsledcích - i její základní právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť napadené rozhodnutí se majetku stěžovatelky (povinnosti zaplatit určitou částku) zjevně dotýká.
V.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora citovaných základních práv stěžovatelky, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověno a napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen.
Ústavní soud dodává, že shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 523/07 musel být, resp. měl být městskému soudu znám nejen cestou jednoduchého vyhledání nálezové judikatury Ústavního soudu k §39 obč. zák. v ASPI (kde je nato výslovně uveden název citovaného nálezu jako "Přiměřenost výše úroků z prodlení"), ale i z dostupné a známé odborné literatury, v níž byl citovaný nález zmíněn a rozebrán (srov. např. Varvařovský, P.: Úroky z prodlení a dobré mravy, Právní fórum, 8/2009, str. 357).