ECLI:CZ:US:2010:2.US.1013.09.1
sp. zn. II. ÚS 1013/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 7. 2008 sp. zn. 1 T 73/2008, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 12 To 308/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 3 Tdo 101/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře, sp. zn. 1 T 73/2008, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Kutné Hoře uznal rozsudkem ze dne 3. 7. 2008 sp. zn. 1 T 73/2008 stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 trestního zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Podle skutkové věty se stěžovatel stíhaného jednání dopustil dne 24. 2. 2008 kolem 00.30 hodin v Čáslavi, Žitenické ulici čp. 1529, v bytě č. 3, v obývacím pokoji tím, že bodl velkou silou nožem o délce čepele 9 cm do zad L. K. a způsobil jí těžké zranění spočívající v bodné ráně v oblasti zad vlevo, na kůži délky asi 3 cm, pronikající pod levou lopatku ve střední čáře lopatkové, cca v 7. mezižebří do dutiny hrudní a levé plíce, poranění vedlo ke krvácení a vniknutí vzduchu do dutiny hrudní. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 1 T 37/2002 byl přitom odsouzen pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který vykonal dne 15. 7. 2006. Stěžovatel dále podle skutkové věty od přesně nezjištěné doby, nejméně od 7. 1. 2008 do 24. 2. 2008 v Čáslavi, Žitenické ulici čp. 1529, v bytě č. 3, neoprávněně přechovával střelbyschopnou pistoli značky Browning ráže 7,65 mm se 42 ostrými náboji. Za uvedené jednání jej soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí blíže popsaného zavíracího vystřelovacího nože a pistole Browning ráže 7,65 mm s funkčním zásobníkem. Podle §72 odst. 2 písm. b) trestního zákona mu soud uložil ochranné ústavní protitoxikomanické léčení. Proti tomuto rozsudku se odvolal stěžovatel, okresní státní zástupkyně v jeho neprospěch a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. 12 To 308/2008 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody zrušil a při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu propadnutí věci a ochranném léčení stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud dále doplnil výrok o náhradě škody, podle nějž je stěžovatel povinen zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 23.135,50 Kč. Odvolání stěžovatel soud zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 2. 2009 sp. zn. 1 Tdo 101/2009, odmítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení jednostranně hodnotily provedené dokazování a přihlížely toliko k důkazům v jeho neprospěch. Většina jeho návrhů na doplnění dokazování byla zamítnuta. Stěžovatel si není vědom toho, že by se k činu doznal, neboť verzi skutkového děje, kterou soudy označují za prokázanou, stěžovatel od počátku připouštěl při své výpovědi dne 25. 2. 2008 pouze jako jednu z možných verzí. Tento výslech byl navíc proveden bez přítomnosti jeho obhájce a stěžovatel při něm byl ve velmi špatném zdravotním stavu. Protokol o tomto výslechu nebyl ve spisu při jeho předložení k prostudování založen a soudy k němu neměly přihlížet. Neměl tedy být ani předkládán znalcům. Těm však byla údajně předkládána pouze jedna verze, totiž že je stěžovatel viníkem, který se přiznal. Jiné verze vzniku poranění poškozené soudy nezkoumaly. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že naznačeným postupem byla porušena zásada presumpce neviny. Stěžovatel připomíná, že i sama poškozená své výpovědi měnila a že v době zranění byla pod vlivem alkoholu. Přesto její pozdější verzi soud uvěřil, aniž by se zabýval zkoumáním její osobnosti a věrohodnosti. V přípravném řízení byla navíc pořízena fotodokumentace verze poškozené bez přítomnosti stěžovatele. Způsob, jakým podle jejího podání ke zranění došlo, stěžovatel nepovažuje za možný. Stěžovatel dále uvádí, že poškozenou posílal k lékaři a že zhoršení zdravotního stavu si přivodila předně poškozená sama opožděným vyhledáním lékařského ošetření. Závěr soudů, že těžká újma na zdraví byla způsobena výlučně jednáním stěžovatele, tak není podle jeho názoru správný.
Stěžovatel polemizuje i se závěrem, že ke způsobení těžké újmy na zdraví došlo z jeho strany úmyslně. Chování stěžovatele po zjištění zranění poškozené s tímto závěrem nekoresponduje. Nebyl zjištěn ani žádný motiv údajného stěžovatelova jednání. V době, kdy se čin stal, byl stěžovatel ve stavu, kdy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly podstatnou měrou sníženy. Skutkové závěry nebyly podle jeho názoru správně zjištěny a ani právní kvalifikace neodpovídá skutečnosti.
Soudy nezohlednily dostatečně ani závěry znalců Mgr. Č., MUDr. K. a Mgr. Č., podle nichž stěžovatel trpí těžkou smíšenou poruchou osobnosti.
K vydané pistoli stěžovatel uvádí, že si ji opatřil za účelem spáchání sebevraždy, o níž se již dříve pokusil. Zbraň při sobě nenosil a nikoho jiného s ní neohrožoval. Pro společnost tak tato skutečnost podle názoru stěžovatele nepředstavovala žádné nebezpečí.
Stěžovatel nesouhlasí ani s odsouzením v pozici zvlášť nebezpečného recidivisty, neboť nikdy v minulosti nikomu ublížení na zdraví nezpůsobil a nebyl za takový skutek stíhán.
Stěžovatel připomíná, že jeho výhrady k jednostrannému hodnocení důkazů vyústily dne 2. 7. 2008 v návrh na vyloučení předsedy senátu, přísedících a státní zástupkyně z důvodu podjatosti. O jeho návrhu však Krajský soud v Praze zamítavě rozhodl až dne 13. 8. 2008. Dne 3. 7. 2008 tak okresní soud jednal za situace, kdy o jeho nepodjatosti nebylo rozhodnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se důkladně zabýval námitkami stěžovatele, které znovu opakuje v odůvodnění ústavní stížnosti a podrobně vyložil důvody, pro něž jim nelze přisvědčit. Ztotožnil se s rozsahem provedeného dokazování i s právním posouzení zjištěných skutků. Odchýlil se toliko v úvaze o výši trestu a náhradě škody.
K námitkám ohledně postupu policejního orgánu v přípravném řízení je namístě uvést, že spisový materiál neobsahuje výpověď stěžovatele ze dne 24. 2. 2008, kdy byl zadržen. Dne 25. 2. 2008, kdy byl stěžovatel za přítomnosti obhájkyně jako obviněný vyslýchán, odmítl vypovídat. Ve spisu je založena až jeho výpověď ze dne 26. 2. 2008, kterou rovněž za přítomnosti své obhájkyně učinil před soudem při rozhodování o vzetí do vazby, kde uvádí, že o tom, jak se skutkový děj v inkriminovanou noc odvíjel, se dozvěděl až ráno od družky, neboť byl pod vlivem alkoholu a drog (č. l. 72 spisu). Shodně jeho výpověď interpretoval i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku a ani následně stěžovatelem podané výpovědi soud nehodnotil jako jeho doznání. Výslovně přitom v odůvodnění rozsudku uvedl, že úřední záznamy o podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání, nemají procesní význam pro další řízení a nebyly do spisu zařazeny. Znalec je osoba odlišná od orgánů činných v trestním řízení, která je přibírána za účelem objasněním skutečností, pro něž je nutné mít odborné znalosti. Odpovídá tedy toliko na otázky odpovídající specializaci znalce, které jsou výslovně formulovány v zadání. K hodnocení provedeného dokazování, natož pak k právní kvalifikaci skutku, je povolán výlučně soud a znalec se k těmto otázkám nevyjadřuje. I v posuzované věci je zřejmé, že znalci se vyjadřovali k okruhům problémů vymezených v zadání orgánů činných v trestním řízení, pro jejichž zodpovězení je potřeba odborných znalostí. Z obsahu spisu přitom ani v nejmenším nevyplývá, že by znalcům byla předkládána některá ze skutkových verzí či že by snad informace o možných verzích skutkového děje závěry znaleckých posudků ovlivňovaly.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se soudy nezabývaly jinou verzí skutkového děje, než jak ji popsala poškozená. Při hodnocení provedeného dokazování však soudy dospěly k závěru, že její verze nejlépe koresponduje s dalším důkazním materiálem. Podporuje ji předně závěr znaleckého posudku Prof. MUDr. P. K. CSc. z oboru soudního lékařství, který vysvětlil, jakým mechanismem ke vzniku zranění došlo, a výhrady stěžovatele, že ke zranění mohlo dojít i jinak, např. nalehnutím na nůž, znalec neakceptoval. Dále je výpověď poškozené podporována i výpovědí svědkyně Z. Otázkou věrohodnosti poškozené se soud velmi podrobně zabýval. Zjistil, že stěžovatel a poškozená byli v inkriminované době partneři. Poškozená chtěla se stěžovatelem založit rodinu a nechtěla se smířit s tím, že si údajně našel práci v Praze a má v úmyslu se tam odstěhovat. Z jejího chování po činu i z prvotních výpovědí před lékaři v nemocnici je zřejmé, že poškozená měla obavu, že v případě, že bude zjištěno, že jí zranění způsobil stěžovatel, ztratí svého partnera. Její trvající citový vztah ke stěžovateli byl patrný i z jejího chování při hlavním líčení. Soud neopomněl zohlednit, že poškozená byla při spáchání trestného činu pod vlivem alkoholu, její popis průběhu skutku však soud považoval za velmi detailní a v průběhu trestního řízení se v podstatě neměnil. Stěžovatelův návrh, aby byl vypracován znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie k osobě poškozené, soud zamítl, neboť nezjistil žádné relevantní informace, které by vedly k závěru, že poškozená je psychicky nemocná. Ostatně i k dalším stěžovatelem navrženým důkazům, které soud zamítl, připojil zevrubné vysvětlení, z jakých důvodů považoval provedení dalšího dokazování za nadbytečné. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Této povinnosti soudy dostály.
Odvolací soud se k námitce stěžovatel zabýval i otázkou, zda si stěžovatelka pozdním vyhledáním lékařské pomoci nezpůsobila zhoršení zdravotního stavu. Soud vyšel předně ze závěrů znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Podle výpovědi uvedeného znalce k pneumotoraxu a zakrvácení hrudní dutiny došlo již tím, že ji stěžovatel bodl. Všechny následky související s ohrožením důležitého orgánu tak zcela bezprostředně souvisejí s jednáním stěžovatele a následná nespolupráce poškozené při ošetření na úvahách o jeho vině nemůže dle závěrů znalce nic změnit.
Uplatnění zásady, plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je na místě potud, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci (srov. hodnocení výpovědi poškozené, svědkyně Zábojové a výslech znalce z oboru soudního lékařství), nejsou splněny podmínky uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch". To proto, že soud pochybnosti neměl.
Ohledně námitky, že stěžovatel nebyl přizván k provedení fotodokumentace verze poškozené na místě činu, je nutné konstatovat, že ze spisového materiálu vyplývá, že tomuto úkonu byla přítomna obhájkyně stěžovatele, práva obhajoby tak byla zachována.
Ohledně právní kvalifikace soud dovodil naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví minimálně v podobě nepřímého úmyslu, neboť stěžovatel bodl poškozenou velkou silou nožem dostatečné velikosti k tomu, aby byl schopen způsobit těžkou újmu na zdraví. Snížení ovládacích a rozpoznávacích schopností, které nebyly zcela vymizelé, si stěžovatel způsobil požíváním omamných a psychotropních látek, jejichž účinky na sebe zná. Motiv ke spáchání činu byl rovněž soudy zjištěn.
Co se týče trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, je k námitce stěžovatele namístě připomenout, že objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně lidí před možným ohrožením jejich života a zdraví, které vyplývá ze samotného nekontrolovaného držení střelné zbraně. K legálnímu držení střelné zbraně je totiž podle speciálních zákonů nutné vlastnit zbrojní průkaz nebo zbrojní licenci. Pokud stěžovatel zbraní disponoval bez uvedeného oprávnění, již tento fakt představuje naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Stěžovatelem tvrzený účel, pro nějž si zbraň opatřil, nemá v tomto směru žádnou právní relevanci.
Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že k nahlížení na něj jako na zvlášť nebezpečného recidivistu je nutné, aby se opakovaně dopustil trestného činu ublížení na zdraví. Podle ustanovení §41 odst. 1 první část věty trestního zákona je za zvlášť nebezpečného recidivistu považován pachatel, který spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový trestán. Za zvlášť závažný úmyslný trestný čin přitom zákon považuje všechny trestné činy uvedené v §62 trestního zákona a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Stěžovatel byl přitom dříve odsouzen pro trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 1 trestního zákona, který je zákonem považován za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, stejně tak jako nyní projednávaný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Formální stránka zvlášť nebezpečné recidivy tak byla v případě stěžovatele splněna. Soud přitom důkladně zkoumal i naplnění materiální stránky nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 druhá část věty trestního zákona. Na jeho závěry nezbývá než odkázat.
Ústavní soud se zabýval i námitkou stěžovatele týkající se rozhodování o jím vznesené námitce podjatosti. Podle ustanovení §31 odst. 2 trestního řádu je proti rozhodnutí o vyloučení soudce, přísedícího nebo státního zástupce přípustná stížnost, o níž rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Podle ustanovení §141 odst. 4 trestního řádu stížnost má odkladný účinek, jen kde to zákon výslovně stanoví. Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl o námitce podjatosti stěžovatele při neveřejném zasedání usnesením ze dne 3. 7. 2008 konaném ve 12:37 hodin pod sp. zn. 1 T 73/2008 tak, že napadené osoby nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení. Pokud stěžovatel při následně konaném hlavním líčení téhož dne od 12:45 hodin podal stížnost proti tomuto usnesení, nebránil tento fakt konání hlavního líčení a rozhodnutí ve věci, neboť stížnost nemá podle zákona odkladný účinek. Postup obecných soudů tak nepředstavuje žádné dotčení stěžovatelových práv v rovině zákonné ani ústavní.
Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu