ECLI:CZ:US:2010:2.US.1159.10.1
sp. zn. II. ÚS 1159/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupené JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Palackého 4, Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 415/2006-119 ze dne 31. 5. 2007, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 272/2008-186 ze dne 22. 2. 2010 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 Nc 5566/2008-10 ze dne 29. 5. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2010, brojila stěžovatelka proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 415/2006-119 ze dne 31. 5. 2007 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 272/2008-186 ze dne 22. 2. 2010, které dle jejích slov jednostranně zvýhodnily druhou stranu sporu a neposkytly ochranu jejím právům. "Formalistickým postupem obou soudů bylo dále zesíleno a zhoršeno porušení základních práv stěžovatelky", zejména právo na spravedlivý proces. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací měl k dispozici stejné doklady a fakta jako soud prvního stupně, přesto rozhodl zcela opačně a v rozporu s principem předvídatelnosti výsledku soudního řízení. Rovněž se odmítl zabývat předloženými důkazy. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla zrušení shora označených rozhodnutí a dále usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 Nc 5566/2008-10 ze dne 29. 5. 2008.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 2 Cmo 415/2006-119 ze dne 31. 5. 2007, kterým byl změněn předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 27 Cm 1/2002-86 ze dne 26. 5. 2005, vyhověl žalobě společnosti Stavitelství Delta Brno, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), a uložil stěžovatelce jako straně žalované zaplatit jí částku 863.156,- Kč, jakož i náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, především, že stěžovatelka dne 27. 12. 2001 písemně uznala svůj závazek vůči vedlejší účastnici zaplatit jí žalovanou částku 863.156,- Kč z titulu provedeného a převzatého díla - rekonstrukce nebytových prostor v Olomouci, Kateřinská 15. Uvedená listina podle názoru vrchního soudu obsahuje zcela jasný, určitý a srozumitelný projev vůle stěžovatelky, je podepsána a datována, je tedy platná. Stěžovatelkou namítanou tíseň nepovažoval soud za relevantní důvod neplatnosti tohoto právního úkonu, neboť v obchodních vztazích možnost obchodní tísně patří k podnikatelskému riziku. Rovněž shledal nedůvodnou stěžovatelkou vznesenou námitku promlčení. Co se týče údajné neexistence nároku, odvolací soud poukázal na skutečnost, že procesním důsledkem uznání závazku je přechod důkazního břemene z věřitele na dlužníka, který musí prokázat, že jeho závazek nevznikl, neexistuje nebo zanikl. To se však stěžovatelce, přestože byla v tomto smyslu soudem řádně poučena, nepodařilo. Její tvrzení a navrhované důkazy k prokázání nekvalitnosti prací provedených vedlejší účastnicí a důkazy, které by osvědčily stav nemovitosti, nebyly způsobilé prokázat neexistenci uznaného závazku.
Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným rozsudkem č. j. 23 Cdo 272/2008-186 ze dne 22. 2. 2010 zamítl podle §243b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť shledal rozhodnutí odvolacího soudu věcně správným.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s těmito rozhodnutími. Zásah do svých ústavně zaručených práv konkrétně spatřuje v tzv. překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, N 10/13 SbNU 65; sp. zn. IV. ÚS 218/95, N 160/9 SbNU 381; sp. zn. III. ÚS 139/98, N 106/12 SbNU 93, a další).
Skutková a právní situace byla ovšem v dané věci odlišná. Podstata sporu mezi účastníky řízení spočívala v jejich odlišných názorech na existenci závazku, který stěžovatelka uznala v listině datované dne 27. 12. 2001. Soud prvního stupně přisvědčil stěžovatelce, že nebyla v žádném smluvním vztahu s vedlejší účastnicí, a rozhodl tudíž v její prospěch. Soud druhého stupně zaujal pak zcela opačný názor. Podle něj stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k prokázání neexistence uznaného závazku a dále dovodil, že neuzavření smlouvy o dílo mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelku ještě neprokazuje, že závazek stěžovatelky v době uznání neexistoval, neboť závazek stěžovatelky k zaplacení předmětné částky mohl vzniknout i jiným způsobem. Popsaný postup odvolacího soudu nelze přitom označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Nejedná se ani o situaci, kdy by odvolací soud zaujal odlišný právní názor na sporný případ zcela nepředvídatelně. Jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před vrchním soudem ze dne 10. 5. 2007 (č. l. 106 a 107 spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 27 Cm 1/2002), poskytl soud zástupci stěžovatelky v souladu s ustanovením §118a odst. 3 občanského soudního řádu rozsáhlé poučení o důkazním břemenu, které svědčí stěžovatelce, a upozornil ho, že dosud nebyla prokázána neexistence závazku, pročež "nenavrhne-li potřebné důkazy k tomu tvrzení, vystavuje se nebezpečí nepříznivého rozhodnutí ve věci". Za účelem poskytnutí lhůty stěžovatelce k navržení dalších důkazů odvolací soud posléze odročil jednání, čímž stěžovatelce poskytnul dostatečný prostor k tomu, aby se vyjádřila a zvolila vlastní procesní taktiku k obhajobě svých práv. Dané možnosti využila s tím, že neexistenci závazku prokazovala tvrzením a důkazy o nekvalitnosti prací provedených vedlejší účastnicí. Odvolací soud se stěžovatelčinými návrhy nezabýval, nečinil tak ovšem svévolně, nýbrž s řádným odůvodněním, že tyto skutečnosti a důkazy nejsou způsobilé prokázat neexistenci uznaného závazku. Ani v tomto ohledu proto odvolacímu soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení, či že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud přitom neshledal v činnosti vrchního soudu a Nejvyššího soudu porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Obecné soudy své právní závěry přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily. Napadená rozhodnutí nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k shora uvedeným závěrům byla tedy ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Co se týče usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 Nc 5566/2008-10 ze dne 29. 5. 2008, které stěžovatelka rovněž napadá, byla jím podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 Cmo 415/2006-119 ze dne 31. 5. 2007 nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 863.156,- Kč, pro náklady předcházejícího řízení a pro náklady exekuce.
Je na místě připomenout, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv či svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou oprávněny protiústavní stav napravit.
Jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" procesních prostředků ve smyslu citovaného zákonného ustanovení přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/01, U 33/23 SbNU 383).
V nyní posuzované věci stěžovatelka proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 50 Nc 5566/2008-10 ze dne 29. 5. 2008 podala včasné odvolání, které vzápětí vzala v celém rozsahu zpět, a odvolací řízení bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 93/2009-62 ze dne 26. 2. 2009 zastaveno. Svým krokem stěžovatelka odvolacímu soudu znemožnila, aby se její věcí zabýval, čímž se současně zbavila možnosti, aby rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci přezkoumal z hlediska ústavnosti Ústavní soud.
Ústavní stížnost bylo tedy třeba v dané části odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu