ECLI:CZ:US:2010:2.US.1193.10.1
sp. zn. II. ÚS 1193/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci stěžovatele I. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 6, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 9 T 116/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti napadá stěžovatel shora uvedené usnesení Městského soudu v Brně, kterým mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 116/2004 ze dne 14. 12. 2006 mu bylo uloženo zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci usnesení náklady trestního řízení státu stanovené paušální částkou ve výši 11.000,- Kč s odkazem na vyhl. Ministerstva spravedlnosti ČR č. 432/2002 Sb.
Stěžovatel při vědomí poučení o tom, že proti usnesení není stížnost přípustná, podal dne 9. 2. 2007 žádost o přezkoumání nesprávného usnesení s žádostí o odklad úhrady nákladů trestního řízení. Krajský soud v Brně podání posoudil jako stížnost, kterou podle §148 odst. 1 písm. a) tr. řádu zamítl s odůvodněním, že proti citovanému usnesení není stížnost přípustná. Stěžovatel částku 11.000,- Kč dne 20. 4. 2007 pod tlakem nebezpečí soudního vymáhání zaplatil a následně dne 22. 5. 2007 uplatnil nárok podle zákona č. 82/1998 Sb.u Ministerstva spravedlnosti, v němž vedle účelně vynaložených nákladů uplatnil i částku 7.000,- Kč tvořící část předepsaných nákladů trestního řízení ve výši 11.000,- Kč, která byla stanovena nesprávně, a proto nebyl povinen ji podle §152 odst. 1 písm. d) tr. řádu platit.
Po zamítavém stanovisku Ministerstva spravedlnosti se stěžovatel domáhal žalobou proti státu náhrady škody ve smyslu ust. §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č.j. 27 C 315/2007-22 ze dne 10. 12. 2008 nárok stěžovatele na náhradu škody vůči státu týkající se nesprávně stanovené paušální náhrady trestního řízení v částce 7.000,- Kč zamítl s odkazem na ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy s odůvodněním, že náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, což se v tomto případě nestalo. Zároveň však přiznal stěžovateli náhradu nákladů vynaložených m.j. na úhradu znalečného vyčísleného prvním (soudem přibraným) znalcem.
Ke stejnému závěru dospěl i odvolací Městský soud v Praze rozsudkem 11 Co 94/2009-45 ze dne 23. 9. 2009, v němž uvedl, že soud je podle ust. §8 odst. 1 zák.č. 82/1998 Sb. vázán konkrétním soudním rozhodnutím, není oprávněn je přezkoumávat, přičemž neposoudil věc ani ve smyslu ust. §8 odst. 3 zák.č, 82/1998 Sb. a uzavřel, že se nejedná v tomto případě o posouzení věci jako případu zvláštního zřetele hodného. Ministryně spravedlnosti podnětu stěžovatele ze dne 16. 12. 2009 k podání mimořádného opravného prostředku - stížnosti pro porušení zákona - nevyhověla a odložila jej, neboť neshledala důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu ust. §266 odst. 1, 2 tr. řádu. Vyrozumění o rozhodnutí ministryně spravedlnosti ze dne 6. 4. 2010 obdržel stěžovatel prostřednictvím právního zástupce dne 13. 4. 2010 a od tohoto data odvozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
S ohledem na to je nutno zopakovat ustálený náhled Ústavního soudu, že stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, když nelze přehlédnout povahu této mimořádnosti (k tomu srov. sp. zn. I. ÚS 9/94 U 11/2 SbNU 219, a sp. zn. III. ÚS 124/93 U 4/2 SbNU 203), a zejména to, že samotnou stížností pro porušení zákona (tj. ať již je či není podána) ústavně zaručená základní práva jedince dotčena býti nemohou. Nejde tedy o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, který dle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech zahajuje za podmínek uvedených v §266 a násl. trestního řádu soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není tudíž opravným prostředkem. Z hlediska trestního práva procesního je možno ho považovat toliko za informaci subjektu, oprávněnému k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky a nelze od ní odvíjet lhůtu pro podání ústavní stížnosti.
Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 sp. zn. 9 T 116/2004 je tedy nutno počítat od doručení napadeného rozhodnutí (leden 2007). Z uvedeného je zjevné, že ústavní stížnost je podána opožděně.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj