ECLI:CZ:US:2010:2.US.1522.10.1
sp. zn. II. ÚS 1522/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 32, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 14 To 102/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2010, se stěžovatel s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 8 odst. 5, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž Krajský soud v Praze zamítl jeho stížnost proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě. Současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu. Za důvod ústavní stížnosti označuje okolnost, že o jeho slyšení, které předcházelo rozhodnutí stížnostního soudu, byl vyrozuměn pouze JUDr. P. Š., jehož ustanovení obhájcem bylo zrušeno rozhodnutím Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 2. 2010, přičemž byl stěžovateli ustanoven obhájce nový. Krajský soud měl dostatečně dlouhou dobu, aby zaregistroval změnu v osobách obhájců, přesto nového obhájce o slyšení stěžovatele neinformoval a tento úkon provedl bez jeho účasti. Dle názoru stěžovatele se nemělo slyšení vůbec uskutečnit a měl být stanoven náhradní termín. Tím, že soud slyšení realizoval, porušil právo stěžovatele na obhajobu.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že podle spisového materiálu (vyšetřovacího spisu), který mu byl předložen k rozhodnutí o stížnosti, nebylo soudu známo, že dnem 1. 2. 2010 byl původní obhájce stěžovatele zproštěn povinnosti obhajoby. Napadené usnesení bylo tomuto obhájci doručeno bez závady dne 18. 2. 2010 a následně byl vyrozuměn dne 11. 3. 2010 o konání slyšení před krajským soudem, přičemž až do konání slyšení nesdělil, že mu bylo doručeno rozhodnutí o zproštění obhajoby. Pokud se dne 18. 3. 2010 ke slyšení nedostavil, krajský soud jednal bez jeho přítomnosti.
Vzhledem k tomu, že uvedené vyjádření neobsahuje pro stěžovatele nové skutkové nebo právní argumenty, ale pouze stručný popis procesního postupu (stěžovateli známého), a Ústavní soud z něj nevycházel, citované podání nebylo stěžovateli zasíláno k replice.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. z. (nyní pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku), byl usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. 33 Nt 1703/2009 vzat do vazby podle §69 odst. 5 tr.ř., z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. Ke stížnosti stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2009 č. j. 14 To 309/2009-31 napadené usnesení zrušil podle §149 odst. 1 písm. a) tr.ř. a znovu rozhodl tak, že stěžovatele vzal do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř. a §69 odst. 5 tr. ř. z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. s tím, že vazba počíná dnem 26. 4. 2009. Rozhodnutím státní zástupkyně ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. KZV 115/2007 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2009 sp. zn. 14 To 496/2009 bylo podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele. Následně byla vazební lhůta prodloužena rozhodnutím státní zástupkyně ze dne 18. 11. 2009. Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 2. 2010 sp. zn. KZV 115/2007 bylo rozhodnuto podle §71 odst.4 tr. ř. o ponechání stěžovatele nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. O stížnosti rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že uvedenou stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl (výrok I.) a podle §73 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. nepřijal záruku osob, vyjmenovaných ve výroku II. za další chování stěžovatele, nepřijal písemný slib stěžovatele a vazbu nenahradil dohledem probačního úředníka.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výkladu, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria; ta je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145).
Žádné pochybení ve smyslu shora uvedených tezí Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je ostatně ani netvrdí. Výhradně argumentuje procesním pochybením krajského soudu, k němuž mělo dojít tím, že o slyšení stěžovatele, u něhož jsou dány podmínky nutné obhajoby, nebyl vyrozuměn jeho současný obhájce. Ústavní soud se tedy zabýval tím, zda uvedené pochybení je způsobilé zasáhnout do tvrzených ústavně garantovaných práv stěžovatele, tedy, zda mohlo ovlivnit zákonnost, resp. ústavnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 573/02, nález sp.zn. I. ÚS 161/04). Ústavní soud nicméně v jiných svých rozhodnutích uvedl, že tyto dva nálezy Ústavního soudu, ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě vždy znamená porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 515/04 a IV. ÚS 239/04). Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť Ústavní soud z konkrétních okolností případů (sp.zn. I. ÚS 573/02, sp.zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měli dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 bylo sice vysloveno, že pouhá pravděpodobnost, že obviněný nebude s to přednést při výslechu další relevantní námitky, které by mohly zvrátit rozhodnutí státního zástupce o nutnosti dalšího trvání vazby, důvodem pro upuštění od jeho výslechu není, nicméně v posuzovaném případě je ve smyslu odlišnosti významné, že stěžovatel, byť slyšen bez účasti ustanoveného obhájce, krom argumentu, že se bude zdržovat na určité adrese, ničím podstatným z hlediska posouzení důvodů pro jeho další ponechání ve vazbě neargumentoval.
Naopak z napadeného usnesení i z krajským soudem přezkoumávaného rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu §67 písm. a) tr.ř. se podává, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno již v listopadu 2007 a z důvodu jeho neznámého pobytu po něm bylo nejprve vyhlášeno celostátní pátrání a poté bylo řízení vedeno jako proti uprchlému. K zadržení stěžovatele došlo v červenci 2008, přičemž se stěžovatel vydával za jinou osobu, takže si musel být vědom toho, že je hledán policií. Jeho pravá totožnost byla zjištěna až díky provedené expertíze. Po zadržení byl propuštěn, neboť soudce uvěřil jeho slibům, že se již nebude trestnímu stíhání vyhýbat. V dalším řízení se však opět nedařilo předvolat ho ani předvést k výslechu, takže musel být opětovně vydán příkaz k zatčení. Stěžovatel tedy jednal způsobem popsaným v §67 písm. a) tr.ř., a to přesto, že byl již jednou ze stejného důvodu zadržen a byl na něj podán návrh na vzetí do vazby, po propuštění ze zadržení však zneužil důvěry soudu a ve svém jednání mařícím trestní řízení pokračoval. Krajský soud výstižně konstatoval, že u stěžovatele není problém v tom, že by neměl kde bydlet, ale v tom, že neumí dostát svým slibům, že nebere na vědomí ani nejdůraznější varování a že se nehodlá trestnímu stíhání podřídit. Pak je ovšem v jeho případě vazba skutečně jediným opatřením jak dosáhnout účelu trestního stíhání.
Ani z argumentace obsažené v ústavní stížnosti nelze dovodit, že bylo možné proti rozhodnutí státního zástupce v rámci výslechu stížnostním soudem, otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak jmenovaný soud fakticky učinil. Lze se proto přiklonit k úsudku, že materiální smysl požadavku osobního slyšení obviněného v tomto konkrétním případě ještě nebyl zasažen ve své podstatě. Mezi zásady ústavněprávního přezkumu patří zdrženlivost k hodnocení jednotlivých pochybení. Za pochybení soudu možno označit slyšení stěžovatele bez účasti ustanoveného obhájce, resp. bez jeho řádného vyrozumění o konaném slyšení. Toto pochybení však, jak vyplývá z rozboru provedeného v předchozích odstavcích, nepřesahuje meze ústavnosti celkového výsledku posuzovaného stádia řízení, na němž by nemohla nic změnit ani přítomnost obhájce při slyšení stěžovatele. Není ani bez významu, že stěžovateli byly k dispozici další instrumenty ochrany, jež zákon pro další trvání vazby zakotvuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1080/10, sp. zn. III. ÚS 2005/10, vydaná v obdobných věcech).
S ohledem na výše uvedené (se zdůrazněním specifických okolností posuzované věci) dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu nebyla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o jeho propuštění z vazby na svobodu, k projednání takového návrhu není Ústavní soud příslušný (srov. ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, upravující kompetence Ústavního soudu v případě vyhovujícího nálezu). V této části proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu