ECLI:CZ:US:2010:2.US.1578.10.1
sp. zn. II. ÚS 1578/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010 č. j. 6 Co 2492/2007-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to výroku II., jímž bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně požádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Stěžovatel obsáhle popisuje skutkový stav a obsah odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí. Uvádí argumenty, pro něž nemohl obstát závěr odvolacího soudu o existenci skutečností, svědčících pro odepření práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu z důvodu rozporu s dobrými mravy. Má za to, že při posuzování souladu výkonu práva byla a je zcela bezpředmětná otázka sociální a zdravotní situace žalované a tvrzení o porušování povinnosti pronajímatele nebylo prokázáno. V porušení povinnosti provádět řádnou údržbu bytu nelze ani spatřovat důvod pro odepření práva k výpovědi pro neplacení nájemného, neboť povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků. Vzhledem k chování žalované, která se z předmětného bytu odstěhovala, byl stěžovatel nucen vzít žalobu zpět a navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud, aniž by posoudil všechny okolnosti případu, však rozhodl ve prospěch žalované, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 a sp. zn. III. ÚS 3332/09, vztahující se na rozhodování o nákladech řízení, požadující řádné zdůvodnění nákladového výroku a vylučující libovůli v rozhodování. Má za to, že v projednávané věci bylo zastavení řízení žalovanou zaviněno, a soud mu měl proto přiznat náhradu vzniklých nákladů. Porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že odůvodnění napadeného výroku není objektivní a je jednostranné, neboť nezohledňuje všechny okolnosti a důkazy a ignoruje pokyny Nejvyššího soudu ke zjištění skutečností zvláštního zřetele hodných ve smyslu §3 odst. 1 o. z. Přenášení odpovědnosti státu za "sociálně slabší" skupinu obyvatel na jinou skupinu, která je také sociálně slabá, považuje za diskriminační a v rozporu s čl. 11 Listiny.
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 5. 2007 č. j. 6 C 160/2006-124 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu (popsaného ve výroku rozsudku) s tím, že tříměsíční lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po právní moci rozsudku, a žalované F. B. byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci (dále též "stěžovatel") do 15 dnů od zajištění přístřeší. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2007 č. j. 6 Co 2492/2007-153, jímž napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 26 Cdo 2573/2008-189 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté vzal stěžovatel svoji žalobu zpět s tím, že žalovaná se z předmětného bytu odstěhovala. Napadeným usnesením krajský soud rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku v odstavci IV.) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok odůvodnil ustanovením §150 o. s. ř., když důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval jednak v osobních a majetkových poměrech žalované a především v okolnostech dané věci, neboť stěžovatel dlouhodobě neplnil své povinnosti pronajímatele.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byl z procesního hlediska plně úspěšný.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení §150 o. s. ř. se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 801/10 ze dne 6. 5. 2010).
Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (plná invalidita žalované, její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a celkový příjem ve výši 6.611,- Kč měsíčně, negativní přístup stěžovatele k plnění svých povinností coby pronajímatele).Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, soud při zvažování těchto okolností nevycházel jen z tvrzení žalované, jak namítá stěžovatel, ale i z obsahu spisového materiálu a z toho, co uvedl sám stěžovatel při jednání dne 26. 7. 2004. Je zřejmé, že stěžovatelovy výtky vycházejí z důvodů, pro něž Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. Zatímco totiž odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud mu vytkl, že při posouzení věci nezkoumal právně významné skutečnosti. V projednávaném případě ovšem nejde o posouzení relevantních skutečností pro rozhodnutí o věci samé, při němž je soud povinen respektovat právní názor vyslovený vyšším soudem, ale o zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., které je zcela ponecháno na uvážení soudu, který o nákladech řízení rozhoduje.
Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením §150 o. s. ř., byly splněny. Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.
Ústavní soud tedy nezjistil porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnutnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu