ECLI:CZ:US:2010:2.US.1894.10.1
sp. zn. II. ÚS 1894/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. H., zastoupené JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 5. 2009 ve věci sp. zn. 19 Nc 3693/2002 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010 ve věci sp. zn. 16 Co 476/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým podáním domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena její základní práva garantovaná ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně měla být porušena i ustanovení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Shora identifikovaným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo rozhodnuto o rozdělení podstaty ve výši 19.800.000,- Kč dle ustanovení §337c odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se uspokojí pohledávka soudního exekutora JUDr. Milana Usnula ve výši 2.295.648,40 Kč a pohledávka oprávněné České spořitelny, a.s. ve výši 17.504.351,60 Kč. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno.
Rozdělovaná částka podstaty ve výši 19.800.000,- Kč byla získána vydražením předmětné stěžovatelčiny nemovitosti, jež byla znaleckým posudkem oceněna na částku 29.700.000,- Kč. V této souvislosti se proto stěžovatelka domnívá, že postupem exekutora byla zmařena možnost dosáhnout většího výtěžku při dražbě dané nemovitosti. Stěžovatelka má za to, že pokud by práce, kterou měl exekutor před dražbou provést, byla kvalitní a profesionální, zúčastnilo by se dražby více dražitelů, a cena dosažená vydražením by tak mohla být vyšší.
S ohledem na popsaný postup soudního exekutora se stěžovatelce jeví jeho odměna jako nepřiměřená a odporující dobrým mravům (přestože byla stanovena dle vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Výše odměny by neměla podle názoru stěžovatelky vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale měla by odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétní exekuční činnosti. Pokud totiž exekutor bude při nařízení exekuce prodejem nemovitostí a následné jejich dražbě postupovat sice v souladu se zákonem, ale nikoliv podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, tj. tak, aby byly vytvořeny co nejpříznivější podmínky ke zdárnému průběhu dražby a tím i k dosažení co nejvyššího výtěžku, může jeho jednáním dojít nejen k poškození oprávněného, kterému nebude uhrazena celá dlužná částka, ale může jím být poškozen i povinný, neboť bude exekucí postihován další jeho majetek.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávaného podání je stěžovatelčin nesouhlas s výší odměny přiznané soudnímu exekutorovi v rozvrhovém rozhodnutí vydaném v rámci exekučního řízení proti ní vedeném, respektive její nespokojenost s výší finančního plnění, za které byla předmětná nemovitost vydražena.
Petitem ústavní stížnosti napadá stěžovatelka soudní rozhodnutí, kterými došlo k rozvržení rozdělované podstaty. V rámci rozvrhového řízení je možno popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí. V této části řízení tedy mohla stěžovatelka vznést námitku rozporu výše odměny soudního exekutora s dobrými mravy, jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, stěžovatelka před obvodním soudem výši odměny soudního exekutora nikterak nerozporovala. Tato námitka se tak stala v řízení před odvolacím soudem námitkou nepřípustnou, a nemůže tak již být relevantně vznesena v řízení před Ústavním soudem.
Jednalo by se totiž o nepřípustnou novotu (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 8, str. 367), čímž by byl porušen princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jelikož by byl Ústavní soud stavěn do situace, kdy by měl hodnotit "spravedlivý proces" v rovině (ve smyslu věcného přezkoumání vznesených námitek), ve které ani neměl možnost pro stěžovatelčinu pasivitu proběhnout. Jinými slovy, v projednávané věci se musí Ústavní soud ve vztahu k námitce rozporu výše odměny soudnímu exekutorovi s dobrými mravy omezit toliko na konstatování, že odvolací soud neporušil žádná stěžovatelčina základní práva (což stěžovatelka ostatně ani netvrdí), když dospěl k závěru, že jí vznesené námitky jsou ve smyslu ustanovení §337b občanského soudního řádu nepřípustné.
Ve vztahu k námitkám směřujícím proti výši a způsobu zpeněžení dražené nemovitosti je potom nutno konstatovat, že tyto námitky - byť mohou mít v obecné rovině své nezpochybnitelné ratio - jsou ve vztahu k rozvrhovému řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, irelevantní. Pouze na okraj je potom možno připomenout, že samotný proces exekuce prodejem nemovitosti byl již Ústavním soudem (ačkoliv toliko nemeritorně) přezkoumáván v rámci řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 401/04, jež byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Shrnutím řečeného je možno uzavřít, že právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Okolnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu