ECLI:CZ:US:2010:2.US.1937.10.1
sp. zn. II. ÚS 1937/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Vaňouskovou, advokátkou se sídlem Dukelská 253, Mladá Boleslav, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. Nt 214/2008 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2010 sp. zn. 8 To 36/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností je napadeno usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení vedeného týmž soudem pod sp.zn. 43 T 13/2006.
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp.zn. 43 T 13/2006 ze dne 6. 11. 2006 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem sp.zn. 8 To 127/2006 ze dne 10. 1. 2007 tak, že podle §258 odst. 1 písm d) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje a podle §259 odst, 3 trestního řádu se znovu rozhoduje tak, že stěžovatel je vinen trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn 6 Tdo 71 3/2007 ze dne 28. 6. 2007.
Stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení a posléze i ve veřejném zasedání navrhoval provedení vyjmenovaných důkazů. Stěžovatel má za to, že soud prvního stupně i soud odvolací nedostatečně zhodnotily důkazy před nimi provedené, což vedlo k nesprávným závěrům o vině a trestu. Městský soud i vrchní soud v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a následné stížnosti dospěly k závěru, že soudu rozhodujícímu o povolení obnovy řízení nepřísluší znovu hodnotit důkazy, které již byly před soudem nalézacím i odvolacím dříve provedeny, neboť se nejedná o nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé. Stěžovatel ve svém návrhu na obnovu řízení a posléze ve veřejném zasedání navrhoval provedení i dalších důkazů, jako výslechy svědků, kteří v rámci trestního řízení nebyli slyšeni a jejichž výpovědi by mohly samy o sobě či ve spojení s důkazy již provedenými přivodit jiné rozhodnutí o vině a případně trestu. Provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů je dle jeho názoru způsobilé zpochybnit skutková zjištění soudů v jeho trestní věci a potvrdit, že v době před 19.30 hod nemohlo dojít ke zranění poškozené.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescidens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí a je v zásadě na navrhovateli, aby nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ust. §278 odst. 1 tr. řádu označil. Ústavní soud proto v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Ústavní soud však opakovaně zdůraznil, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1103/03, sp. zn. III. ÚS 361/07, III. ÚS 3077/07 dostupná v databázi NALUS).
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak. Obecné soudy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti a důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkazy jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v ust. §278 tr. řádu.
V nyní projednávaném případě se obecné soudy relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly. Soud I. stupně konstatoval, že obsahem návrhu stěžovatele je pouze obsáhlé opakování obhajoby již z přípravného řízení a zejména z řízení před soudem I. stupně a velmi obsáhlé hodnocení důkazů, které již byly v řízení provedeny. Co se týče navrhovaných výslechů svědků, kteří nebyli dosud slyšeni, soud dopěl k závěru, že jejich výpovědi, a to ani ve spojení s dalšími provedenými důkazy, by nemohly přivodit pro stěžovatele jiné rozhodnutí o vině ani tretu. Stížnostní soud se podrobně zabýval nově navrženými důkazy - výslechy některých osob a dospěl k závěru, že ani jeden z nich by nebyl sto zpochybnit již učiněná skutková zjištění.
Ze všech takto provedených důkazů soud dospěl k závěru, že stěžovatelem navrhované (nové) důkazy a skutečnosti nemohou ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele nebo o trestu, neboť nikterak nezpochybňují správnost skutkového stavu věci, jak byl nalézacím soudem dříve zjištěn. Soud I. stupně uvedený závěr dostatečně podrobně odůvodnil. Stížnostní soud převzal právní závěry soudu I. stupně jako zcela správné, a proto stížnost stěžovatele s dostačujícím odůvodněním zamítl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu