ECLI:CZ:US:2010:2.US.2009.10.1
sp. zn. II. ÚS 2009/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 58/2010 ze dne 18. května 2010, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. července 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 7 T 1/2010-591 ze dne 5. května 2010, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib ani návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Je přesvědčen, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a dalších hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. se domnívá, že postupem obou obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Z tvrzení stěžovatele a z obsahu přiložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. V této trestní věci byl vzat do vazby z útěkového a předstižného důvodu usnesením soudce Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 0 Nt 808/2009 ze dne 11. října 2009, v níž byl naposledy ponechán usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2010, v souvislosti s podáním obžaloby. Ve věci bylo konáno hlavní líčení ve dnech 12. - 14. dubna 2010 a bylo odročeno na dny 27. a 28. května 2010 za účelem výslechu znalců z odvětví psychiatrie a svědků. Žádost o propuštění z vazby na svobodu byla stěžovatelem podána dne 30. dubna 2010.
3. Stěžovatel vychází z toho, že institut vazby je výrazným zásahem do lidských práv a nesmí být zneužíván k nahrazování trestu. Má zato, že ačkoliv byl v řízení řádně slyšen, soud ze slyšení nevycházel. Konkrétně se obecné soudy ve vztahu k útěkovému důvodu vazby nezabývaly tím, že má dobré rodinné zázemí - je silně vázán na své rodiče a má dva sourozence. Vyšly jen z toho, že mu hrozí trest nejméně 8 a půl roku. Nezabývaly se tím, že je stíhán pro trestný čin ve stádiu pokusu, který je opřen pouze o výpověď poškozené, která nemá oporu v dalších důkazech a je vyvracena zejména ohledáním místa činu a rozpory v této výpovědi. Pokud jde o uváděnou sexuální deviaci - hebefilii na straně stěžovatele, tato nebyla řádně popsána a byla vyvrácena oponentním znaleckým posudkem. Považuje za velmi vágní závěry obecných soudů o tom, že by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti, neboť je "sexuální deviant". Jsou tak spojovány předstižné důvody s důvody útěkovými bez opory v tom, že by se pokusil utéci nebo nerespektoval rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Jedná se tedy o čirou spekulaci.
4. Ústavní soud s ohledem na kvalitu základní svobody, o níž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou, shledal naléhavost věci, a ústavní stížnost byla tedy projednána přednostně mimo pořadí.
5. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Ústavní soud považuje za nutné toliko zdůraznit, že ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí, s poukazem na zákonem požadovanou existenci "konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto skutečností je však především věcí obecných soudů, které musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby (srov. sp. zn. III. ÚS 18/96, N 88/6 SbNU 145; aj.).
6. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467; aj.) a již jen proto nelze na důvodnost zahájení trestního stíhání klást tytéž nároky jako na meritorní rozhodnutí. Při posuzování nezbytnosti zásahu do osobní svobody vazbou je proto nezbytné zkoumat, zda indicie, resp. zjištěné skutečnosti, toliko nasvědčují tomu, že se skutek stal, že se jej dopustil obviněný a že má všechny znaky trestného činu. Při posuzování nezbytnosti dalšího trvání vazby je pak v tomto ohledu nezbytné zkoumat, zda je prováděným dokazováním, resp. řízením, důvodnost prve uvedeného podezření posilována, resp. zda není oslabována.
7. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že zcela správně důsledně rozdělil argumentaci stěžovatele obsaženou v návrhu na propuštění z vazby na svobodu na tu, která se vztahovala k důvodnosti trestního stíhání, a na tu, která se vztahovala k jednotlivým vazebním důvodům, a poté se jí postupně zabýval. Ohledně důvodnosti trestního stíhání obecný soud vyšel z výpovědi poškozené a dalších důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení a nepominul povědomost o tom, že existují rozpory mezi dvěma skupinami těchto důkazů. V návaznosti na to zdůraznil, že ve vazebním řízení nejde o rozhodování o vině a dospěl k závěru, že dosud opatřené důkazy dostatečně odůvodňují trestní stíhání stěžovatele. Důvody vazby spatřil v tom, že se u stěžovatele má jednat o speciální recidivu, k níž došlo ve zkušební době podmíněného odsouzení, z níž plyne jak obava z útěku nebo skrývání stěžovatele před trestním stíháním a trestem, tak i obava z opakování trestné činnosti. Posledně uvedené je pak umocňováno závěry znaleckého posudku, podle něhož stěžovatel trpí sexuální deviací. Konečně soud prvního stupně dospěl k závěru, že mu ani rodinné zázemí a zaměstnání nebránily v tom, aby se jednak dopustil trestné činnosti, pro kterou již byl odsouzen, a dále ani činnosti, pro kterou je stíhán nyní. S ohledem na to označil písemný slib za ryze formální a probační dohled nedostatečným.
8. Z narativní části rozhodnutí soudu druhého stupně je pak patrno, že ačkoliv stěžovatel formálně rozčlenil stížnostní námitky na důvody útěkové a předstižné vazby, v obou případech se jednalo toliko o námitky proti důvodnosti trestního stíhání s vlastní verzí hodnocení provedených důkazů a skutkového stavu. Soud druhého stupně se v podstatě připojil k závěrům soudu prvního stupně když uvedl, že pro uplatněné námitky má stěžovatel prostor při rozhodování o vině. Sám pak učinil přezkum útěkového a předstižného důvodu vazby a shledal jejich existenci.
9. Je tedy zřejmé, že vzdor tvrzením stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti se zejména soud prvního stupně důsledně vypořádal se všemi jeho námitkami, které ostatně opakuje i v ústavní stížnosti. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, však rozhodně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Závěry obecných soudů přitom lze považovat za ústavně souladné.
10. Ze shora vyložených důvodů tedy byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu