ECLI:CZ:US:2010:2.US.2049.10.1
sp. zn. II. ÚS 2049/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. F. P., zastoupeného Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem Pražská 904, Hořovice, proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 2. března 2010 č. j. 9 C 23/2009-158 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010 č. j. 22 Co 136/2010-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito rozhodnutími byly porušeny články 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR, jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces upravené v článku 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vedlejší účastnice M. P. se na stěžovateli domáhala žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně určení výživného manželky ve výši 12.000,- Kč měsíčně. Řízení bylo zahájeno dne 28. 1. 2009. Podáním doručeným soudu dne 26. 1. 2010 však žalobu vzala zpět a řízení bylo zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř., přičemž náklady vzniklé stěžovateli v řízení činily celkově 63.840,- Kč. Proti rozhodnutí soudu I. stupně do výroku II. podal stěžovatel odvolání, o němž odvolací soud rozhodl tak, že změnil rozhodnutí okresního soudu a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 3.600,- Kč. Při rozhodování o výši paušální odměny postupoval dle ustanovení §7 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").
Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu, neboť se domnívá, že při rozhodování o nákladech řízení měl soud aplikovat ustanovení §3 odst. 2 vyhlášky. Uvádí, že soudy na různých úrovních opakovaně judikovaly, že v daném případě jde o žalobu na plnění, kde předmětem sporu je opětující se plnění. Dle jeho názoru se ustanovení §7 vyhlášky použije pouze tehdy, není-li možno stanovit sazbu odměny podle ustanovení §3 až 6 vyhlášky. Domnívá se, že obě napadená rozhodnutí jsou zatížena prvkem libovůle v soudním rozhodování. Okresní soud se totiž řádně nevypořádal s použitím ustanovení §150 o. s. ř. a důvodnost jeho aplikace žádným dostatečným důkazem nepodložil. V tomto směru v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s úvahami soudu prvního stupně. Stěžovatel též namítá, že nedostal procesní příležitost vyjádřit se ani k možné aplikaci §150 o. s. ř., ani ke skutečnostem, kterými měla být důvodnost aplikace podložena a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, II. ÚS 2189/09, III. ÚS 3299/09). Pokud jde o usnesení krajského soudu, opírá se o úvahu týkající se úmyslu zákonodárce, která však nemá oporu v zákoně a je v přímém rozporu s vyhláškou. Stěžovatel se dále domnívá, že v řízení bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť trvalo více jak rok, aniž by býval věděl, jakým směrem se bude ubírat, což pro něj představovalo značnou újmu vzhledem k jeho tíživé a stresující rodinné, sociální i materiální situaci.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými pravomocnými rozhodnutími zasáhnou do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzované věci se proto Ústavní soud nemohl primárně zabývat otázkou případné protizákonnosti napadených výroků, ale pouze tím, zda těmito výroky nebylo porušeno některé jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda (srov. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 31/97 ze dne 4. června 1997).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovením výše nákladů řízení před soudem I. stupně odvolacím soudem.
Ústavní soud připomíná svoji dosavadní judikaturu ohledně přezkoumávání rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. V ní sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, respektive její výše, jakkoliv se může účastníků řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002).
Při přezkoumání výroku okresního soudu o nákladech řízení krajský soud postupoval dle ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř, výši paušální odměny určil dle ustanovení §7 písm. b) vyhlášky. Ústavní soud, jenž nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení, ale toliko jeho ústavní konformitu, nedospěl v projednávané věci k závěru, že by napadené usnesení vykazovalo rysy protiústavnosti, spočívající například v libovůli soudního rozhodnutí. Krajský soud rozhodl na základě uvedeného ustanovení vyhlášky a svůj postup rovněž srozumitelně a podrobně odůvodnil.
Jak již bylo výše naznačeno, Ústavní soud z hlediska ústavně svěřených kompetencí dbá na to, aby rozhodnutí o náhradě nákladů řízení tvořilo "integrální součást" daného rozhodnutí, jinými slovy, aby zkoumané soudní rozhodnutí nepůsobilo "extrémně heterogenně", kdy by výrok o náhradě nákladů řízení byl ve zjevném rozporu s rozhodnutím ve věci samé. K takové situaci dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci nedošlo, a Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
K námitkám ohledně aplikace ustanovení §150 o. s. ř. je nutno uvést, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil právě proto, že v dané věci neshledal jeho postup při rozhodování o nákladech řízení dle citovaného ustanovení o. s. ř. správným. Tuto skutečnost krajský soud řádně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, stejně jako důvody, proč se ve věci nebylo možno uchýlit k aplikaci §150 o. s. ř. a bylo namístě postupovat dle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.
K námitce týkající se průtahů v řízení Ústavní soud uvádí, že jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje, okresní soud během jednoho roku "nařídil několik jednání ve věci, avšak tato jednání byla několikrát odročována vždy z důvodu vzniklých na straně žalobkyně a jednou z důvodu na straně žalovaného", což pro závěr o nečinnosti soudu nesvědčí. Stěžovatel nadto ani neformuloval petit ústavní stížnosti tak, aby umožnil Ústavnímu soudu otázku průtahů v řízení před obecnými soudy vůbec posuzovat (srov. k tomu souhrnně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).
Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na požadavky, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů, včetně rozhodnutí o nákladech řízení, lze konstatovat, že právní názor odvolacího soudu vyslovený v napadeném usnesení je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. V napadených rozhodnutích obecných soudů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro jejich zrušení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu