ECLI:CZ:US:2010:2.US.2105.10.1
sp. zn. II. ÚS 2105/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 1, Žitná 45, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 5. 5. 2010 čj. 3 Ads 20/2010-79 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 čj. 21 Cad 134/2007-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rovněž uvedenému rozhodnutí krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (dále také ČSSZ). Posledně uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání tzv. vyrovnávacího přídavku k důchodu vyplácenému podle článku 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále také jen "Smlouva") Slovenskou správou sociálního zabezpečení. Stěžovatel požaduje také zrušení rozsudku krajského soudu,
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byl rozhodnutím Slovenské správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 6. 1991 přiznán podle ust. §21 zák. č. 100/1988 Sb. a §2 nař. vlády č. 118/1988 Sb. ode dne 1. 5. 1991 starobní důchod. Stěžovatel má a vždy měl české státní občanství, na území České republiky bydlel do roku 1984, na území Slovenské republiky až do 5. 3. 1999, od tohoto data má opět trvalý pobyt na území České republiky. Správní orgány i obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele vycházely z čl. 33 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, dle nějž se důchody přiznané ode dne, který spadá do období před rozdělením České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen ČSFR), nositeli zabezpečení České republiky nebo Slovenské republiky nadále považují za důchody toho smluvního státu, jehož nositel zabezpečení byl nebo by byl příslušným k výplatě těchto důchodů ke dni rozdělení ČSFR. Dle správních a soudních orgánů nemohlo tedy být žádosti stěžovatele vyhověno, neboť starobní důchod se považoval ode dne 1. 1. 1993 za důchod ze sociálního zabezpečení Slovenské republiky, přičemž z žádného právního předpisu o důchodovém zabezpečení České republiky nelze dovodit vznik nároku na starobní důchod i z českého systému důchodového zabezpečení ("vyrovnávací příspěvek").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědom toho, že jak argumentuje Nejvyšší správní soud, dosavadní nálezy Ústavního soudu z let 2003 až 2009, vážící se k problematice důchodů po rozdělení ČSFR, se v konkrétních případech týkaly aplikace článku 20 Smlouvy stanovujícímu kritérium, podle kterého a kým budou hodnoceny doby zaměstnání (důchodového zabezpečení) získané v Československu, tj. do 31. 12. 1992, pro budoucí nároky vzniklé po rozdělení státu. Jeho případ je jiný v tom, neboť starobní důchod mu byl přiznán ještě podle federálních předpisů platných do konce roku 1992. Stěžovatel ani nezpochybňuje, že starobní důchod mu bude až do smrti či vypovězení smlouvy vyplácet slovenská strana. Důvodem, proč se k Ústavnímu soudu nedostaly také případy důchodců s důchody přiznanými ještě v době federace, je skutečnost, že 99,99% takových případů bylo vyřešeno ve prospěch důchodců během několika let po rozdělení ČSFR institutem odstranění tvrdosti v pravomoci ministrů práce a sociálních věcí obou republik. Po roce 1998 však bylo podobné řešení v důsledku změny ministra značně omezeno. Stěžovatel uvedenou možnost nemohl využít vinou táhnoucí se mezirepublikové výměny bytů. Praxi při posuzování žádostí o odstranění tvrdosti tzv. dávkové komise - poradního orgánu ministra proto považuje za diskriminační, přičemž v jejím důsledku mu bylo odepřeno právo na přiměřené zabezpečení ve stáří. To, že se nemohl vrátit zpět do ČR alespoň do roku 1998, není podle jeho přesvědčení odůvodněnou skutečností pro tak velkou a jím nezaviněnou újmu na jeho právech.
Dle stěžovatele, kdyby nedošlo k uzavření Smlouvy, právo na výplatu důchodu by bylo zachováno i po přestěhovaní ze SR do ČR a naopak. Pokud by se totiž Smlouvou nemusela řešit otázka, který z nově vzniklých států bude "federální" důchody za společné doby zaměstnání vyplácet, pak by bylo jen na nositeli pojištění toho kterého státu, aby takový důchod vyplácel podle svých vnitrostátních předpisů.
Stěžovatel poukazuje na mezinárodně uznávané pravidlo, že vnitrostátní předpisy ve vztahu k mezinárodní dvoustranné smlouvě mají zajistit, aby aplikací smlouvy nedošlo k poškození občanů, k újmě na výši jejich nároků. Jak ČSSZ, tak Nejvyšší správní soud vykládají článek 33 Smlouvy tak, že výše jednou přiznaného nároku již nemůže být měněna, protože okamžikem rozdělení státu se takový důchod stal důchodem cizího státu a s ním nemá ČR již co do činění. Stěžovatel však namítá, že jeho situace je jiná, neboť pobírá důchod podle Smlouvy, ale výše důchodu stanovená podle českých vnitrostátních předpisů by byla vyšší. Použití smlouvy tak způsobilo, že došlo k porušení čl. 30 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů správního orgánu, krajského soudu a Nejvyššího správního soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Argumentace ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu stěžovatele s "existencí" Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, zejména s jejím čl. 33, v jehož důsledku, jak se domnívá, mu nebyl přiznán starobní důchod (vyrovnávací příspěvek) podle českých předpisů o důchodovém pojištění. Rovněž má výhrady vůči postupu Ministerstva práce a sociálních věcí, které nenapravilo nespravedlnost cestou odstranění tvrdosti.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí neshledal, že by v souvislosti s projednáváním a rozhodováním o nároku uplatněném stěžovatelem došlo k porušení jeho základních práv.
Za podstatnou v projednávané věci je totiž třeba považovat skutečnost, že stěžovateli byl vyměřen důchod již dne 1. 5. 1991 ještě před rozpadem federace podle tehdy platných předpisů a k tomuto datu byly také jeho důchodové nároky za trvání ČSFR vypořádány. Stěžovateli tedy nebyl dle čl. 33 Smlouvy vyměřen důchod, ani v jeho důsledku nebyla řešena otázka zápočtu dob a přiznávaní a vyměřování nových nároků (event. jejich doměření), ale dle tohoto článku byla řešena otázka nakládání s nároky přiznanými ještě před rozpadem federace. Uzavřením Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení a působením čl. 33 se tedy na postavení poživatelů důchodů (již vyměřených) nic nezměnilo, k výplatě dávky byla nadále příslušná instituce, která ji přiznala a vzniklý nárok nebyl v důsledku rozdělení federace nijak krácen. (I v době federace bylo provádění sociálního zabezpečení v kompetenci republik a na federální úrovni bylo upraveno jen hmotné právo.) K rozdílům ve výši slovenských a českých důchodů nedochází v důsledku aplikace přechodných ustanovení Smlouvy - čl. 33, ale v důsledku rozdílného ekonomického vývoje v obou částech bývalé federace.
Stěžovatel však bez ohledu na uvedené skutečnosti požaduje zároveň dávku z českého systému důchodového pojištění, upravenou v rámci tzv. "zvyšovacích akcí" podle českých předpisů, přičemž uvedený postup by měl být odůvodněn jeho českým státním občanstvím a především jeho aktuálním trvalým pobytem na území České republiky.
Ústavní soud ověřil, že správní i soudní orgány se námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) dostatečně zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou možného legitimního očekávání stěžovatele a uvedl, že stěžovatel nemohl důvodně očekávat, že bude po rozdělení federace ekonomický vývoj v obou nástupnických státech stejný, že hmotně právní úprava důchodového zabezpečení zůstane i do budoucna unifikována a úpravy výše vyplácených důchodů budou v obou nástupnických státech totožné, jako by k rozpadu federace vůbec nedošlo. Rovněž tak mohl jen stěží očekávat, že kdykoliv po rozpadu federace budou jeho již vypořádané důchodové nároky nějak upravovány podle místa aktuálního trvalého pobytu. Takováto zásada se v oblasti důchodového pojištění obecně neuplatňuje a ani z pohledu platné právní úpravy mu text výše citovaného ustanovení čl. 33 Smlouvy jakýkoliv důvod k podobnému očekávání nedával. Smluvní strany záměrně zafixovaly příslušnost k výplatě vzniklých důchodových nároků podle příslušnosti republikových nositelů pojištění k 31. 12. 1992.
Nejvyšší správní soud dále zmínil, že interpretace mezinárodních smluv je normativně upravena Vídeňskou úmluvou o smluvním právu. Jestliže se tedy smluvní strany v rámci majetkového vypořádání závazků bývalé ČSFR v oblasti důchodového zabezpečení dohodly na tom, že důchody přiznané institucemi jednotlivých republik budou nadále spravovat tyto instituce, nelze při aplikaci jakéhokoliv výkladového pravidla dovodit, že by zároveň zamýšlely, aby tomu za určitých okolností bylo jinak. S ohledem na interpretační pravidlo pojmu dobré víry Vídeňské úmluvy a v kontextu a čl. 4 a čl. 5 Smlouvy si lze jen obtížně představit, že by nositel důchodového pojištění České republiky vyložil čl. 33 Smlouvy různě pro občany České republiky s trvalým pobytem na jejím území, pro občany České republiky, kteří na jejím území trvalý pobyt nemají a pro občany Slovenské republiky, ať již mají trvalý pobyt kdekoliv, tedy, že by na starobní důchod přiznaný příslušnou institucí Slovenské republiky hleděl v případě českého občana s trvalým pobytem v České republice zároveň jako na důchod český i slovenský, zatímco v ostatních případech pouze jako na důchod slovenský, a z tohoto hlediska pak posuzoval důchodové nároky žadatelů v českém systému důchodového pojištění. Takovýto výklad by byl rovněž v rozporu i s čl. 1 Listiny, v něm obsaženým zákazem neodůvodněně nerovného zacházení a z něj vyplývajícím zákazem libovůle v návaznosti na čl. 30 Listiny.
Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti závěrům obecných soudů, dle nichž stěžovateli nelze přiznat vyrovnávací příspěvek dle českých předpisů k důchodu vyměřenému Slovenskou správou sociálního zabezpečení před rozpadem ČSFR, co vytknout S ohledem na uvedené a podrobné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje za nadbytečné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že jeho nálezy (sp.zn. II. ÚS 405/02, IV. ÚS 301/05 a Pl. ÚS 4/06), jak ostatně stěžovatel nerozporuje, řešily případy pojištěnců, jimž vznikl nárok na starobní důchod po 31. 12. 1992 a spornou byla otázka zápočtu dob zaměstnání (pojištění) získaných jimi do tohoto data pro jejich důchodové nároky v jednotlivých nástupnických státech. Ústavní soud v těchto nálezech v souvislosti s výkladem čl. 20 konstatoval, že je třeba českým státním občanům s trvalým pobytem na území České republiky pro jejich důchodové nároky vzniklé po 31. 12. 1992 započítat v českém systému důchodového pojištění vždy dobu zaměstnání (pojištění) získanou v systému důchodového zabezpečení ČSFR před tímto datem, bez ohledu na skutečnost, která instituce smluvního státu je příslušná k hodnocení této doby podle zmiňovaného článku 20 Smlouvy.
Za opodstatněné nelze považovat ani námitky stěžovatele týkající se nespravedlivého rozhodování o jeho žádosti o odstranění tvrdosti ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí. Rozhodování o těchto žádostech je zcela v kompetenci uvedeného orgánu, na odstranění tvrdosti není právní nárok, v konkrétní věci rozhoduje ministr práce a sociálních věcí na základě uvážení a jeho rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání správním soudem. Jak je zřejmé z předchozí judikatury Ústavního soudu, nejedná se o rozhodnutí, které by svou povahou bylo schopné zasáhnout sféru ústavních práv stěžovatele (stěžovatel přitom konkrétní rozhodnutí ani nenapadá).
Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci neshledal porušení základních práv stěžovatele. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatel svou osobní situaci vnímá nespravedlivě, nelze za situace, kdy právní řád vyhovění návrhu neumožňuje, ze skutečností, které byly vyvolány souhrou individuálních okolností (rozdílný ekonomický vývoj obou států, přestěhování se stěžovatele na území ČR, doba uplatnění požadavku na odstranění tvrdosti), eventuálně z přesvědčení stěžovatele o "zbytečnosti" Smlouvy, dovozovat neústavnost napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu