ECLI:CZ:US:2010:2.US.2106.09.1
sp. zn. II. ÚS 2106/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelek J. P. a J. F., obou zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem Stankovského 144, Čelákovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2990/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 sp. zn. 58 Co 95/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8. 2009 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených dokumentů bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 vydal dne 11. 12. 2007 usnesení č. j. 9 C 13/2001-573, jímž opravil výrokovou část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2004 č. j. 9 C 13/2001 tak, že bod I. odst. 3 výrokové části zní: "Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, J. P. a J. F. jsou vlastnicemi domu čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052, zapsaného na listu vlastnictví č. 2178, vedeného u Katastrálního úřadu Praha-město (katastrální území Modřany)", a dále tak, že bod IX. odst. 3 této výrokové části rozsudku zní: "BLV dům čp. 1572 na pozemku parc. č. 3052" v katastrálním území Modřany. Stěžovatelky si proti uvedenému usnesení podaly odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2008 sp zn. 58 Co 95/2008 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť odvolání neshledal důvodným. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo advokátce stěžovatelek doručeno dne 16. 4. 2008.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, v němž ohlásily dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že příčinou nesprávného právního posouzení věci byl fakt, že "opravné kroky prvoinstančního soudu šly nad rámec toho, co mu v řízení příslušelo činit". Nesouhlasily s tím, že rozhodnutím soudu došlo ke zpřesnění identifikace nemovitosti, aby mohl proběhnout vklad práva do katastru nemovitostí. K opravě došlo podle jejich názoru na jejich úkor.
Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné s tím, že stěžovatelky svými námitkami napadají rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, jak to ukládá ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud uvedl, že za "věc samu" je třeba pokládat nárok uplatněný žalobou žalobce proti žalovanému, o němž má být věcně rozhodnuto. Za věc samu tak nelze pokládat opravné usnesení vydané podle ustanovení §164 o. s. ř. Přípustnost dovolání přitom nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit ani z ustanovení §243b a §218 písm. c) o. s. ř.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení Městského soudu v Praze, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, pro jehož posouzení zákonodárce stanovil kategorii přípustnosti. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, tedy posuzuje nejprve otázku, zda podané dovolání je přípustné. V posuzované věci v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně u potvrzujících rozhodnutí odvolacího soudu vydaných ve věci samé. Závěru Nejvyššího soudu, že usnesení, jímž soud opravil chybu ve výroku rozhodnutí ve věci samé, není možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, nelze nic vytknout, a to jak z pohledu výkladu jednoduchého práva, tak z pohledu práv ústavních.
V dané věci lze uzavřít, že stěžovatelky dovoláním napadly rozhodnutí odvolacího soudu, pro nějž však není otevřen prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Jeho postupu, kdy z tohoto důvodu - a nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení - dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné, nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Samotným rozhodnutím dovolacího soudu tak žádná ústavní práva stěžovatelek porušena nebyla.
K návrhu stěžovatelek ohledně zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí městského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato podmínka však v daném případě splněna není. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za situace, kdy napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve věci samé, což je případ dovolání stěžovatelek, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu druhého stupně (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne následujícího po dni doručení usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozují stěžovatelky (srov. např. usnesení III. ÚS 510/06 ze dne 26. 4. 2007, IV. ÚS 804/07 ze dne 16. 5. 2007, týkající se obdobné problematiky).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu