ECLI:CZ:US:2010:2.US.2678.10.1
sp. zn. II. ÚS 2678/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Příkop 4, proti rozhodnutí Ministerstva financí č.j. 39/76925/2010-392 ze dne 28. 7. 2010, č.j. 39/79558/2010-392 ze dne 28. 7. 2010 a č.j. 39/79559/2010-392 ze dne 28. 7. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že mu orgán veřejné moci - Ministerstvo financí - neposkytl právní ochranu a stěžovateli byla uložena daň v rozporu se zákonem. Stěžovatel dovozuje, že ústavní stížnost je přípustná, neboť ze sp.zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. 12. 2000, vyplývá, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb. má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
Stěžovatel uvádí, že požádal o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách, kterými mu byla v roce 2007 dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2001, 2002 a 2003. Přezkumu se dovolával s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 a sp. zn. I. ÚS 1835/07, z nichž dovozoval, že v jeho případě vzhledem k nezákonně zahájené daňové kontrole v roce 2007 mu byla daň dodatečně vyměřena až po uplynutí prekluzivní lhůty dle ustanovení §47 zák. č. 337/1992 Sb.
V ústavní stížnosti, shodně jako v řízení před správními orgány, stěžovatel polemizuje s právními závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, vycházejícími ze stanoviska Ministerstva financí ze dne 6. 4. 2009 k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ve vztahu k pravomocně ukončeným řízením, z nějž vyplývá nemožnost revidovat cestou mimořádných opravných prostředků daňovou povinnost stanovenou (pokud jde o lhůtu) dle původně zastávané teorie 3 +1. Je přesvědčen, že by měly být připuštěny zpětné účinky judikatury Ústavního soudu v případech, které budou ve prospěch jednotlivce, protože prekluzivní lhůta je ochranou daňového subjektu, nikoliv správce daně.
Ústavní soud byl již dříve ve své činnosti konfrontován s problémem charakteru rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb. Ve stanovisku Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, s. 486) plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b zák. č. 337/1992 Sb. má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Existují dvojí prostředky ochrany práva - jednak prostředky řádné a mimořádné, jakož i soudní (správní žaloba), na něž má strana právní nárok, a jednak prostředky dozorčí, mezi které spadá rozhodnutí dle ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.
Ustanovení §55b zák. č. 337/1992 Sb. dává správci daně možnost povolit přezkumné řízení v situaci, kdy napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok a je na úvaze příslušného správce daně, zda jej povolí či nikoli. Možnost přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem je výrazně omezena, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do autonomního rozhodování správních orgánů. Ústavní soud může toliko hodnotit, zda správní orgán zachoval záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně.
Tímto výkladem se Ústavní soud řídil i ve svých následných rozhodnutích (srov. např. sp.zn. IV. ÚS 135/02, sp.zn. I. ÚS 420/04, sp.zn. II. ÚS 382/06, sp.zn. I.ÚS 2885/08), v nichž s poukazem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu odmítl přezkoumat rozhodnutí vydané podle §55b zák. č. 337/1992 Sb. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, která jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se pak tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo. Nejedná se totiž o rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jež by daňovému subjektu ukládalo povinnosti nebo mu přiznávalo práva.
V projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí, jimiž Ministerstvo financí nepovolilo přezkum platebních výměrů podle §55b zák. č. 337/1992 Sb., neboť řízení o dodatečném vyměření daně bylo pravomocně skončeno dříve, než byly vyhlášeny nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 a sp.zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008 a současně shledalo, že daňová kontrola byla zahájena v souladu se zákonem.
Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nemohlo, jak vyplývá ze shora uvedeného, dojít k zásahu do právní sféry stěžovatele, neboť jeho daňová povinnost již byla pravomocně stanovena dřívějšími platebními výměry finančního úřadu; tím, že nebyl povolen přezkum platebních výměrů, se na jejich obsahu nic nezměnilo, tj. nezměnila se ani práva a povinnosti stěžovatele (ústavní stížností napadenými rozhodnutími tedy nebyla, jak nesprávně uvádí stěžovatel, vyměřena stěžovateli daň. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel přitom měl možnost se proti platebním výměrům, kterým mu právě daň vyměřena byla, bránit žalobou ve správním soudnictví a posléze kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, tj. řádnými opravnými prostředky, event. i ústavní stížností. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvádí, a z napadených rozhodnutí ani nevyplývá, že této možnosti využil (v rozhodnutí č.j. 39/76925/2010-392, týkajícím se přezkumu dle §55b zák. č. 337/1992 Sb., je uvedeno, že stěžovatel správní žalobu nepodal). Za dané situace není možné se dovolávat prostřednictvím Ústavního soudu nároku na zrušení rozhodnutí, kterými nebyl povolen přezkum dle citovaného ustanovení, navíc s požadavkem, že závěry vyslovené v jiném individuálním rozhodnutí Ústavního soudu mají být zpětně aplikovány na daňovou věc stěžovatele pravomocně skončenou již dne 25. 4. 2008, tj. před vydáním uvedených nálezů Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 a sp.zn. I. ÚS 1835/07.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu