ECLI:CZ:US:2010:2.US.2886.07.1
sp. zn. II. ÚS 2886/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 16. března 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. B. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2007 č. j. 13 Co 304/2007-94 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. června 2007 č. j. 3 C 42/2006-86, kterými bylo rozhodnuto o odměně stěžovatelky (advokátky) coby ustanoveného zástupce žalobkyně domáhající se vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2007 č. j. 13 Co 304/2007-94 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. června 2007 č. j. 3 C 42/2006-86 se zrušují.
Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. listopadu 2007, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva garantovaná čl. 36, 37 a 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"). Současně žádá o přiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 3 C 42/2006, který si Ústavní soud k projednání a rozhodnutí věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
Žalobkyně L. S. se žalobou ze dne 23. března 2006 podanou proti žalovanému J. S. domáhala vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství. K žádosti žalobkyně jí soud prvního stupně přiznal osvobození od soudních poplatků v celém rozsahu. Její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů ovšem zamítl. K odvolání žalobkyně odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že zástupkyní žalobkyně ustanovil advokátku JUDr. B. Z. (dále též "stěžovatelka"). V průběhu řízení uzavřeli účastníci mimosoudní dohodu a žalobkyně vzala podanou žalobu zpět. Usnesením ze dne 19. 6. 2007 č. j. 3 C 42/2006-83 soud prvního stupně řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Následně stěžovatelka soudu předložila vyúčtování právního zastoupení, dle něhož odměna za 9 úkonů, účtovaná dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z pct. 130 000 Kč činí 53 550 Kč, režijní paušál 2 700 Kč a DPH 10 687,50 Kč.
Napadeným usnesením Okresního soudu v Jihlavě bylo o návrhu stěžovatelky rozhodnuto tak, že ustanovenému zástupci - JUDr. B. Z. - se přiznává odměna ve výši 13 923 Kč, kterou je povinna uhradit Česká republika - Okresní soud v Jihlavě do 15 dnů od právní moci usnesení. Při stanovení výše odměny soud vycházel z ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť dospěl k závěru, že hodnotu věcí spadajících do společného jmění nelze ocenit, resp. ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně druhým napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že při určení výše odměny zástupce nelze vycházet z částky 130 000 Kč, kterou se dle dohody zavázal žalovaný zaplatit žalobkyni, neboť tato částka nemá žádnou vypovídací hodnotu o ceně všech jednotlivých věcí, eventuálně její poloviny, která by byla základem pro určení odměny advokáta podle §8 odst. 6 advokátního tarifu. Uzavřel, že pro účely stanovení odměny by bylo zapotřebí znaleckého ocenění věcí, což by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Ve svých důsledcích se tak jedná o situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dle odvolacího soudu proto soud prvního stupně nepochybil, když své rozhodnutí opřel o ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje tím, že žalobkyni byla jako zástupce ustanovena, a má tedy právo na rovné postavení s druhou stranou sporu. Skutečnost, že řízení nedospělo do stadia, kdy by hodnoty a věci byly oceněny znalcem, nemůže být na překážku možnosti účastníka řízení v rámci probíhajícího řízení vyřídit věc smírně. Jinak by ustanovený advokát musel vést řízení tak dlouho, dokud by v soudním spise nebyl příslušný znalecký posudek, aby tak mohl doufat ve spravedlivou odměnu za vykonanou práci. Namítá, že §8 odst. 6 advokátního tarifu je odchylnou právní úpravou, která je vůči §9 odst. 1 advokátního tarifu v poměru speciality, což ustanovení §9 odst. 1 výslovně zdůrazňuje. Nadto vyslovuje názor, že hodnota jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které strany učinily předmětem vypořádání, je zjistitelná z obsahu spisu. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), který se týká podmínek, za nichž má nesprávná aplikace práva za následek porušení ústavních práv, a z něj vyvozuje, že soud nerespektoval příslušnou právní normu, čímž se dopustil svévole. Obecné soudy tak neposkytly ochranu stěžovatelčinu právu na legitimní očekávání ochrany majetku.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Krajský soud v Brně plně odkázal na své stanovisko vyjádřené v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že věc skončila bez meritorního rozhodnutí poté, co účastníci uzavřeli mimosoudní dohodu. Uvedl, že při stanovení odměny advokáta nelze vycházet z částky 130 000 Kč, která nevyjadřuje polovinu hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které byly předmětem vypořádání, ale pouze rozdíl mezi majetkovými hodnotami, které účastníci nabyli do svého výlučného vlastnictví. Požadavek stěžovatelky nemá oporu v jednoduchém právu, a proto nemohlo být zasaženo do jejích ústavních práv. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Okresní soud v Jihlavě ve svém vyjádření upozornil na to, že ustanovení §8 odst. 6 advokátního tarifu není speciálním ustanovením k §9 odst. 1 této vyhlášky, ale pouze k jejímu ustanovení §8 odst. 1. Názor stěžovatelky, že ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu je vyloučeno při stanovení hodnoty pro určení mimosmluvní odměny ve věcech vypořádání společného jmění manželů, nepovažuje za správný, neboť v případě, že by z objektivních důvodů nebylo možné určit hodnotu všech věcí, vedlo by to k neřešitelnému problému, jak určit tarifní hodnotu a odměnu advokáta. Odkazuje na stanovisko Ústavního soudu, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže sám o sobě založit porušení práva na spravedlivý proces, a upozorňuje na to, že spis neobsahoval dostatek informací k tomu, aby si soud mohl bez vypracování znaleckého posudku udělat představu o hodnotě všech věcí. Má za to, že v projednávaném případě nelze dovozovat dotčení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny a mělo by být posouzeno, zda nedošlo k narušení principu proporcionality způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Je přesvědčen, že přiznaná odměna odpovídá pracovní zátěži stěžovatelky s ohledem na délky jednání u soudu, realizovaný počet porad i vypracovaných podání. Očekávání stěžovatelky na zmnožení svého majetku za vykonanou práci nebylo v souladu s platnou právní úpravou. Dle jeho názoru by ústavní stížnost měla být jako nedůvodná zamítnuta.
V replice na vyjádření účastníků řízení stěžovatelka nad rámec odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v její věci nejde o interpretační problém při výkladu advokátního tarifu, ale o nesprávný postup soudu dle platné vyhlášky. Pokud by soudy dospěly k závěru, že zjištěná tarifní hodnota uvedená ve vyúčtování za právní zastoupení je nedostatečná, protože bylo nepochybné, že skutečná hodnota práv byla vyšší, postačilo by, aby byla stěžovatelka vyzvána ke sdělení, zda se ve zbývající části své odměny vzdává, což by učinila, čímž by byl teoreticky nastolený problém s obtížnou zjistitelností ocenění dalších práv a věcí vyřešen. Konstatování soudu o tom, že přiznaná odměna odpovídá pracovní zátěži stěžovatelky, označuje za nepřípadné.
V doplněném vyjádření oba obecné soudy setrvaly na svém původním stanovisku. Krajský soud připustil, že odměna přiznaná stěžovatelce v této konkrétní věci není úměrná úsilí a odbornosti, kterou při jejím řešení musela vynaložit. Uvedl, že v řadě případů lze dokumentovat disproporci mezi náročností poskytovaných služeb a odměnou advokáta, ale jejich řešení není úkolem soudů, ale úkolem zákonodárce.
Po přezkoumání napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud neshledal důvodnou námitku Okresního soudu v Jihlavě o nedostatku oprávnění stěžovatelky coby zástupkyně účastníka řízení k podání ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti jsou usnesení, jimiž bylo rozhodováno o odměně stěžovatelky, přičemž tato rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně porušit její ústavně zaručená práva nebo svobody. O aktivní legitimaci stěžovatelky k podání odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ostatně neměl pochybnosti ani odvolací soud, který se tímto odvoláním poté, co shledal, že je podala oprávněná osoba, zabýval věcně.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K zásahu je povolán pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími poruší ústavně zaručené základní práva a svobody jednotlivce mj. tím, že při interpretaci a aplikaci jednoduchého práva přehlédnou základní práva některého z účastníků řízení, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.
Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud zjišťuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)].
V souladu se svou ustálenou judikaturou se tedy Ústavní soud zabýval tím, zda obecné soudy neaplikovaly příslušné normy podústavního práva bez rozumného odůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem, konkrétně, zda napadená rozhodnutí nezasáhla do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tj. do práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Toto právo požívá nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)], ale i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001) ochranu jako integrální součást majetkových práv.
V posuzované věci jde o určení odměny zástupkyni účastníka řízení (advokátce), která byla ustanovena žalobkyni soudem dle ustanovení §30 o. s. ř. Zatímco obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, že hodnotu věcí, pohledávek a závazků, které účastníci řízení učinili předmětem vypořádání společného jmění, nelze vyjádřit v penězích, resp. tak lze učinit pouze s nepoměrnými obtížemi, a při určení odměny vycházely z §9 odst. 1 advokátního tarifu, stěžovatelka je přesvědčena, že při určení její odměny mělo být postupováno podle §8 odst. 6 advokátního tarifu, neboť hodnota věcí je ocenitelná.
Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23) a obdobně v nálezech sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) nebo sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747). Ústavní soud v nich posuzoval, které ustanovení advokátního tarifu je třeba aplikovat pro účely zjištění tarifní hodnoty ve věcech určovacích žalob. V případech posuzovaných v uvedených nálezech byly předmětem řízení o určení neplatnosti smlouvy či určení vlastnictví věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.
Není pochyb o tom, že v nyní projednávaném případě (jde o žalobu na vypořádání společného jmění) jsou předmětem řízení věci a práva penězi ocenitelné. Na určení odměny zástupkyně žalobkyně se tedy primárně použije ustanovení §8 odst. 6 advokátního tarifu, dle něhož ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) se vychází z poloviny hodnoty všech jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které strany učinily předmětem vypořádání. Obecné soudy však dle uvedeného ustanovení nepostupovaly a s poukazem na to, že hodnotu věcí nebo práv spadajících do společného jmění účastníků lze určit jen s nepoměrnými obtížemi, na věc bez dalšího aplikovaly ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu. Takový postup nepovažuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Za situace, kdy součástí spisu je celá řada podkladů pro stanovení hodnoty jednotlivých věcí, pohledávek a závazků, které účastníci učinili předmětem vypořádání, přičemž u většiny z nich se strany shodly na všech skutečnostech rozhodných pro jejich ocenění (viz protokoly o jednání před soudem prvního stupně), nelze dospět k závěru, že vyjádření hodnoty těchto věcí nebo práv by bylo spojeno s "nepoměrnými obtížemi". Za tyto nepoměrné obtíže nelze dle názoru Ústavního soudu považovat okolnost, že by musela být vypočítána cena či hodnota práv a věcí podle jejich pořizovací hodnoty, počtu let užívání a procenta amortizace. Tento názor vyplývá i ze soudní judikatury, na niž odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí a podle které provedení důkazu znaleckým posudkem není zapotřebí v případě, že se jedná o ocenění běžných, normálně opotřebovaných věcí menší hodnoty, u nichž se účastníci shodli na jejich stáří, způsobu nabytí, pořizovací ceně, míře opotřebení apod.
Argument soudů, že na ceně některých věcí a dalších rozhodných skutečnostech se účastníci v průběhu řízení neshodli, nemůže obstát už s ohledem na mimosoudní dohodu o vypořádání společného jmění, kterou účastníci v průběhu řízení uzavřeli a která byla důvodem zpětvzetí žaloby. Obsahem této dohody se soudy při zjišťování, podle jakého ustanovení advokátního tarifu budou při určení odměny stěžovatelky postupovat, vůbec nezabývaly a bez dalšího odmítly akceptovat tarifní hodnotu, kterou uvedla ve vyúčtování za právní zastoupení stěžovatelka, představující částku 130 000 Kč, kterou se žalovaný dle dohody zavázal vyplatit na vyrovnání podílu žalobkyni. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že hodnota práv a věcí stanovená účastníky v dohodě musela být minimálně dvojnásobná. Nejméně v rozsahu částky 130 000 Kč, kterou žalobkyně obdržela od žalovaného, byla tedy hodnota podílu stěžovatelky přesně specifikována. Soudy z ní však odmítly vycházet a odměnu stanovily z mnohonásobně nižší tarifní hodnoty stanovené v ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu .
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy při rozhodování v dané věci nesprávnou aplikací a interpretací jednoduchého práva neuznaly stěžovatelčin nárok mající majetkovou povahu a vyplývající z právního předpisu, čímž zasáhly do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Ústavní soud neshledal opodstatněným návrh stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení je ustáleně interpretováno v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999 (N 26/13 SbNU 195), III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci, konstatované nálezem Ústavního soudu, tudíž bez dalšího nárok dle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je např. nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem. Jelikož v posuzované věci okolnosti, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce, Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].