ECLI:CZ:US:2010:2.US.3281.10.1
sp. zn. II. ÚS 3281/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Vaškem, advokátem se sídlem Lískovecká 2089, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 4. 2008 č. j. 13 C 99/2006-421 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2008 č. j. 8 Co 449/2008-448, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů, které, jak se domnívá, svým postupem porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), opomenuly zásadu ochrany práva ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky a nerespektovaly ustanovení o rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Právní předchůdce vedlejšího účastníka, Agroprůmyslového kombinátu, a. s., Sedlnice, postavil v roce 1983 na pozemcích ve vlastnictví stěžovatele jako nedovolenou stavbu - ocelovou jímku. Vedle žaloby na vyklizení stavby se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi domáhal žalobami podanými dne 8. 4. 1993 a dne 30. 4. 2003 náhrady za bezdůvodné obohacení ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím a 129.456,- Kč s příslušenstvím, neboť užíval pozemky stěžovatele bez právního důvodu. Obecné soudy první ze žalob vyhověly pouze do výše 1.622,- Kč s příslušenstvím, druhá žaloba byla zamítnuta. Rozsudky odvolacích i prvostupňových soudů byly následně v obou případech v dovoláním napadených částech zrušeny Nejvyšším soudem a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V právní moci zůstalo pouze rozhodnutí o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli částku 1.662,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl obě řízení spojit pod sp. zn. 13 C 99/2006, přičemž předmětem konečného řízení z důvodu částečného plnění vedlejším účastníkem se stala částka 223.738,- Kč s příslušenstvím. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zavázal vedlejšího účastníka zaplatit stěžovateli částku ve výši 54.723,10 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť tvrzení v něm obsažená nenaplnila "žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.".
Porušení základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, blíže konkretizované v ústavní stížnosti, na jejichž základě měla být zjištěna obvyklá cena nájmu předmětného pozemku v daném období vzhledem k jeho poloze a způsobu využívání vedlejším účastníkem. Soud prvního stupně pouze v odůvodnění rozsudku konstatoval, že tyto důkazy nemohly zpochybnit závěry znalce, protože úkol znalce ohledně významu konkrétní nemovitosti je "otázkou ryze hypotetickou". Dle stěžovatele tento závěr neodpovídá pojetí obvyklé tržní ceny, jak ji dovodil v obou svých rozsudcích Nejvyšší soud. Odvolací soud konstatoval, že se jedná o odbornou otázku, která je plně v kompetenci znalce. K námitce stěžovatele, že znalec sám předtím v době, kdy tvrdil, že žádné smlouvy z daného období neexistují, připustil, že kdyby se nějaké našly, ovlivnilo by to posuzování, se soud nevyjádřil. Tím obecné soudy porušily povinnost poskytnout ochranu jeho právům a měly postupem dle §129 odst. 2 o. s. ř. nebo jiným opatřením přimět vedlejšího účastníka k předložení potřebných dokladů. V této souvislosti poukazuje i na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 80/96. Stěžovatel je přesvědčen, že závěry znalce vyžadovaly přehodnocení, neboť v době rozhodování soudů již byl znám posudek pro další časové období, v němž znalec připustil, že existuje řada relevantních smluv, jejichž existenci předtím popíral. Nicméně soudy tak neučinily, další potřebné důkazy neprovedly, čímž znemožnily řádné objasnění skutkového stavu věci, v důsledku čehož došlo k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu posouzení neodpovídajícímu stanovisku Ústavního soudu vyjádřeném v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 61/94.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však v projednávané věci Ústavní soud nezjistil.
Jak Ústavní soud ověřil, soud prvního stupně na základě předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu nechal ve věci vypracovat nový znalecký posudek za účelem zodpovězení odborné otázky obvyklé ceny nájmu v daném místě a čase, v němž znalec v souladu s právním názorem dovolacího soudu nově zohlednil hospodářský význam pozemku pro vedlejšího účastníka. Ohledně dalších, stěžovatelem navrhovaných důkazů, obecné soudy nabyly přesvědčení, že nebyly pro posouzení věci relevantní, a tento svůj závěr v odůvodnění napadených rozhodnutí také srozumitelně vysvětlily. K tomu je třeba připomenout, že zásadu spravedlivého procesu je v tomto ohledu nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z toho pak plyne, že obecný soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník navrhl (např. sp. zn. III. ÚS 150/93). V projednávané věci obecné soudy uvedeným povinnostem dostály. Stěžovatel měl v průběhu řízení možnost důkazy navrhnout, což ostatně učinil, a dostal i příležitost se k provedeným důkazům vyjádřit. Soud prvního stupně se k jednotlivým stěžovatelem navrhovaným důkazům podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku, v němž také vysvětlil, proč znalecký posudek shledal přesvědčivým. Odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil a své stanovisko též řádně zdůvodnil. Ústavní soud proto nemá důvod jakkoli zpochybňovat dokazování ani hodnocení důkazů obecnými soudy, v tomto ohledu považuje jejich rozhodnutí za dostačující a v podrobnostech na ně dále odkazuje.
Co se týče právního posouzení věci, Ústavní soud má za to, že závěry obecných soudů nejsou v nesouladu s právním názorem vyjádřeným v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu, v němž se uvádí: "Jestliže z výsledků řízení ... je zřejmé, že na pozemku žalobce se nachází stavba, bez jejíhož užívání by realizace hlavního předmětu podnikání žalovaného byla ztížena, respektive zcela vyloučena, pak význam využívání této stavby se musí promítnout i do určení obecné ceny nájmu v míře odpovídající tomuto hospodářskému významu v minulosti zřízené stavby." Jak vyplývá z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, soud při výpočtu celkové částky, kterou má vedlejší účastník zaplatit stěžovateli, vycházel z obvyklé ceny nájmu obdobného pozemku v daném místě v příslušných obdobích, k níž znalec dospěl v posudku. Tato cena již odráží hospodářský význam pozemku pro vedlejšího účastníka, přičemž bez tohoto zohlednění by dle názoru znalce byla podstatně nižší. Postup soudu při výpočtu výše bezdůvodného obohacení je řádně vysvětlen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož též jednoznačně vyplývá, že se soud prvního stupně argumenty stěžovatele důkladně zabýval a proč žalobě stěžovatele vyhověl pouze do částky 54.723,10 Kč a neshledal ji ve zbytku důvodnou. Ústavní soud proto nemá závěrům obecných soudů co vytknout.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel především dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno postup obecných soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu