ECLI:CZ:US:2010:2.US.3423.10.1
sp. zn. II. ÚS 3423/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) Ing. P. P. a 2) Ing. V. T., obou zastoupených JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 406/2010 ze dne 25. srpna 2010, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 333/2009-1201 ze dne 2. září 2009, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 2 T 27/2009-1150 ze dne 11. května 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Praze a 3) Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Praze a 3) Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě, telefaxem a elektronicky dne 3. prosince 2010, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byli rozsudkem soudu prvního stupně uznáni vinnými ze spáchání trestných činů porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, kterých se měli dopustit tím, že v pozici členů statutárního orgánu akciové společnosti M.G.A. za tuto společnost, aniž by předem nechali znalecky zjistit hodnotu, převedli na prvého stěžovatele obchodní podíl obchodní společnosti VÚK - Kovohutě s. r. o., za celkovou kupní cenu 1.700.000 Kč, ačkoliv tržní hodnota tohoto podílu činila nejméně 4.388.000 Kč, a dále první stěžovatel sám jako předseda představenstva akciové společnosti M.G.A. převedl šesti různým osobám obchodní podíly na obchodní společnosti VÚK Panenské Břežany, s. r. o., za celkovou kupní cenu 218.000 Kč, ačkoliv jejich tržní cena činila nejméně 4.457.000 Kč, a dále převedl obchodní podíl na obchodní společnosti VPCH - Kovohutě, s. r. o., za kupní cenu 50.000 Kč, ačkoliv jeho hodnota činila nejméně 325.000 Kč. Za to byl prvnímu stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, a druhému stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, dále jim soud uložil, aby ve zkušební době podle svých sil nahradili způsobenou škodu, a konečně jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání pěti let u prvního stěžovatele, a tří let u druhého stěžovatele. Usnesením odvolacího soudu byla jako nedůvodná zamítnuta jejich odvolání a usnesením dovolacího soudu byla jejich dovolání odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jejich základní práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 alinea prima Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti konkrétně namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že by kdokoliv jiný nabídl za převáděné obchodní podíly vyšší cenu, než tu, která byla sjednána v posuzovaných smlouvách. Došlo tedy k prodeji za cenu reálně možnou. Poukazují na to, že metodika posudku zpracovaného Českou znaleckou, a. s., byla zpochybněna předloženými poznámkami znalce Ing. P. J. s tím, že posledně uvedený znalec považuje hodnotu podílů pro účely odborného ocenění za nulovou. V té souvislosti se pozastavuje nad širokou autonomií znalců při tvorbě odborných posudků. Stěžovatelé vytýkanými operacemi nepoškodili akciovou společnost M.G.A., neboť sami se podíleli na 65% jejího základního kapitálu, a proto měli reálnou povědomost o hodnotě podílů na jiných společnostech, jež jejich akciová společnost držela. Pochybení neshledal ani správce daně, neboť původní rozhodnutí o doměření daně z těchto obchodů bylo zrušeno. Je zde tedy rozdíl v posouzení obvyklé ceny převáděných obchodní podílů na jedné straně územními finančními orgány, a na druhé straně orgány činnými v trestním řízení. V neposlední řadě se předmětnými smlouvami zabývaly i rejstříkové soudy, které stěžovatelé rozhodně nepovažují za pouhá evidenční místa. S odkazem na pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 74 Cm 97/2008-48 ze dne 5. května 2009, jímž byla pro rozpor s §196a odst. 3 obchodního zákoníku prohlášena převodní smlouva mezi akciovou společností M.G.A. a prvním stěžovatelem za neplatnou, poukazují na to, že se ve skutečnosti jednalo o jedinou smlouvu o převodu 52% podílu a nikoliv o dvě. S ohledem na posledně jmenovaný rozsudek a na další rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec prohlašující neplatnost další z vytýkaných převodních smluv je namítáno, že v těchto případech se mohlo jednat toliko o pokus trestného činu. To dále dokládají poukazem na právní názor obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1224/2006 ze dne 18. října 2006 a nepovažují za dostatečné, že se s tím dovolací soud vypořádal poukazem na překonání uvedeného právního názoru. Ostatně uvedené převody nebyly uskutečnitelné ani pro rozpor se společenskými smlouvami. S odkazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 385/07 (ze dne 12. srpna 2009) namítají, že v otázce platnosti předmětných převodních smluv je v rozporu na jedné straně názor rejstříkových soudů a Okresního soudu Praha-východ, a na druhé straně názory Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec.
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
4. Ústavní soud rovněž vyložil, že v řízeních o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení při nesprávné aplikaci podústavního práva obecnými soudy vyčlenit případy konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva - tedy bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Proto lze připomenout, že pouhé opakované uplatnění argumentů, co do podstaty a rozsahu shodné s argumentací použitou v opravných prostředcích, zásadně nemůže být způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
5. V posuzovaném případě se zejména soud prvního stupně a dovolací soud velmi pečlivě zabývaly všemi námitkami stěžovatelů, které jsou v omezené míře, avšak ve stejné podstatě, uplatněny v ústavní stížnosti. K otázce znaleckého ohodnocení výše škody zaujal dovolací soud názor, že v případě nejednosti odborných názorů na způsob ocenění obchodních společností (což je jádrem námitek stěžovatelů), je potřebné, aby soud na podkladě vypracovaných odpovědí logicky a přesvědčivě posoudil situaci, která je předmětem řízení (s. 10 usnesení). V dalším pak odkázal na podrobné závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že soud prvního stupně nechal znalecké zkoumání doplnit a na základě toho v souladu se zásadou in dubio pro reo výši způsobené škody ponížil. (Nad rámec toho je možno zdůraznit, že stěžovatelům nebyla v adhezním řízení uložena povinnost zaplatit náhradu škody, a proto má zjištěná výše škody význam výhradně pro rozhodnutí o vině a trestu.) Podobně, pokud jde o vlastní podstatu vytýkané činnosti, tj. porušení povinností při řádné správě cizího majetku dovolací soud vyložil, že jde o to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl skutek učiněn (s. 7 usnesení) a sám podrobně rozebral, navazuje na závěry soudu prvního stupně, že podmínky trestnosti jednání stěžovatelů byly dány. Konkrétně otázku platnosti předmětných smluv přitom označil za v zásadě irelevantní pro závěr, zda došlo k trestnému jednání. V návaznosti na to pak bylo podrobně rozebráno, že odlišné hodnocení platnosti převodních smluv, resp. otázky skutečné hodnoty převáděných podílů a s tím související existenci a výši škody, ať už byly provedeny územními finančními orgány, rejstříkovými soudy či obchodními soudy, nemá na posuzovaný předmět řízení vliv. Konkrétně totiž bylo rozebráno, že předměty řízení a procesní podmínky rozhodnutí se v jednotlivých řízeních liší, přičemž toliko v trestním řízení rozhodují soudy o vině a trestu (s. 8 a násl. usnesení). Dovolací soud přitom rozebral vlastní rozhodovací činnost, v níž rozvedl překonání právního názoru obsaženého v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, které současně označil za ne zcela přiléhavé na posuzovaný případ (s. 6 usnesení) a podobně nepřiléhavým shledal i nález sp. zn. I. ÚS 385/07, což přiměřeně zdůvodnil (s. 9 usnesení). Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy řádně zabývaly jak věcí jako takovou, tak i uplatněnými námitkami stěžovatelů, a že jsou jejich rozhodnutí přesvědčivá. Proto lze napadená rozhodnutí považovat za ústavně souladná.
6. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu