ECLI:CZ:US:2010:2.US.580.10.1
sp. zn. II. ÚS 580/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. května 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 24 Co 568/2009-103, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a K. K. jako vedlejší účastnice řízení.
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010 č. j. 24 Co 568/2009-103 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že byl porušen princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 14. října 2009 č. j. 12 C 394/2009-88 v řízení o výživné rozvedené manželky výrokem II zamítl v částce 7 000 Kč měsíčně žalobu podanou žalobkyní (vedlejší účastnicí) a výrokem III jí uložil povinnost zaplatit žalovanému (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku ve výši 64 218,31 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení na základě procesního úspěchu žalovaného podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §146 odst. 2 větou prvou o. s. ř. Ve zbytku, co do částky 13 000 Kč měsíčně, řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil.
3. K odvolání žalobkyně, které směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2010 č. j. 24 Co 568/2009-103 změnil výrok III soudu prvního stupně tak, že výši nákladů určil částkou 10 703 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Při stanovení výše náhrady nákladů aplikoval odvolací soud §150 o. s. ř., neboť shledal, že na straně žalobkyně jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které odůvodňují snížení její povinnosti k náhradě nákladů. Tyto důvody, ve shodě s odvolacími námitkami žalobkyně, spatřoval v podstatně nižších příjmech žalobkyně oproti žalovanému (cca 1/6 příjmu žalovaného) a rodinněprávnímu charakteru sporu. S ohledem na tuto skutečnost pokrátil na 1/6 přiznanou částku náhrady nákladů řízení.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Pochybení obecných soudů spatřuje především v tom, že odvolací soud vydal napadené usnesení, aniž by stěžovatele o probíhajícím řízení jakkoliv informoval a poskytl mu možnost se k podanému odvolání vyjádřit. Uvádí, že odvolání žalobkyně jemu ani jeho právní zástupkyni nebylo před rozhodnutím odvolacího soudu doručeno a odvolací soud navíc rozhodl v neveřejném zasedání, tedy pouze na základě podaného odvolání. Tím odvolací soud porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků soudního řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 841/07 ze dne 26. 7. 2007 (N 119/46 SbNU 125), sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319) a sp. zn. III. ÚS 639/06 ze dne 25. 1. 2007 (N 15/44 SbNU 193), které lze aplikovat na danou problematiku. Stěžovatel uzavřel, že situace, kdy se jedna strana domáhá změny výroku, byť by se jednalo o výrok o nákladech řízení, vyžaduje, aby byla protistrana s těmito argumenty seznámena a mohla se k nim vyjádřit. Tento požadavek vyslovuje i Evropský soud pro lidská práva, který konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení.
III.
5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení a příslušný spis.
6. Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání, které směřuje pouze do výroku o nákladech řízení, bez nařízení jednání. Dále konstatoval, že žádné dokazování v posuzované věci neprováděl, důvody pro využití §150 o. s. ř. čerpal výlučně z obsahu spisu soudu prvního stupně, s nímž byl stěžovatel seznámen. Odvolání nedoručoval žalovanému s ohledem na §210 odst. 1 o. s. ř. Své vyjádření odvolací soud uzavřel s tím, že případné vyjádření stěžovatele k odvolání by s ohledem na věc samu, její okolnosti a charakter nemohlo nijak více přispět k objasnění věci.
7. Vedlejší účastnice nejprve podrobně zopakovala širší souvislosti celého sporu, včetně majetkových poměrů všech účastníků. K argumentaci obsažené v ústavní stížnosti uvedla toliko, že odvolací soud vycházel z doložených majetkových poměrů účastníků řízení a pokud dospěl k závěru, že jsou velmi rozdílné, bylo by dle jejího názoru v rozporu s dobrými mravy podávat ústavní stížnost pouze proto, aby se právní zástupce stěžovatele domohl své odměny. Vedlejší účastnice vyslovila přesvědčení, že pokud má soud právo postupovat podle §210 o. s. ř., nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Zákon neukládá soudu prvního stupně povinnost doručovat opisy vyjádření k odvolání.
IV.
8. Ústavní soud úvodem konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu včetně řádného zastoupení stěžovatele doloženého speciální plnou mocí, a je i důvodná.
9. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v §18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto zákona se promítá do řady jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 88/05 ze dne 21. 4. 2005 (N 87/37 SbNU 189), nález sp. zn. IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005 (N 180/38 SbNU 443), nález sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006 (N 135/42 SbNU 83)].
10. Podle §210 odst. 1 o. s. ř. "nejde-li o případy uvedené v §208 nebo v §209, doručí předseda senátu odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům". Podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. "jednání není třeba nařizovat, jestliže odvolání se týká toliko nákladů řízení, lhůty k plnění nebo předběžné vykonatelnosti".
11. V nálezu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (viz výše) Ústavní soud konstatoval, že z §210 odst. 1 o. s. ř. sice nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy odvolání směřující proti nikoli meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení, to však neznamená, že tak soud prvního stupně nemůže učinit na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy se účastník řízení (ať již žalobce nebo žalovaný) v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhý účastník byl s argumenty odvolatele seznámen a mohl se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že jeho vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Doručením stejnopisu odvolání protistraně se jí má v takových případech umožnit, aby byla seznámena se skutkovými a právními argumenty uvedenými v odvolání a aby mohla, bude-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své skutkové a právní protiargumenty. Obdobně odvolací soud nemůže formalistickým způsobem přistupovat k interpretaci §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. a paušálně nenařizovat jednání v případech uvedených v předmětném ustanovení. Z tohoto ustanovení v žádném případě nevyplývá zákaz nařídit jednání, jde-li o projednání odvolání proti rozhodnutím tam vyjmenovaným (stejně i nález IV. ÚS 748/05 - viz výše). Nařízení jednání podle §214 odst. 1 o. s. ř. je namístě zvažovat zejména tehdy, pokud odvolací soud z předchozího průběhu řízení nebo z obsahu podaného odvolání zjistí, že základ pro rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení se může odvíjet od sporné skutkové okolnosti, k jejímuž objasnění by mohlo přispět vyjádření účastníků nebo dokazování provedené při jednání.
12. Ve výše uvedeném nálezu i v dalších nálezech týkajících se srovnatelné problematiky [srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193), nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)] Ústavní soud také uvedl, že i řízení o nákladech řízení je svou povahou řízením kontradiktorním. Z principu rovnosti účastníků v takovém kontradiktorním řízení vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv. Soud je povinen takto postupovat přesto, že z procesního předpisu, konkrétně z §210 odst. 1 o. s. ř. tato povinnost přímo nevyplývá.
13. Rovněž Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků používá pojem "rovnost zbraní" jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (srov. Komanický proti Slovensku, 2002, Dombo Beheer B.V. proti Nizozemí, 1993). V případě Beer proti Rakousku (2004) či Baumann proti Rakousku (2001) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byla občanská práva a závazky a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud nezaslal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
14. Ústavní soud ani v nyní projednávané věci nemá důvodu na svých dřívějších závěrech cokoli měnit. Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejší účastnice týkající se výroku o nákladech řízení stěžovateli, přičemž v odvolání byla uplatněna argumentace vedoucí k aplikaci §150 o. s. ř., která v předchozím řízení nebyla vůbec řešena, ale na níž bylo následně rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, odňal mu možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
15. Závěrem Ústavní soud podotýká, že je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci včetně úvah o aplikaci §150 o. s. ř. a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud nikterak nepředesílá konečné rozhodnutí odvolacího soudu, avšak s ohledem na porušení výše uvedených práv souvisejících s právem na spravedlivý proces byl nucen napadené usnesení zrušit.
16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, i princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu č. 37 odst. 3 Listiny. Proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.