ECLI:CZ:US:2010:2.US.835.06.1
sp. zn. II. ÚS 835/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, Ponávka 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 385/2006-230, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2002 č. j. 21 Co 176/1998-161 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 1997 č. j. 49 C 41/94-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 12. 2006, a po odstranění vad podáním ze dne 15. 2. 2007 i splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1 Ústavy, a dále práv zakotvených v článcích 26 odst. 3 a 29 odst. 2 Listiny.
Na úvod své ústavní stížnosti stěžovatel předeslal, že uváděné vybočení z ústavního rámce obecnými soudy shledává v okolnosti, že obecné soudy neakceptovaly jeho důkazní návrhy a bez provedení relevantních důkazů učinily v jeho věci nesprávná skutková zjištění, na která pak chybně aplikovaly právní normy.
Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhrady mzdy po svém bývalém zaměstnavateli Energetických strojírnách Brno, a. s., se sídlem Vídeňská 99, Brno (dále též "zaměstnavatel" nebo "žalovaný"), s poukazem na diskriminaci ze strany zaměstnavatele pro jeho zdravotní omezení.
V ústavní stížnosti, stejně jako před obecnými soudy, namítal, že v jeho případě nebyly splněny podmínky platného ukončení pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1995 (dále jen "zákon č. 65/1965 Sb."), neboť k výpovědi stěžovateli jako zaměstnanci se změněnou pracovní schopností došlo bez platného předchozího souhlasu příslušného správního orgánu. Výpověď byla stěžovateli dána dne 21. 10. 1994 z důvodu uvedeného pod písmenem d) citovaného ustanovení, avšak Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 5. 5. 1994 udělilo zaměstnavateli souhlas s výpovědí stěžovateli dle písmena c) téhož ustanovení. Až dne 17. 10. 1994 opravilo ministerstvo své rozhodnutí tak, že citované písmeno ustanovení nahradilo písmenem d). Původní rozhodnutí ministerstva, stejně jako jeho opravu, obdržel stěžovatel dne 14. 12. 1994. Namítal proto, že souhlas s výpovědí byl udělen až po skončení pracovního poměru, neboť změna výroku mohla být účinná až samotným doručením všem účastníkům.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že před obecnými soudy nebylo prokázáno, že v jeho případě byla splněna podmínka existence lékařského posudku, který by prokazoval nezpůsobilost konat dosavadní práci. Předmětná výpověď dle stěžovatele obsahuje pouze neurčitý odkaz na rozhodnutí posudkového lékaře, ke kterému se nemohl nijak vyjádřit. Přitom závěr obecných soudů o nemožnosti přezkumu uvedeného posudku považuje stěžovatel za zásadně nesprávný.
Rovněž konstatované splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Vhodnost nabízených pracovních míst je odbornou otázkou, ke které měly obecné soudy povinnost vyžádat znalecký posudek. Přestože jej stěžovatel ve svém podání ke Krajskému soudu v Brně navrhoval, nebyl odvolacím soudem akceptován. Obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru o nesouhlasu stěžovatele s výkonem nabízených prací. Stěžovatel tvrdil, že práci vždy po jejím přidělení konal a zásadně jí neodmítal. Jeho námitky se týkaly vždy jen obsahu návrhu pracovní smlouvy, nikoli výkonu určité práce. Stěžovatel mínil, že s ním byla uzavřena konkludentně nová pracovní smlouva, byť uzavřená v ústní formě, což vyplynulo i z výslechu svědka Čumplíka a zejména z označení platového výměru ze dne 1. 1. 1995, které bylo obecnými soudy konstatováno za administrativní nedopatření.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 41/94, z něhož zjistil následující:
Stěžovatel se původní žalobou domáhal, aby bylo soudem určeno, že výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. d) zákon č. 65/1965 Sb., kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 21. 10. 1994, je neplatná, a to pro nedostatek souhlasu s jeho propuštěním ze strany příslušného správního orgánu. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 1995 č. j. 49 C 41/94-19 žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že tento souhlas byl žalovanému udělen až po skončení pracovního poměru. Soud prvého stupně dovodil, že pokud příslušný orgán ve svém rozhodnutí přivolil k výpovědi z jiného důvodu než byl uveden v samotné výpovědi, nejedná se o zřejmou nesprávnost, kterou lze neformálně opravit, neboť citace příslušného důvodu je podstatnou náležitostí výroku správního rozhodnutí.
Odvolání žalovaného však Krajský soud v Brně shledal důvodným a usnesením ze dne 20. 9. 1995 č. j. 21 Co 324/95-28 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozsudkem ze dne 12. 12. 1997 č. j. 49 C 41/94-91 soud prvého stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal vyslovení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 21. 10. 1994 danou mu žalovaným (výrok I.) a současně zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném náhrady mzdy ve výši 210.089,10 Kč s příslušnými úroky za blíže specifikovaná období (výrok II.). Pro uvedenou zamítavou část rozhodnutí rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému částku 15.550,- Kč (výrok III.). V těch částech řízení, v nichž se stěžovatel žalobou domáhal po MUDr. S., Ing. Z. a MUDr. H. náhrady škody vyčíslené částkou 68.004,10 Kč s tím, že tato částka je požadována také po zaměstnavateli, jíž doplnil i požadavkem na splnění povinnosti zaměstnavatele vydat mu potvrzení o změně pracovní smlouvy a platových podmínkách ke dni 30. 5. 1994, eventuelně do 17. 10. 1994, Městský soud v Brně řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Z. P. přiznal odměnu ve výši 29.650,- Kč.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 28. 5. 2002 č. j. 21 Co 176/1998-161 potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi (výrok I.), a vzhledem ke změně žaloby o náhradu mzdy ve výši 534.194,90 Kč s příslušnými úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních náhrad po formální stránce změnil (obsahově potvrdil) napadené rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku II. (výrok II.). Ve výrocích, kterými soud prvého stupně v části řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a o odměně zástupce, odvolací soud rozhodnutí soud prvého stupně zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení (výrok III.). K žádosti zástupce stěžovatele o připuštění dovolání rozhodl tak, že dovolání se proti rozsudku odvolacího soudu nepřipouští (výrok IV.).
Dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006 č. j. 21 Cdo 385/2006-230 zamítnuto. Dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu ve věci samé z hlediska uplatněných důvodů správným a nezjistil, že by napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
III.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy. Stěžovatel primárně vznesl námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Jak ale plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu.
V projednávané věci se obecné soudy v intencích návrhu stěžovatele soustředily na posouzení podmínek, za kterých bylo dle zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 30. 9. 1995, možné dát zaměstnanci, který pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, výpověď z pracovního poměru.
Podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb. mohl zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, pozbyl-li vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.
Podle §46 odst. 2 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnavatel mohl dát zaměstnanci výpověď pouze tehdy, jestliže pracovník nebyl ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu organizace nabídla v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Podle §50 věty před středníkem zákona č. 65/1965 Sb. zaměstnanci se změněnou pracovní schopností mohl dát zaměstnavatel výpověď jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu státní správy, jinak byla výpověď neplatná.
Ze zjištěného lze konstatovat, že stěžovatelem na prvém místě zpochybňovaná podmínka předchozího souhlasu příslušného orgánu státní správy, pro jejíž nesplnění stěžovatel dovozuje také neplatnost ukončení pracovního poměru, byla v dosavadním řízení před obecnými soudy jednou z klíčových. Na základě odpovědi na ni soud prvého stupně usoudil, že výpověď je neplatná, a odvolací soud - právě v důsledku rozdílné odpovědi na tuto otázku - rozhodnutí soudu prvého stupně naopak změnil. Dospěl totiž k závěru, že pokud v dané věci ministerstvo jako odvolací orgán udělilo žalovanému souhlas s výpovědí stěžovateli, který není schopen na základě lékařského posudku vzhledem ke zdravotnímu stavu vykonávat povolání zámečníka a v citaci paragrafu vymezujícího výpovědní důvod, tedy §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb. (výpovědní důvod týkající se zdravotního stavu), bylo uvedeno písm. c) (organizační změny), a tato chyba byla opravena tímto orgánem v souladu s §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správního řádu), jako zřejmá nesprávnost, pak byl předběžný souhlas k výpovědi dán. Jak bylo možné zjistit, tato úvaha odvolacího soudu o procesním významu opravy daného rozhodnutí se opírala o tehdy obecně přijímaný výklad povahy zjevné nesprávnosti v rozhodnutí správního orgánu (srov. Vopálka, V., Šimůnková, V. a Šolín, M.: Správní řád. Komentář.1. vydání, C. H. Beck 1999, str.125) a z hlediska ústavnosti je akceptovatelná. Ústavní soud měl také možnost seznámit se nahlédnutím do přílohové části spisu se zněním rozhodnutí ministerstva ze dne 5. 5. 1994 o odvolání stěžovatele (provedeno jako důkaz již soudem prvého stupně) a dospěl k závěru, že stěžovateli z jeho obsahu muselo být více než zřejmé, pro jaký důvod byl souhlas tímto orgánem udělen (posudek se zabýval výlučně zdravotním stavem stěžovatele a s tím související vhodností nabízených prací). Chyba v citaci příslušného paragrafu byla k datu, kdy stěžovateli byla předána výpověď, již odstraněna a ve výpovědi bylo na příslušnou opravu výslovně odkázáno.
Na tomto místě je třeba zdůraznit smysl podmínky realizované v ustanovení §50 zákona č. 65/1965 Sb., která byla konstruována toliko jako omezení zaměstnavatele spočívající v tom, že zaměstnavatel mohl dát osobě zdravotně postižené (zaměstnanci se změněnou pracovní schopností) při splnění všech ostatních zákonných podmínek výpověď jen tehdy, pokud příslušný orgán státní správy k výpovědi dal předchozí souhlas. Jakkoli uvedená konstrukce tedy směřovala k ochraně zájmů zaměstnance, nevyplývala z ní pro zaměstnance konkrétní subjektivní práva. Ve světle shora uvedených skutečností proto stěžovatelova námitka, že výrok odvolacího orgánu ve správním řízení nemohl nabýt účinnosti, dokud mu opravné rozhodnutí nebylo doručeno, ztrácí svoji opodstatněnost, neboť toto rozhodnutí pro stěžovatele nekonstituovalo žádná práva ani povinnosti a v jeho osobní sféře nezanechalo přímé účinky. To konečně dokládá i skutečnost, že zaměstnanec podle tehdy platné úpravy řízení podle části páté hlavy druhé o.s.ř. (ve správním soudnictví) nebyl osobou věcně legitimovanou k podání žaloby o zrušení takového rozhodnutí správního orgánu a řízení o jeho případné žalobě muselo být podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastaveno, když žaloba byla podána osobou neoprávněnou.
K obdobnému závěru ohledně dopadů do právní sféry zaměstnance lze dospět i v případě lékařského posouzení zdravotního stavu zaměstnance.
Je na místě konstatovat, že lékařské posouzení zdravotního stavu je nedílnou součástí závodní preventivní péče dle §17 odst. 2 zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o péči o zdraví lidu"), jejímž předním úkolem je ověřování způsobilosti k práci. Pro případ nevyhovujícího zdravotního stavu zaměstnance, působícího jeho dlouhodobou nezpůsobilost konat dohodnutou práci, ukládal zákon č. 65/1965 Sb. zaměstnavateli změnit obsah pracovního poměru, tj. přidělovat zaměstnanci jinou, odpovídající práci či převést jej na jinou práci, anebo měl zaměstnavatel možnost pracovní poměr ukončit. Bylo tomu i proto, že zaměstnavatel se podílí na následné odpovědnosti za škody vzniklé zaměstnanci v případě pracovního úrazu či nemoci z povolání. Nedosti na tom, nevyhovující zdravotní stav zaměstnance může působit ohrožení ostatním zaměstnancům. Ve své rozhodovací praxi proto také Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze bezvýhradně trvat na dalším zaměstnávání takové osoby s tím, že zaměstnanec má ústavně garantovánu svobodnou volbu povolání (k tomu srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 547/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, č. 30), a to i kdyby sám zaměstnanec pociťoval svoji způsobilost konat dosavadní práci odlišně, příp. se cítil subjektivně zdráv.
Lékař svým zdravotním posudkem v podstatě poskytuje součinnost zaměstnavateli, který až na podkladě jeho zjištění činí konkrétní úkony v rámci pracovněprávního vztahu. Lékařský posudek je nepochybně aktem, který závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, který navíc provádí specializované zdravotnické pracoviště. Otázky odborné (lékařské) v těchto případech vysoce převažují nad otázkami právními (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 233/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, č. 25). Možnost přezkumu lékařského posudku v rámci správního řízení dle ustanovení §77 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu nemění nic na povaze takového posudku jako podkladového materiálu. Rozhodovací praxe obecných soudů a konečně i Ústavního soudu se proto ustálila v názoru, že lékařský posudek (ani případný přezkumným akt) vydaný v režimu zákona o péči o zdraví lidu není úkonem, jenž by sám o sobě přímo konstituoval práva a povinnosti ani zaměstnance ani zaměstnavatele. Z tohoto pohledu je pak třeba některé námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje splnění podmínky lékařského posudku (zejména nedoručení písemného vyhotovení posudku), nahlížet jako na irelevantní.
Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že i přes soudy uváděnou nepřezkoumatelnost věcné správnosti odborných závěrů znalce, jež soudce s ohledem na své odborné znalosti zodpovědně nemůže učinit, nelze dovodit, že je soud znaleckým posudkem vázán a musí jej bez dalšího převzít. Je to právě sporné občanskoprávní řízení, které zaměstnanci umožňuje napadnout žalobou neplatnost úkonu zaměstnavatele, jež závisí na zpochybňovaném lékařském posudku. Pokud má soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit svým vlastním názorem, ale za tímto účelem může znalce vyslechnout a případně požádat o doplnění posudku nebo ustanovit znalce jiného, jež věc znovu posoudí a vyjádří se i k správnosti již podaného posudku (srov. usnesení sp. zn. III ÚS 51/05 nebo sp. zn. I. ÚS 1132/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz.). Ústavní soud také z těchto důvodů ve svém plenárním nálezu ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 11/08 apeloval na stávající přístup obecných soudů, které ve své praxi nepřezkoumávaly obsah lékařských posudků a zkoumaly toliko jeho potřebné náležitosti a zda byl vydán k tomu příslušným lékařem. Ústavní soud v uvedeném nálezu vyjádřil názor, že se v občanském soudním řízení nelze vyhýbat zkoumání správnosti obsahu posudku a třeba s ním nakládat jako s kterýmkoli jiným skutkovým podkladem, jež může účastník svými prostředky zpochybnit.
Při respektování těchto závěrů Ústavní soud v projednávané věci přisvědčil stěžovatelově námitce, že závěr obecných soudů o nemožnosti přezkumu uvedeného posudku je nesprávný. Za této situace se musel Ústavní soud zabývat skutečností, zda takový postup soudů mohl v projednávané věci způsobit závažné rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudů, nicméně po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a po prostudování předloženého spisu, neshledal Ústavní soud v postupu posuzování žaloby stěžovatele obecnými soudy a jejich následných úvahách prvky libovůle, jež by znamenaly zásah do základních práv stěžovatele.
Jak Ústavní soud zjistil ze záznamu o jednání před Okresní správou sociálního zabezpečení Brno-venkov, se sídlem v Brně, Kounicova 14 (dále jen "OSSZ"), ze dne 20. 1. 1994, z něhož vzešel předmětný lékařský posudek, stěžovatel byl seznámen s výsledkem posouzení svého zdravotního stavu a byl poučen o možnostech dalšího postupu. Výrokem posudku byla konstatována částečná invalidita stěžovatele, a to s tím, že stěžovatel pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické nebo psychické schopnosti. Jak bylo uvedeno, stěžovatel nebyl schopen nadále vykonávat funkci provozního zámečníka, avšak byl schopen sedavého zaměstnání s občasnou nutností chůze jako je zaměstnání vrátného, vážného, pomocné dělnické práce s jistými omezeními či jako administrativní pracovník ve skladovém hospodářství.
Na základě lékařského posudku ze dne 20. 1. 1994 byl stěžovateli vyměřen Českou správou sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížova 25, rozhodnutím ze dne 14. 2. 1994 částečný invalidní důchod. Rozhodnutí napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně odvoláním ze dne 16. 2. 1994, přičemž řízení o něm vedené pod sp. zn. 22 Ca 95/94 probíhalo později současně s řízením o neplatnost výpovědi (spisový materiál připojen k projednávané věci). V odvolání stěžovatel žádal o přiznání plného invalidního důchodu, neboť práce, která mu byla nabízena (strojírenský dělník), dle něj neodpovídala jeho zdraví. Krajský soud v Brně v řízení pod sp. zn. 22 Ca 95/94 vyžádal posudek komise Ministerstva práce a sociálních věcí, se sídlem v Brně, Bašty 2 (dále jen "komise MPSV"). Tímto posudkem ze dne 19. 5. 1994 bylo konstatováno, že stěžovatel není plně invalidní, ale je nadále částečně invalidní a je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání. K žádosti soudu o doplnění tohoto posudku, pro upřesnění konkrétního zaměstnání, které je stěžovatel schopen vykonávat, bylo posudkem ze dne 26. 1. 1996 konstatováno, že stěžovatel byl schopen prací lehčího charakteru jako dílenské práce, skladová evidence, vrátný či dispečer, a proto v případě zaměstnavatelem nabízené práce nešlo o zaměstnání zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a byl schopen je vykonávat bez vážného zhoršení zdravotního stavu. Jak vyplynulo ze spisového materiálu, s uvedeným posudkem stěžovatel nesouhlasil a žádal o jeho přezkoumání z důvodu objektivity jinou komisí než se sídlem v Brně. K žádosti soudu ze dne 2. 3. 1999 o posudek z důvodu posudkového vyhodnocení zdravotního stavu k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí adresované komisi MPSV v Hradci Králové, byl posléze na základě opakovaného jednání vypracován posudek ze dne 30. 4. 1999, který ve své podstatě potvrdil závěry předcházejících posudků. Po konstatování všech shora uvedených posudků při jednání Krajského soudu v Brně dne 22. 6. 1999, vzal stěžovatel po poradě se svým právním zástupcem svoji žalobu zpět a řízení bylo zastaveno.
Jak se podává ze spisového materiálu Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 41/94, obecné soudy měly v projednávané věci pro své rozhodování k dispozici průběžně doplňovaný spis OSSZ, zdravotní dokumentaci stěžovatele a v rámci ústních jednání byl před obecnými soudy opakovaně konstatován obsah spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Ca 95/94, a to jak před soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím. Pokud stěžovatel ve svém podání ze dne 18. 2. 1998 adresovaným odvolacímu soudu navrhoval provedení znaleckého posudku, který by měl posoudit případnou vhodnost zaměstnavatelem nabízených prací, pak se ze spisu podává, že odvolací soud za tímto účelem vyžádal a provedl důkaz právě spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Ca 95/94 (zapůjčen dne 19. 10. 2001), v němž již byly založeny existující lékařské posudky, které navazovaly na rozhodný posudek ze dne 20. 1. 1994 a zabývaly se opakovanými výhradami stěžovatele k jeho způsobilosti k práci. V projednávané věci jde zejména o posudek ze dne 26. 1. 1996, jež byl stěžovateli nepochybně znám, který jasně konstatoval, že nabízené práce nebyly nepřiměřené zdravotnímu stavu stěžovatele a byl schopen je vykonávat. Za této důkazní situace nelze odvolacímu soudu vytknout, že již důkazní návrh stěžovatele uplatněný v odvolacím řízení - doplnění dokazování znaleckým posudkem o vhodnosti nabízených prací - neakceptoval (byť z nesprávných důvodů), neboť bylo zcela zřejmé, že rozhodných důkazů pro posouzení věci měl dostatek a ze zjištěného skutkového stavu věci jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy. Obecné soudy neměly důvod pochybovat o tom, že stěžovatel pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci a současně bylo prokázáno, že zaměstnavatel splnil svoji povinnost nabídnout stěžovateli jiné vhodné zaměstnání, které však stěžovatel vykonávat odmítl.
Jak Ústavní soud ověřil, ve věci obecné soudy provedly podrobné a rozsáhlé dokazování, a to řadou listinných důkazů i samotnou výpovědí stěžovatele, na jehož základě obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věcí řídily a jaké předpisy aplikovaly. Ústavní soud má za to, že obecné soudy měly pro svůj závěr o tom, že výpověď daná zaměstnavatelem stěžovateli není neplatná, dostatek přesvědčivých důkazů.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o namítané porušení práva na zaměstnání dle čl. 26 odst. 3 Listiny, je třeba souhlasit se stěžovatelem v tom ohledu, že není vyloučena aplikace tohoto ustanovení na daný případ, neboť obsahem daného práva může být rovněž právo udržet si získané zaměstnání, konkrétně právo na ochranu před svévolnou výpovědí. Je třeba však mít na zřeteli i čl. 41 odst. 1 Listiny, který stanoví, že uvedeného práva, stejně jako práva zakotveného v čl. 29 odst. 2 Listiny, se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Jestliže v daném případě obecné soudy správně dospěly k závěru, že výpověď byla stěžovateli dána v souladu s příslušným zákonem (zákoníkem práce), pak je porušení čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 Listiny vyloučeno.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu